Ztracen v Koreji

Dneska se v Soulu konaly hned dvě velké akce – koncert Oasis a kvalifikační utkání mezi Severní a Jižní Koreou. Hodně foreign studentů tak plánovalo do Soulu vyrazit.

Akorát ne všichni jsme si včas obstarali lístky; tak jsem ráno vstal! a vyrazil podle Erikova návodu najít Hana Bank a koupit lístky na ten fotbal. Banku jsem našel, cca čtvrt hodiny jsem sledoval snahu hned tří lidí splnit moje přání, ale nakonec z nich vypadlo, že dneska už lístky neprodávají a že jedině přímo na stadionu.

Většina z nás se to rozhodla risknout a v půl páté jsem vyrážel s Danielem a Danielem do Soulu. Stadion jsme našli a i lístky úspěšně sehnali (30 000 wonů)! Pak jsme se postupně setkávali s jinýma skupinkama z Ajou a při tom sháněli něco k jídlu.

V 8 to začlo. Fakt hrála Jižní proti Severní! Žádnej apríl! Severokorejci hráli v bílém a Jihokorejci v oranžovém. Stadion byl skoro zaplněný…celkem pochopitelně zejména fanoušky Jižní Koreje. Nikde žádná severokorejská vlajka, žádnej kotel podporující každý kopnutí do míče Severokorejci.

Abych to zkrátil, fotbal mě zrovna nebere, tak nečekejte žádné popisy akcí. Atmosféra byla rozhodně uchvacující, ale fakt mi jich bylo líto, že jim nikdo nefandí. Nakonec vyhrála Jižní nad Severní 1:0 a celý stadion se nahrnul do metra 🙂

Pár fotek je v galerii North vs. South. Video najde tady.

Tak tohle nemělo chybu! Naprosto neuvěřitelná akce s mým milovaným YHTC! Už jsem začínal věřit, že Travel Club znamená „Travel from Club to Club“, ale tohle mě dostalo. Doufám, že to mým popisem moc neztratí.

Pátek

18:46 – dostávám e-mail od Mina o času a místě srazu (vím akorát, že má být výlet do hor)

21:50 – náš foreign tým (Justus, Sławek, Marcin a já) se schází s Minem a vyrážíme na místo srazu

22:00 – sraz v klubovně Youth Hostel Travel Clubu; přesouváme se na stanici autobusu

22:20 – na stanici platíme účastnický poplatek 28 000 wonů a pak probíhá rozdělení do čtyř herních týmů; ani nevim jak, jsem v týmu č. 2 s nejhezčí ze všech tří účastnic jako kapitánkou

23:00 – příjezd na nádraží; určení pravidel hry (mj. po celou dobu akce se nesmí používat vlastní peníze, pít alkohol apod.) a vysvětlení programu, který úplně nechápeme, protože fakt ještě netušíme, co nás čeká. Vezeme s sebou plynové vařiče a tašky plné jídla.

23:32 – odjezd vlaku do Daejonu. Je pěkně narvanej, stojím na schůdkách,  povídám si s klukama a procházivšíma opilcema. Docela zima.

Sobota

01:05 – příjezd do Daejonu. Fakt jsme zvědaví, co přijde teď.

01:20 – přesun na náměstíčko před nádraží; vytahujeme vařiče a po týmech začínáme vařit nudle. Kolem nás se srocují místní bezdomovci. Fakt kosa, ale naprosto boží atmosféra.

02:30 – dovařeno, uklizeno. Nádobí jsme umyli na záchodech, kde se topí celou noc a tak se bezdomovci přesunuli tam a divně na nás koukali. Taky zuby jsme si tam pochopitelně vyčistili. Následuje přesun do relativně vytopeného podchodu.

02:50 – v podchodu začínáme hrát hry; první je zvířecí vyvolávaná, což je v tomhle počtu (celkem cca 25 lidí) neskutečná sranda, zvlášť když při zvířeti jedné ze slečen lehne půlka lidí smíchy na zem. Dál hrajem všechny možný hry, který se hrajou i u nás, takže nic těžkýho na pochopení.

