Ztracen v Koreji

Ztracen v Koreji
Deníček jednoho exchange studenta z FELu

Hwaseong Fortress

14 března, 2009

Dneska jsem to vstávání zase úplně nezvlád, každopádně jsem se z postele vypotácel před polednem, tj. dřív než většina ostatních. Do noci jsem se snažil najít nějaký fajn výlet na víkend, našel jsem si národní park i spojení do něj, už jsem skoro objednával jízdenky, když jsem zjistil, že zrovna od 1. do 31. března je zavřený.

Bylo ale krásně, tak jsem vzal foťák a vyrazil do centra Suwonu s cílem vidět znovu Worldcup Stadium, Hwaseong Fortress a nakonec nádraží.

Worldcup Stadium je od naší školy kousíček, asi čtvrt hodiny pěšky. Vypadá to docela impozantně a atmosféra při zápasu prý stojí za to, tak zvažuju, že po cca 18ti letech znovu zajdu na fotbal nebo co to tam budou hrát. V okolí stadionu je golfový trenažer, plavecký stadion, squash a další možnosti sportovního vyžití. Přímo na chodníku v parku jsou různé posilovací a protahovací nástroje i s návody, takže tam určitě zajdem, až bude teplejc. Asi je na místě podotknout, že vandalismus tu prakticky neexistuje; nic není zničené ani počmárané.

K Hwaseong Fortress je to dalších cca 15 minut. V praxi se jedná o hradební systém s branami a věžemi, který se rozkládá na poměrně velkém území – přejít to napříč trvá asi půl hodiny. Uvnitř pevnosti je město stejně jako mimo ni; jezdí tam autobusy, jsou tam domy, školy, atd. Vstupné stojí 1000 wonů na celý den, dále je tam možnost se za 1500 wonů svézt vyhlídkovým vláčkem. Procházka po hradbách je ale super a výhled nemá chybu. Může se prakticky všude (do věží a hlásek), nikde není nic zničené ani počmárané.

Kousek pod konečnou vláčku se rozkládá palác Hwaseong Haenggung; vstupné je tam dalších 1500 wonů, ale fakt to stojí za to. Je to přesně takový ten palác s mnoha přízemními domky různě propojený uličkami a brankami, který vás baví procházet a pořád objevovat nová zákoutí.

Naopak nad konečnou vláčku je asi nejvyšší bod celého opevnění, celé město je odtud jak na dlani. Dál jsem se vydal k bráně Paldalmun, která ústí směrem k nádraží.

Nádraží jsem úspěšně našel; v jeho okolí je ohromná spousta restaurací i pajzlů, navíc samotné nádraží je jedno obchodní centrum. Jezdí zde metro i vlaky. Byly už asi 3 odpoledne, tak nemělo cenu jezdit někam daleko; vybral jsem si nebližší velké město na lince metra směrem na jih, Pyengtaek. Doufal jsem, že cestou uvidím nějaké neobydlenou přírodu, bohužel asi tam to metro nejezdí jen tak pro nic za nic. Je to prakticky souvislá zástavba táhnoucí se až ze Soulu.

V Pyengtaeku není vůbec nic, aspoň jsem tam nic nenašel. Tak jsem si ho prošel sem a tam a narazil alespoň na úplně super místní trh, kde nejvíce letěly potvory z moře vytažený. Neříkám, že by to úplně vonělo, ale rozhodně to bylo fajn procházet, ty malinkaté zastřešené uličky narvané stánky.

Po hodině jsem nased zase na metro a vydal se domů; tentokrát jsem jel z nádraží ke škole autobusem.

Pár fotek najdete tady.

Autobusy

14 března, 2009

Tenhle dobře fungující chaos určitě doporučuju k vyzkoušení! Už jenom proto, že největší piráti silnic jsou v Koreji právě řidiči autobusů. Při cestě ze Sokča do Soulu jsem se fakt připoutal a jenom koukal, jak tu jedeme na červenou, vecpat se sem, předjet tohle; 100metrová fronta aut na dálnici před semaforem? moc velký zdržení, sjedeme, objedeme ji vesnicí a zase najedeme – samozřejmě dálniční rychlostí. Přišel jsem si jako v Need For Speed 🙂

V podstatě se autobusová doprava dělí na městskou, meziměstskou a dálkovou.

