Ztracen v Koreji

Ztracen v Koreji
Deníček jednoho exchange studenta z FELu

Jejudo a Busan

Květen 23rd, 2009

Tak jsem zpátky z výletu. Nic moc extra to nebylo, ale zkusím to popsat.

Sobota
Chčije a chčije. Tak nasedám okolo poledne na autobus do Gunsanu a doufám, že tam bude líp. Po třech hodinách jízdy vystupuju v totální řiti, samozřejmě pořád prší a je hnusně. Můj plán navštívit tu velkou hráz dostává trhliny a mezi aktuální priority patří najít místo na spaní a cestu na letiště. Po dlouhém bloumání poměrně ošklivým městem a neúspěšném hledání sauny nacházím za neustálého deště v malém parčíku altánek. Nikdo tam v tomhle počasí nechodí, tak se tam utábořím; vypadá to suše. Rychle usnu, ale v noci mě probudí zvedající se vítr a s ním déšť ze všech stran. Snažím se přikrejt 2x2m alumatkou z Tesca, ale stejně jsem ráno pěkně mokrej.

Neděle
Naštěstí už neprší! Do odletu mám pořád dost času a tak pokračuju v chůzi směr letiště. Podle mého odhadu to nemůže být daleko…ale bylo. Fakt jsem se s tou krosnou dost prošel a že bych cestou viděl něco extra říct nemůžu. Letiště v Gunsanu je fakt malinkatý; lítají tam dva vnitrostátní lety denně a má jenom jednu gate. Hodinu a půl před odletem jsme byli v hale 3, tak jsem čekal, že pro nás se svým strojem přiletí Rampa McKvák. Po chvíli se ale čekárna bohužel zaplnila a za chvíli dosedla, světe div se, 737ka, kterou jsme naplnili. Byl jsem jediný cizinec na palubě a dostal jsem místo v emergency row, takže ze mě byly letušky nervózní tuplem. Let proběhnul úplně bez problémů a za chvíli jsme dosedli na Jeju International Airport.

Tak a jsem na Jeju, bájném to ostrově, který si všichni Korejci nemůžou vynachválit. První mě nemile překvapuje provoz a hlavně velikost Jeju city…je to ohromný město. Po drobném bloudění a procházení města nacházím autobus, který mě dováží na autobusák. Tam fasuju mapičku a pár základních informací. Zejména zjišťuju, že jediná možnost pro hike je v národním parku Hallasan, kde jsou všehovšudy DVĚ stezky a pochopitelně se tam nesmí nocovat. Dneska už tam fakt nemá cenu vyrážet, tak si prohlížím město, nacházím přístav a ověřuju cenu trajektu do Busanu. Večer se rozhodnu přenocovat v sauně; mám fakt radost, že jsem ji sám našel!

Pondělí
Vstávám na mě nezvykle brzo a vyrážím pěšky na autobusák. Je to fakt nechutná dálka, tak toho mám s krosnou docela dost. Daří se mi koupit nějakou jízdenku snad k začátku té turistické cesty; vyrazit pěšky přímo z Jeju city nehrozí, nic tam prostě nevede (kromě silnic pochopitelně). Po cca půlhodině jízdy mě autobus vyhazuje jako jediného v osmistech metrech u vstupu do národního parku. Naopak parkoviště tady žije; je tady plno zájezdových autobusů a taky autama sem samozřejmě lidi dojeli.

Před cestou ještě snídám a zase se mnou dává někdo do řeči; co mě vždycky překvapí je, jak všichni znají Ajou. Fakt to tady má asi jméno. Vstupný do parku prej platit nemusím, když tady neparkuju. Tak vzhůru! Cesta je to pěkná…ale taková moc umělá. Všude schody, zábradlí, podlaha. Kousek od cesty vede v lese taková kovová lišta, tak přemejšlím, k čemu tam je. Po nějaké době to zjišťuju, když se po ní řítí „vlak“ – dieslová lokomotiva i se strojvůdcem a tři nákladní vagónky. To by asi nosiči v Tatrách koukali, jak se dopravuje matroš na horskou chatu. Hlavně, že se tady nesmí snad ani prdět, ale tohle tady jezdit může.