04:00 – část účastníků usíná nebo se o to alespoň pokouší

04:45 – nádraží se otevírá a tak se přesunujeme tam; srážíme lavičky a hledáme vhodnou polohu na spaní. Fakt si to užívám 🙂

05:50 – přesouváme se na zastávku autobusu 107

06:10 – odjíždíme autobusem směr Gyeryongsan National Park. Klasická MHD, zelená vejtřaska. Obsazujeme zadní místa a se zbytkem kempujeme na zemi. Zív, usínám omotán okolo tyče. Kde jinde bych zažil spaní v MHD na zemi?

07:00 – konečná, budí nás řidič. Zív, vypadá to na krásný den; nebe je bez mráčku, akorát ta klendra! Přesunujeme se do hostelu, kde se v jedný místnosti rozplácne každej jak umí a snaží se trochu vyspat.

08:00 – začínáme vařit, opět po skupinkách. Akorát něčí skupinka holt ne a ne vstát žejo 🙂 Fakt si nepamatuju, co jsem to jed. Vaříme i jídlo s sebou. Po najedení se zase vracíme ke „spaní“. Fuj to je jak v opičárně těch 25 párů ponožek v jedný místnosti!

09:45 – vyrážíme na trek do hor. Středobod celého programu a zas to nemá chybu. Počasí je úplně super, tu bundu jsem si brát neměl. Potkáváme budhistický ženský klášter, vodopád a zdárně směřujeme k vrcholu (845 m n. m.). Naši korejští kamarádi šli vesměs nalehko, ale i tak byli nahoře neskutečně rychle. My evropani jsme pomalu funěli za nimi a naši pomalost se snažili maskovat za focení všeho okolo.

11:30 – nahoře hrneme po skupinkách donesený oběd; doháje zase si toho moc nepamatuju, ale určitě tam byla rejže. Fotíme se s klubovou vlajkou. Jo a nemůžu nezmínit, že za třicetiletou historii klubu jsme první zahraniční studenti, kteří se zúčastnili takovéhle klubem pořádané akce!

12:30 – vyrážíme na druhý vrchol; a tohle mi neuvěříte. Cestou v úzkým jednosměrným místě se schodama takhle pokojně stojím frontu a čekám až v protisměru sleze velká skupina korejských slečen v zeleném. Ještě, že tam bylo zábradlí, protože když procházely okolo mě, málem sletěly. Jedna sebrala odvahu a pozdravila mě a hned mi oznámila, že jsem pěknej a mám krásný hluboký oči. Tak jsem pěkně korejsky poděkoval „kansamídá“ a slečny málem sletěly podruhý. Ještě se mě projistotu zeptaly odkud jsem a „Čéko“ je naštěstí zastihlo ještě u zábradlí…fakt nářez! Jinak byl cestou boží výhled na všechny strany 🙂

13:15 – dorážíme na druhý vrchol. Furt samý strmý schody, mám toho docela plný kecky, asi jsem se málo najed. Zase se fotíme a zpíváme klubovou hymnu. Držíme se v kruhu za ruce objednoho, je to poměrně vážná událost. A hurá dolů!

14:00 – dorážíme k dalšímu chrámu. Tak ale tohle už je moc, tady se na mě někdo domluvil nebo co. Takhle tam zevluju s foťákem a nějaká pěkná slečna se při pohledu na mě zarazí a pak mi řekne, že jsem fakt pěknej a jestli mám přítelkyni…no co to je za bordel?! Jsem úplně vykolejenej, vůbec netušim co za chrám to bylo a zase skáču po kamenech dolů. Je to pořád hop a hop a hop, nemá to konce. Na další slečny se radši bojim podívat.

15:30 – jsme zpátky v hostelu, akorát v kapku větší místnosti (problém s ponožkama to rozhodně nevyřešilo). Dáváme sprchu a uleháme kde se dá.

17:00 – budíček, začínáme vařit. To mě fakt baví, občas jsem i užitečnej (utři, podej, odnes, znáte to). Jako popravdě mě trochu děsí jejich přístup, kdy např. položí celý kuře na pánev nebo měří pórek na dýlku, jestli se vejde do hrnce…ale nakonec si nějak poradili a náš tým tvoří kuřecí kousky v nějakým sosu. Snažil jsem se napsat si návod; jako většina věcí je u nás sehnatelná (rejže, kuře, brambory, cibule, listy něčeho, čínské zelí); pak ale přišel na řadu sosový základ od maminky Seung Yana…ten v Bille asi nenajdu. No každopádně se to všechno nějak nakrájelo, smíchalo a jedlo s rejží. Fakt super, moc dobrý. Samozřejmě jsme ochutnávali napříč všema týmama; např. tým 1, kde byl Marcin, měl ve svém jídelníčku kimči, kimči a kimči. Samozřejmě pokaždé jinak, ale vzhledem k Marcinovu vztahu ke kimči to byla každopádně sranda.