Dálkové autobusy mají vlastní terminál, kde jsou vyvěšeny jízdní řády a kupují se jízdenky. Názvy stanic jsou většinou přepsané i anglicky, takže jakmile přijdete na drobné nuance, např. že město Dongseoul je vlastně jedno z autobusových nádraží v Soulu, máte celkem vyhráno, koupíte si jízdenku a jedete…teda až najdete autobus. Číslo na jízdence je číslo místa v autobuse, ne číslo odjezdového nástupiště! Při hledání odjezdového stanoviště vřele doporučuju někomu ukázat vaši jízdenku a on vás snad pošle správně. Autobusy jsou to pěkné, hlavně mají hodně místa na nohy. Po cestě řidič udělá přestávku někde u dalničního motorestu; délku přestávky samozřejmě řekne jenom korejsky, ale bývá to cca 15 minut. Hlavně si zapamatujte, který autobus je ten váš 😉

Pro cenovou představu – jízdenka ze Sokča do Soulu, tj. 3 hodiny jízdy přes prakticky celou šířku Koreje, stála 20 tisíc wonů, tj. asi 300,- Kč.

Možnost koupit jízdenky přes internet jsem ještě nevykoumal; nějaké jízdní řády jsem našel na http://www.kobus.co.kr/web/eng/, ale určitě tam nejsou všechny.

Městské a meziměstské autobusy se od sebe liší jenom trochu; městské bývají zelené vejtřasky a meziměstské jsou červené a o něco pohodlnější. „Jízdenky“ se kupují až v autobuse vhozením příslušné částky do kasičky 🙂 Jak to přesně funguje jsem ještě nezjistil; ale hodně to je založené i na ohromné poctivosti Korejců. Každopádně jízda ze Suwon Station k nám ke škole (cca 15 minut jízdy) oficiálně vyjde na 1000 wonů (15,- Kč). Nic jako denní, týdenní, x-denní jízdenka neexistuje; místo toho je možné koupit si čipovou kartu, dobíjet si jí a platit s ní (je to pak o 100 wonů levnější).

Co se orientace týče, bez korejštiny máte celkem smůlu 🙂 Když už najdete zastávku, tak maximálně zjistíte, jaká čísla linek tam zastavují a za kolik minut asi přijede další spoj (zobrazuje se to v minutách na displeji; nic jako vylepený jízdní řád není). Mapička trasy, která tam někdy je, je jenom v korejštině. Ani v autobusech to není lepší; mapička vůbec žádná, pouze hlášení v korejštině. V číslech autobusů je taky dost bordel, např. od Suwon Station k nám jezdí 720, 720-2, ale 720-1 už ne.

Silnice tu jsou plné autobusů. Když mu to nevyjde, zastaví klidně dva pruhy od zastávky; když nikdo nechce vystupovat (pro výstup je v autobuse tlačítko) a řidič nevidí na zastávce nikoho na něj vzhlížet, tak ji projede. Jakmile jste druhou nohou v autobuse, jede se. Lidi na stojáka lítaj sem tam jak nudle v bandě. Místa k sezení se žlutou opěrkou jsou určena pro důchodce!

Abych to shrnul, musíte si zjistit kam jedete, co tam jede, pak musíte zvládnout nastoupit, koupit si jízdenku a pak ještě správně najít cílovou zastávku a zvládnout vystoupit. Tak hodně štěstí!

Cooking party

12 března, 2009

Hurá, konečně nějaká konstruktivní klubová činnost! S Friends clubem se budeme učit „vařit“ dvě typická korejská jídla – kim-bob a kim-chi jun.

Nacpali jsme se do jedné velké místosti a rozdělili se do skupinek po cca deseti ke stolům. Bezva, máme nejhezčí korejky, tak snad umí taky vařit.

Kim-bob je oblíbená korejská svačina, kterou si můžete vzít s sebou kamkoliv aniž byste přišli o svou oblíbenou rejži. Prakticky se podobá suši, korejci samozřejmě tvrdí, že to od nich japonci okopírovali.

Příprava je teda jednoduchá – uvaří se mírně patlací rejže (typická hůlková) a rozprostře a uňahňá se na plochu cca 2/3 listu sušených mořských řas. Do rejže se pak položí cokoliv co máte rádi a po ruce. My tam dali kusy salámu, omelety, nějaký zeleniny, dokonce i plátek sejra se našel! Řasy se položí na speciální rolovací podložku (vypadá to jako špejle svázané do srolovatelného voru) a celá věc se zaroluje. Pak si ji jenom zabalíte do alobalu nebo pytlíku a máte svačinu. V kultivovaných společnostech se to pak krájí na kolečka.