Po cestě jinak nic zajímavýho, dosunul jsem se až nahoru (něco okolo 2000m, nejvyšší hora Jižní Koreje) a vydal jsem se zase dolů (narozdíl od většiny – těch co si chytře přivezli zadky autama – jinou cestou). Taky nic zajímavýho, snad jenom to, že cesta končila v jednom kempu vyloženě na parkovišti. Ani autobus sem nejezdil, tak jsem se vydal pěšky po krajnici směrem k silnici, po které jsem ráno jel. Samo od sebe mi zastavilo auto, ale zatím jsem odvoz s díky odmítnul. Stavil jsem se ještě v jednom klášteře, viděl „úžasnou“ atrakci Mysterious Road (díky optickýmu klamu není vidět, že silnice je v jednom úseku místo z kopce do kopce) a pak potkal Korejce, se kterým jsme došli až na zastávku busu. Konečně někdo normální; taky tady spí v saunách a 5 dní tu jezdil na kole. Tak zjišťuju, kde ho sehnal a jedem spolu zas to tý stejný sauny.

Úterý
Dneska to s vstáváním nepřeháním a něco po deváté si vyrážím půjčit to kolo. Opět je krásný slunečný den, to je dobře. S pánem v půjčovně se poměrně snadno domlouváme a za chvíli odjíždím na bajku s krosnou na nosiči. Bohužel neměli mou velikost a Máca by si na něm asi kolenama vymlátil zuby. Nechtěl ani zálohu, ani ID, nic. Prostě jsem zaplatil půjčovný na dva dny (v přepočtu tři stovky) a jel jsem. Můj plán byl vyrazit po pobřeží směrem na východ a pokud možno dojet až úplně na východ, kde měl bejt nějakej kráter z moře vystupující.

První problém byl vymotat se z města. Po těch xproudých silnicích plných aut a kamionů to nebylo snadný. Ale konečně jsem si užil silniční provoz jako účastník, sledoval semafory za křižovatkou a naučil se jezdit na červenou. Ten provoz byl ale fakt oser, trvalo mi fakt dlouho, než jsem konečně odbočil na jednu z pobřežních silniček. Ta ale nevede pořád a čas od času je potřeba se vrátit na tu hnusnou hlavní. Mají tam něco jako cyklopruh, ale dost často nepoužitelnej, např. protože na něm místní suší cibuli…

Dojel jsem až k tomu kráteru, kam jsem teda odmítnul vylézt po zjištění, že bych se akorát musel zafrontovat a poslušně vystoupat po jediné stezce nahoru, kouknout do díry zase dolů. Tak jsem si dal dole svačinu a zíral, jak na ohromné parkoviště přijíždí autobusy po desítkách. To je teda turistika. Zpátky na kolo a ještě kus popojedem směrem k jižnímu okraji. Cestou jsem míjel řepkový pole…a to se podržte, napadlo je to, postavili si tam budku, lavičku se srdcem a vybíraj za focení v řepkovým poli tisíc wonů. To je tvrdej business! Jedu co to jde, až to nejde. Kupuju si něco na večeři a zahejbám do vnitrozemí na silnici přecházející hory zpátky do Jeju city. Na nejbližším možném místě (jakože fakt daleko a prakticky potmě) ulehám do lesa.

Středa
Ale jo, docela dobrý místo. Sice jsem se v noci trochu bál těch velkých brouků a sjížděl jsem z kopce, ale vyspal jsem se luxusně. Dneska mi zbývalo přejet hory zpátky do města. Na tom mým pidi kole to bylo sice utrpení, ale naštěstí to bylo docela kousek. Stavil jsem se u dalšího kráteru a protože parkoviště zelo prázdnotou, odhodlal jsem se zaplatit 3000 wonů a podívat se tam. No, díra v zemi jak kráva. Pěkný. Postavit k tomu management office, záchody, občerstvení, pokladnu a velký parkoviště a máme typickou korejskou atrakci. Tím rezignuju na všechny zbývající „Top 10 of Jejudo“ a směřuju přímo zpátky. Opět ani nevím jak jsem z cyklostezky na 8 proudový silnici, kterou zrovna opravujou…luxus opravdu.