19:30 – uklidili jsme bordel po věčeři; taky je na místě vysvětlit, že se vařilo a jedlo přímo na zemi sharováním z jedné pánve/hrnce. Hůlky a lžíce taky tak nějak rotovaly, prostě paráda! Dalším programem byla práce v týmech, což se ze začátku zdálo jako dost velký jazykový problém. Jedním z úkolů byly skupinové diskuze na libovolná témata a následná prezentace výsledků. Jako čekal jsem dost, ale první téma „Naše kočkoidní kapitánka“ jsem fakt nevymyslel já; no každopádně plodná diskuze to byla. Dalším tématem byl třeba vztah Korejců k cizincům apod. Každý vždycky něco řek, vzájemně jsme si to přeložili a nějak napsali. Super! Dál jsme určovali nej-člověka v různých kategoriích a nakonec vymysleli a secvičili scénku! Prostě paráda, jak za mlada na víkendovkách se skautem! Nebudu napínat, naše scénka vyhrála. Její velká výhoda byla, že se u ní nemluvilo, takže ani korejská ani nekorejská část publika nebyla o nic ochuzená. Děj stál celkem za prd, představovali jsme tlupu australopytéků, jejichž vůdkyně má hlad (vůdkyně nás donutila bejt nahoře bez!). Takže jsme se snažili ulovit medvěda, ale nikomu se to nepovedlo, až jí (a to byl cca 2x větší než ona). Pak jsme si medvěda odnesli do tábora a začali tanec ohně. Já měl ale strašnej hlad a tak jsem se do něj zakous dřív než vůdkyně a tak si mě podala a ostatní se mi smáli…tím příběh prakticky končí, ale věřte, že to byla fakt sranda 🙂

21:15 – začala prezentace výsledků a scének; většina byla bohužel jenom v korejštině, takže vim celkem prd. Ale jak jsem už říkal, vyhráli jsme cenu za nejlepší scénku!

23:00 – odchod kousek do lesa na loučku, kde jsme se postavili do kruhu a byli svědky slibu nových členů (ne nás). Vážnost a posvátnost celé akce mě fascinovala. Pak jsme si každý zapálil svíčku a postupně měli něco říct (v angličtině jsme se zmohli cca na to, že jsme moc rádi, že nás vzali mezi sebe a umožnili nám strávit tak super víkend). Nakonec se zase zpívala klubová hymna a šlo se zpátky.

23:30 – už fakt nemůžu, stejně jako několik dalších lidí ulehám. Zbytek začíná hrát hry; poznávám městečko Palermo a…

Neděle

08:00 – budíček. Nějaká týmová soutěž venku ve zpívání čehosi korejsky; ujišťujeme se, že budem prd platný a ještě chvíli spíme. Pak se spaní uklidí a začínáme zase vařit. Naší skupince to trvá nějak nejdýl; zejména si nikdo není moc schopnej poradit s vykucháním nějaké mořské potvory. Já tomu moc nerozumim, bojim se, že bych to moh zvrtat, ale stejně bych to rád zkusil. No snad příště. Takže vaříme něco jako rizoto s mořskou potvorou; fakt dobrý, ale nějak toho teda nebylo moc.

11:00 – uklízíme po vaření. Našla se nějaká cibule (v dlouhém provedení) a tak hrajem kámen, nůžky a papír o to, kdo ji bude muset sníst. Chutná mi to a tak mu s tím pomáhám. S feferonkama už to bylo horší. Dalším a posledním bodem programu je psaní do „deníčků“. Každý jsme dostal brožurku o akci, bohužel kompletně v korejštině. Každopádně tam jsou asi 4 stránky volné pro vzkazy od ostatních. Deníčky tak rotují po místnosti a píšeme si vkazy. Napsat něco mým pěti soutýmákům ještě jakž takž zvládám (když mi je někdo ukáže podle jména na deníčku), ale ostatním píšu vesměs to samý. V mém deníčku se toho sešlo! Bohužel většina je v korejštině 🙁

13:00 – poslední úklid a odchod na autobus. Na zastávce ještě hrajeme další bezva hry. Jedna z nich vypadala tak, že 4 členové týmu se postavili před ostatní a dostali 4 kelímky s pitím; jenom jedno bylo dobrý, ostatní hnusy. Úkolem ostatních týmů bylo uhádnout, kdo vypil ten dobrý, takže cílem těch čtyř bylo tvářit se pokud možno jinak než jak chutnal obsah. Zbyl na mě hnus, no. Ale neuhádli nás. Další hra spočívala v co nejrychlejším snědení citronu ve třech lidech.