Kim-chi jun je něco jako omeleta, jejíž základ je překvapivě kim-chi (kimči). Jak se přesně hmota vytvořila jsme nezjistili, naším úkolem bylo ji jenom rozplácnout na pánev a usmažit.

Obojí bylo moc dobrý, jak jinak.

Campus

12 března, 2009

Ajou má, jako každá univerzita v Koreji a většině dalších zemí, vlastní uzavřený campus, kde je všechno pohromadě a tak můžete při pětiminutových přesunech jenom nostalgicky vzpomínat na jízdu z Dejvic na Karlák a pak zase zpátky.

Je tady několik budov jednotlivých fakult/oddělení. Nejvíc jsem k vidění v Paldal hall, což je desetipodlažní (kromě nemocnice snad nejvyšší budova campusu) sídlo computer science. Woncheon hall je sídlo electrical engineering, před tou na holky fakt zrovna nemá smysl čekat. Pak už znám jenom Yulgok hall, což je sídlo většiny administrativy (pro nás zejména OIA), a učí se tam některé humanitní předměty. Dasan hall je jedno ze sídel ekonomie a businessu, tam jsem fakt omylem.

Dále je tu několik menz, rychlých občerstvení a 4 koleje; z toho dvě pro kluky, jedna pro holky a jedna smíšená pro exchange studenty. Je přísně zakázáno navštívit budovu/patro opačného pohlaví. Při přistižení hrozí vyloučení z koleje.

Ajou má jako jedna z mála univezit v Koreji vlastní nemocnici a navíc je to jedna z 25 škol s právnickou fakultou. Samozřejmě je na to náležitě hrdá a do roku 2023 má velké plány dostat se do world top 100.

Samozřejmě jsou tu zařízení typu knihovna, studovna, tělocvična, pošta, banka, kadeřnictví…prostě všechno při ruce. V přízemí koleje máme obchod otevřený až do půlnoci, kde seženete všechno od snídaně až po prací prášek. V okolí školy, resp. v okolí ulice vedoucí přímo od brány, je nespočet 24hodin otevřených obchůdků, hospod, restaurací a klubů.

Menza

12 března, 2009

Pokusím se sepsat pár slov o našich školních stravovacích zařízeních. Jejich největší výhoda je blízkost; do nejbližší menzy to mám z pokoje asi tak 3 minuty cesty. Další výhoda je cena; klasické jídlo stojí 2500 wonů, to je v přepočtu cca 35,- Kč. Pokud vezmu v potaz i fakt, že mi tam jídlo opravdu chutná, je naše menza téměř ideální.

Ve všední dny je v nabídce cca 5 jídel, o víkendech jenom dvě až tři. Otevřeno je každý den do sedmi večer, takže se tam většinou minimálně jednou denně ukážu.

Bezva je nekonvenčnost servírování jídel 🙂 Už žádný mělký a hluboký talíř! Každé jídlo se podává jinak.

Evergreenem naší menzy je jídlo B, které je tam snad každý den a nejvíce se podobá evropskému. Je to jakási fritovaná placka masa s rejží, salátem a polívkou (něco na způsob hrachový). Podle mě to je zamýšlený jako jakýsi pevný bod ve vesmíru zkoušení nových chutí. Když máte všech pokusů pokrk, dáte si „Béčko“ a můžete začít testovat znovu. Podotýkám, že je to jídlo opravdu moc dobré!

S popisem dalších jídel to bude horší, snad někdy udělám fotky. Nikdy se mi ale nestalo, že by mi nechutnalo, vždycky jsem všechno sněd (bez komentáře, děkuji). Ke každému jídlu máte k dispozici „neomezeně“ kimči. Vezmete si mističku a dojdete si nabrat. Pro kompenzaci pálivosti se k tomu přidává nějaké žluté ovoce, ale praví milovníci kimči ho pochopitelně hrnou samotné. „Neomezeně“ proto, že zdaleka ne každý je schopný strávit víc jak jednu mističku.