Tak jsem si ještě projel jednou město, vrátil jsem kolo (pán měl ze mě radost a vyfotil si mě), koupil si něco k jídlu a vydal se do přístavu. Plavenku jsem měl rezervovanou a opravdu jsem platil jenom tu cenu, která byla uvedená v letáčku; žádnej přístavní ani palivovej poplatek. Zase byla prázdná čekárna a tak to vypadalo na pohodovou cestu prázdnou lodí…ale pak přijely 3 autobusy plný rachejtlí ála výlet ženských z ČHMÚ. Hned bylo v terminálu jak v kurníku! Měl jsem tu nejlevnější třídu, tj. místnost cca 10x5m s kobercem na podlaze pro cca 30 lidí. Cestovaly tam se mnou vesměs nějaký vyšeptaný fuchtle s domalovaným obočím (holky to je fakt děs, radim neškubat). Nějak se na trajektu objevila i velká skupina nějakých středoškolaček či co a tak měly díky mně o zábavu postaráno.

Čtvrtek
Fuj, 6 ráno, připlutí do Busanu. Nejenže ty holky dělaly bordel kdoví dokdy, ale fuchtle začly pro změnu dělat bordel už od pěti (domalovat znova obočí dá práci), takže jsem se moc nevyspal. Každopádně chčije a chčije. Tak sháním mapu Busanu a vyrážím pěšky směrem, kde tuším nádraží. Úspěšně ho nacházím, ověřuju jak často to jezdí domů a pak bojuju s úschovní skříňkou na otisk prstu. Samozřejmě je to jenom v korejštině a tak nerozumím tý chybový hlášce; no nakonec zkouším jinej prst a je to. Prší fakt dost, ale jsem odhodlán vidět co nejvíc.

Začínám v chinatown; akorát většina nápisů je v ruštině. Pak šplhám na kopec k pagodě padlým hrdinům, to už jsem pěkně mokrej. No a když mám zrovna radost ze suchých stehen, projede okolo mně auto a důkladně mě ošplouchne. Tak klesám z kopce na druhou stranu a hledám metro…no konečně! Funguje tady moje T-Card, ale nedá se nabít. To je teda chytrý. Další plán je trochu oschnout v metru a dojet až na konečnou, kde má bejt nějakej klášter a kousek od něj nějaký zdi. Na konečný pro změnu leje jako z konve a klášter je prej 3 kiláky…tak na to kašlu a jedu zpátky. Koukám řeka se rozvodnila a zaplavila stezku podél. Už mě fakt neba někde moknout a tak se vracím na nádraží. Snažím se otevřít úschovní skříňku snad všema prstama, ale nic. No naštěstí mi to vytisklo papírek s kódem, na ten to funguje. Kupuju jízdenku na KTX a v jednu odjíždím sedíc na igeliťáku.

V Daejeonu přestup do obyč vlaku a okolo půl pátý konečně Suwon! Tady taky prší, ale co už. Doma je doma.

Fotky jsou v galeriích Gunsan, Jejudo a Busan.

2 komentáře to “Jejudo a Busan”

  1. comment number 1 by: Maca

    Jo, jsem zminenej na strankach odkazovanych ambasadou! 🙂
    Kazdopadne to kolo nezavidim a dest taky ne, i kdyz tady dneska byly i kroupy…


  2. […] zelená. Nemůžu si pomoct, ale co se přírody týče to tady vypadá mnohem líp než na celým Jejudo! Tak se chvíli válíme na kameni v řece a vzájemně se máčíme. Jak […]

Leave a Reply

Name

Mail (never published)

Website