14:15 – odjezd autobusu; opět seskládaní kde to šlo. Usnout se mi ale nepovedlo.

15:15 – odjezd vlaku. Zase narváno, zase stojíme u záchodů, paráda. Pořád někdo chodí sem a tam, grrr. Nechávám si přeložit korejské zápisky v mém deníčku. Nejoriginálnější vzkaz byl asi od J-Dragona – prý je bezva, že jsem přived 3 kamarády (původně jsem byl členem klubu jen já a pozval jsem je na tuhle akci), ale co sakra takhle nějaký holky?! To mě dostalo 🙂 YHTC má holek a pěkných dost; ale téhle akce se holt zúčastnily jenom 3 🙁 Snad to bude příště lepší.

16:45 – příjezd do Suwonu. Před nádražím zpíváme klubovou hymnu a loučíme se. Je mi smutno 🙁

To je asi tak všechno; i tak je toho dost. Fotky najdete zde. Srování s Octogintou neberte úplně vážně; ale celkem to bylo fakt cca 44 super hodin a některé prvky jsou společné (třeba pěkný holky v týmu) 😉

Pokud se rozhodnete pro Ajou a rádi spíte v podchodu, vaříte v noci na náměstí, hrajete ujeté hry a chodíte po horách, je pro vás YHTC jasná volba!

English description of the YHTC’s Rooster-Dragon Mountain trip can be downloaded here.

Achjo. Sice bylo bezva, že to celý platila škola, ale že by mi ta investice za odhadem čtvrt mega přišla rozumná, to teda vůbec.

Gyeongju je prakticky na druhé straně Koreje, takže jsme tam autobusem jeli cca 5 hodin. Na každém srazu se na někoho/něco čekalo, nikdy jsme neodjížděli včas. Většinu míst jsme nacházeli až na druhý pokus a pěšky jsme celkem neušli snad ani kilák.

V Bulgok temple jsme strávili v sobotu hodinu, pak jsme se přesunuli do hotelu, kde byla večeře a po ní jsme jeli opět autobusem na noční projížďku. Viděli jsme jednu hromadu šutrů s označením hvězdárna a pak jeden super palác. A zase honem zpátky do hotelu. Cestou se z našich autobusů staly karaoke autobusy, což bylo docela povedený překvapení. Po zbytek večera/noci se v hotelu konala „small beer party“, což znamenalo, že se všichni zase ožrali jak prasata.

Na nedělní ranní snídani se tak neprobíralo nic jiného než kdo s kým, kdo kde, kdo kam, kdo v kolik a kde kdo nechal boty. Bezva. Pak jsme vyrazili k jezeru Bomun, což je letní letovisko se zábavním parkem. Dalo se tam akorát půjčit si Donalda a šlapat po jezeře, což bylo docela fajn. Taky se daly půjčit kola, skůtry a různé čtyřkolky, ale jezdit s tím po místní návsi je na mě asi moc dobrodružný. Posledním navštíveným místem byla vesnice Yangdong, což mělo být něco jako původní dochované osídlení. Pěkný, ale na Ukrajině takhle vypadá každá. Půl hodiny.

A zase zpátky přes celou Koreu.

AITC plánuje na první dubnový víkend cestu do nějakého akvaparku; jak tak na to koukam, náplní bude dojet tam, válet si šunky ve vodě, ožrat se, lehce vystřízlivět a zase vyrazit domů. Tak mojí poslední nadějí je YHTC a pak můj nový buddy z FC. Jinak si holt začnu plánovat výlety sám, protože tohle mi zatím nějak nesedí 🙁

Pár tragicky přepálených fotek je v galerii Gyeongju Field Trip.

Juch to byla zase akce! S Friends Clubem jsme se učili korejské kolektivní opíjecí hry. Kdyby vás to zajímalo, tak tady jich pár je:

• Baskin Robbins (31) – v kruhu lidí se postupně říkají čísla 1 až 31; každý může říct jedno, dvě nebo tři. Na koho vyjde 31, prohrál.
• Game of Death – v jeden okamžik každý na někoho ukáže; jeden začne a řekne číslo (treshold). Pak řekne 1 a dál se říkají čísla postupně podle toho, na koho se ukazuje. Na koho vyjde treshold, prohrál.
• 3, 6, 9 – v kruhu se postupně říkají čísla od 1; místo každého čísla obsahujícího 3, 6 nebo 9 se musí tlesknout; obsahuje-li jich víc, musí se tlesknout tolikrát (každopádně jsem to zažil dohrát k třicítce snad jenom jednou).
• Random Game – říkají se postupně čísla od 1 do počtu lidí u stolu. Na koho vyjde poslední číslo nebo když dva lidi řeknou najednou stejné číslo, prohrávají.
• (název nevim) – klasická elektrika, ale s třískáním panákem do stolu. 2x znamená změna směru, 3x přeskočení dalšího.

Pak se ještě „hrajou“ další věci typu domino – sklenice piva v řadě a na jejich okrajích stojí panáky so-ju. Do krajního se cvrkne a mělo by to spadnout všechno. Nám se to povedlo!

Jinak jak jsem psal o rozdělení do skupin a 1:1 přiřazení korejky/ce, tak jsem dostal kluka 🙁 Ale vypadá to dobře; není to žádná lemra líná, takže prej vezmem ještě další schopný a budem chodit na výlety do hor! Hurá!

Zase se se mnou seznámila spousta bezva slečen; akorát zkuste si pamatovat jména typu Tasul, Jimin, Heyjin, Yuna a k nim ještě pokud možno odpovídající tváře. Některé tvrdily, že jsou členky i YHTC, tak se uvidíme i v úterý. Ale vysvětlily mi, že obecně se FC a YHTC nemaj mezi sebou rádi, tak nemám na meetingu jednoho klubu mluvit o tom druhém. Taky je tu plno počítačově zaměřených holek; zrovna ty dvě včerejší jsou z oboru Digital Media a programujou ve Visual Studiu hry. Hustý.

Blbý je, že všechny moje společný fotky má ve foťáku někdo jinej a nějak se nemá k tomu mi je poslat, takže vzorky bohužel nemám. Zatim se můžete kouknout na bezva klip, kterej tady na našem patře fakt letí 😀

Konečně! Začíná se oteplovat a tak můžem někam vyrazit; už mám toho města (tj. sezení na koleji nebo juchání v pártystreet) docela dost.

První akce se bude konat teď o víkendu 21. – 22. března a je to výlet organizovaný a zejména financovaný OIA. Pojedeme do Gyeongju! Zatím jsem to moc nezkoumal, ale měl by tam být mj. Boolkook temple zapsaný v UNESCO. Určitě poreferuju.

A hurá, konečně nějaká akce s mým oblíbeným YHTC! Včera jsme měli zase meeting, bylo to zase náročný, ale to hlavní, že o víkendu 28. – 29. března pojedeme někam do hor, jsem si zapamatoval. Už se nemůžu dočkat.

Ten samý víkend sice Friends Club plánuje výlet do zábavního parku Everland, ale hory u mě jasně vedou.

Když jsme u toho Friends Clubu, tak tam nás rozdělili do menších skupinek (jsem samozřejmě skupina číslo 1 🙂 ) a navíc nás spárovali do dvojic korejský:foreign student. To jsem zvědavej, koho jsem dostal!

Dneska jsem to vstávání zase úplně nezvlád, každopádně jsem se z postele vypotácel před polednem, tj. dřív než většina ostatních. Do noci jsem se snažil najít nějaký fajn výlet na víkend, našel jsem si národní park i spojení do něj, už jsem skoro objednával jízdenky, když jsem zjistil, že zrovna od 1. do 31. března je zavřený.

Bylo ale krásně, tak jsem vzal foťák a vyrazil do centra Suwonu s cílem vidět znovu Worldcup Stadium, Hwaseong Fortress a nakonec nádraží.

Worldcup Stadium je od naší školy kousíček, asi čtvrt hodiny pěšky. Vypadá to docela impozantně a atmosféra při zápasu prý stojí za to, tak zvažuju, že po cca 18ti letech znovu zajdu na fotbal nebo co to tam budou hrát. V okolí stadionu je golfový trenažer, plavecký stadion, squash a další možnosti sportovního vyžití. Přímo na chodníku v parku jsou různé posilovací a protahovací nástroje i s návody, takže tam určitě zajdem, až bude teplejc. Asi je na místě podotknout, že vandalismus tu prakticky neexistuje; nic není zničené ani počmárané.

K Hwaseong Fortress je to dalších cca 15 minut. V praxi se jedná o hradební systém s branami a věžemi, který se rozkládá na poměrně velkém území – přejít to napříč trvá asi půl hodiny. Uvnitř pevnosti je město stejně jako mimo ni; jezdí tam autobusy, jsou tam domy, školy, atd. Vstupné stojí 1000 wonů na celý den, dále je tam možnost se za 1500 wonů svézt vyhlídkovým vláčkem. Procházka po hradbách je ale super a výhled nemá chybu. Může se prakticky všude (do věží a hlásek), nikde není nic zničené ani počmárané.

Kousek pod konečnou vláčku se rozkládá palác Hwaseong Haenggung; vstupné je tam dalších 1500 wonů, ale fakt to stojí za to. Je to přesně takový ten palác s mnoha přízemními domky různě propojený uličkami a brankami, který vás baví procházet a pořád objevovat nová zákoutí.

Naopak nad konečnou vláčku je asi nejvyšší bod celého opevnění, celé město je odtud jak na dlani. Dál jsem se vydal k bráně Paldalmun, která ústí směrem k nádraží.

Nádraží jsem úspěšně našel; v jeho okolí je ohromná spousta restaurací i pajzlů, navíc samotné nádraží je jedno obchodní centrum. Jezdí zde metro i vlaky. Byly už asi 3 odpoledne, tak nemělo cenu jezdit někam daleko; vybral jsem si nebližší velké město na lince metra směrem na jih, Pyengtaek. Doufal jsem, že cestou uvidím nějaké neobydlenou přírodu, bohužel asi tam to metro nejezdí jen tak pro nic za nic. Je to prakticky souvislá zástavba táhnoucí se až ze Soulu.

V Pyengtaeku není vůbec nic, aspoň jsem tam nic nenašel. Tak jsem si ho prošel sem a tam a narazil alespoň na úplně super místní trh, kde nejvíce letěly potvory z moře vytažený. Neříkám, že by to úplně vonělo, ale rozhodně to bylo fajn procházet, ty malinkaté zastřešené uličky narvané stánky.

Po hodině jsem nased zase na metro a vydal se domů; tentokrát jsem jel z nádraží ke škole autobusem.

Pár fotek najdete tady.

Hurá, konečně nějaká konstruktivní klubová činnost! S Friends clubem se budeme učit „vařit“ dvě typická korejská jídla – kim-bob a kim-chi jun.

Nacpali jsme se do jedné velké místosti a rozdělili se do skupinek po cca deseti ke stolům. Bezva, máme nejhezčí korejky, tak snad umí taky vařit.

Kim-bob je oblíbená korejská svačina, kterou si můžete vzít s sebou kamkoliv aniž byste přišli o svou oblíbenou rejži. Prakticky se podobá suši, korejci samozřejmě tvrdí, že to od nich japonci okopírovali.

Příprava je teda jednoduchá – uvaří se mírně patlací rejže (typická hůlková) a rozprostře a uňahňá se na plochu cca 2/3 listu sušených mořských řas. Do rejže se pak položí cokoliv co máte rádi a po ruce. My tam dali kusy salámu, omelety, nějaký zeleniny, dokonce i plátek sejra se našel! Řasy se položí na speciální rolovací podložku (vypadá to jako špejle svázané do srolovatelného voru) a celá věc se zaroluje. Pak si ji jenom zabalíte do alobalu nebo pytlíku a máte svačinu. V kultivovaných společnostech se to pak krájí na kolečka.

Kim-chi jun je něco jako omeleta, jejíž základ je překvapivě kim-chi (kimči). Jak se přesně hmota vytvořila jsme nezjistili, naším úkolem bylo ji jenom rozplácnout na pánev a usmažit.

Obojí bylo moc dobrý, jak jinak.

Dneska se mi nechtělo zrovna vstávat a courání po Soulu jsem měl docela dost, tak jsem se rozhodl vyrazit si někam vlakem. Resp. nejdřív zjistit orientační ceny vlaků a pak případně vyrazit.

Metrem jsem dojel na mně už známou stanici Seoul Station, kde je hlavní nádraží, mimochodem moc pěkné. Nákup jízdenek se provádí zejména samoobslužnými automaty, kde se dá platit kartou (no ale asi ne tou mojí) i v hotovosti. Stejně dobře se dají jízdenky objednat přes internet (tam už mi karta fungovala). Tak jsem jako správný vidlák rozložil velikou mapu Koreje a zkoumal, kam se vydat. Ne úplně náhodou jsem zvolil směr na sever, zajímalo mě, jak nejblíž KLDR se dá dojet. V mapě trať končila ve městě Munsan, tak jsem ho naklikal v automatu a hle, cena 1400 wonů (20,- Kč). Tak proč ne, říkám si. Koukám na tabuli odjezdů a vlak s mým číslem tam má destinaci Imjingang. Tak zkuším na automat Imjingang a hle, je to ještě dál než Munsan a cena stejná. Jezdí to každou hodinu tam i zpátky. Rozhodnuto – dojdu se podívat na Seoul Tower a pak hurá na vlak.

Od nádraží je to na kopec uprostřed města kousíček, ale je to pěknej krpál teda. Pro línější turisty jezdí nahoru lanovka. Nahoře stojí Seoul Tower, vysílač s rozhlednou v jednom. Ale je odtud tak super výhled, že se bez výstupu na věž obejdu. Okolo je plot, kam zamilované páry věší zámky na znamení jejich vztahu. Výhled fakt nemá chybu!

OK, stačilo, honem z kopce na vlak. Stíhám ho jen tak tak a vydávám se na cca 80minutovou jízdu příměstskou soupravou plnou lidí. Jízdenky u vlaků této kategorie (Commuter train) se kontrolují na nádražích při vstupu/opuštění placeného prostoru.

Jsme čím dál tím více severněji, míjíme velkou továrnu LG. Lidí ve vlaku postupně ubývá. Munsan; přemýšlím, jestli nevystoupit, protože Munsan je podle cedulí na silnici určitě na správné cestě směrem k DMZ, o Imjingangu nic nevím. Zůstavám ve vlaku spolu s pár lidmi a za chvíli je tu konečná, Imjingang.

Jsem tu správně! Tohle je ta trať do KLDR! Na nádraží je kilometrovník udávající počet km do Soulu a do Pchjonjangu. Hned za nádražím je trať oplocená a to až k mostu přes řeku, kde začíná střežená hranice DMZ. Imjingang je poslední místo, kde se lze svobodně pohybovat. Samozřejmě koukám na jízdní řád a vidím vlak, který sem přijede a pokračuje dál! Dorasan! Jezdí jenom jednou denně přes řeku do DMZ, do opravdu úplně poslední stanice na této trati. Ale jak hlásá nápis na ní, není to poslední stanice od jihu, ale první stanice na sever. Aneb se tu dost doufá v znovusjednocení obou Korejí. Pro odjezd do Dorasanu musíte projít bezpečnostní a pasovou kontrolou; navíc se odtud prakticky nikam nedá svobodně dostat.

Ten vlak a i všechny organizované akce odjíždějí ráno/dopoledne, takže dneska už se nikam nedostanu. Ale aspoň to okouknu tady, určitě to bude taky zajímavý.

Je tu několik památníků, most naděje a vyhlídková terasa, odkud máte pěkný pohled na řeku. Ke té se ale nedostanete, protože už je za hranicí DMZ. Takže vidíte ostnaté dráty a strážní budky, střežený železniční most a kousek od něj zbytky druhého mostu. Dá se dojít až na most naděje, který končí bránou s ostnatým drátem a polepenou spoustou vzkazů rozdělených rodin a lidí přejících si mír mezi oběma zeměmi. Dá se ještě projít okolo parčíkem míru, hodně impozantní místo to je.

Před pátou si kupuju jízdenku zpátky do Soulu, stojí opět 1400 wonů. Stejná souprava, stejná cesta. Večer si ještě zaskočím pro jídlo a hurá domů.

Pár fotek je v galerii Imjingang DMZ Trip.