Polívka je většinou dost pálivá voda s kousky pórku nebo podobné zeleniny. Některé se jí tak, že se do nich nasype rejže z druhé misky. Většinou se to pozná podle nádoby; nejoblíbenější je hliněná miska, která do poslední chvíle sedí přímo na ohni a když vám ji nasunou na tác, tak její obsah ještě dobrou minutu vaří. O tu už se spálili snad všichni. Obsahy hustopolívek jsou pro mě absolutně neidentifikovatelné.

Dalším jídlem je rizoto s chobotnicí. Docela ostré, ale fakt dobré. Po nějaké době si na mořské potvory zvyknete. Rizoto se posype sušenými řasami.

Nedávno jsem vyzkoušel další; to si každý nabere sám do předem vytvarovaných mističek v tácu. Hlavní součástí je pochopitelně miska rýže a pak miska s nudličkami masa obalenými v těstíčku. K tomu nějaké zelené výhonky a salát. A řídká polívka. Moc dobrý.

S hůlkama se člověk naučí docela rychle; největší problém mi dělá nabírání placatých věcí typu list salátu, kus kimči. Ale i sami Korejci si dost pomáhají lžící, takže žádné faux pas.

Můj studijní plán

11 března, 2009

Postup vytvoření studijního plánu je jednoduchý.

Pár týdnů před odjezdem dostanete seznam předmětů vyučovaných v angličtině, ke kterým se marně snažíte nalézt ekvivalenty na FELu. Píšete kopy mailů, ale nikdo vám nechce podle názvu předmětu nic slíbit. Pár dní před odjezdem dostanete anotace a osnovy k předmětům, hurá! Většina je v angličtině, zbytek se přeloží google translatorem. Znovu obeslat všechny garanty předmětů.

Jakmile všichni napíšou „OK, to by šlo uznat“, vyrazit s formulářem na výlet po katedrách a nechat si to předběžné uznání podepsat. Se všemi podpisy dorazit na studijní a získat podpis poslední a nejdůležitější, pedagogické proděkanky. Vzhledem k počtu předuznaných kreditů už s tím nebyl problém.

Seznam v tuto chvíli vypadal takto:

Signals and Systems – Signály a systémy
Web Programming – Tvorba webových aplikací I.
Embedded Software – Struktury vestavěných počítačů
Marketing Management – Marketing
Financial Management – Finanční management
(práce na projektu) – Projekt individuální
Bowling – Tělesná výchova
Current Issues in Korean Society – (neuznatelné)

S potvrzeným studijním plánem v den odjezdu hurá na rektorát podepsat finanční dohodu. A znovu zpátky na studijní doložit, že opravdu odjíždím. Jak na palici, ale prozatím konec papírování.

Po příjezdu do Ajou je samozřejmě všechno jinak; některé předměty se neotevřou, někam se nevejdete, něco se vám nehodí apod. Měl jsem štěstí, že jsem byl zapsán v úplně všech předmětech, které jsem si vybral. Akorát jsem to trochu zvrtal a dva předměty se mi časově kryly. Tak jsem se jednoho zbavil (Marketing) a přidal si jiný z nabídky Graduate school, kterou jsme před tím neměli k dispozici (Computer Network). S tím se mi zase kryl Bowling, tak jsem se ho taky zbavil.

Po pár dnech jsem zjistil, že toho mám nějak moc; rozhodl jsem se zbavit i Current Issues, protože mi to stejně neuznají a kromě tématu Severní Koreje mě to vůbec nezaujalo. Můj finální studijní plán vypadá takto:

Signals and Systems – Signály a systémy
Web Programming – Tvorba webových aplikací I.
Embedded Software – Struktury vestavěných počítačů
Financial Management – Finanční management
Computer Network – Komunikace v datových sítích
(práce na projektu) – Projekt individuální

Změna zase znamená poslat maily na studijní a na rektorát, uf.

Školní kluby

7 března, 2009

Jak jsme se dověděli při Orientation days, Korejci mají silnou potřebu patřit do kolektivu. Proto vytvářejí skupinky a kluby jak jen to jde. Názorným příkladem jsou školní kluby. Při Ajou je odhadem 30 různých zájmových klubů, od sportovních, přes hudební, literární až k náboženským. Scházejí se většinou jednou týdně a následně se často jdou kolektivně opít. Více o kultuře pití viz. Soju.

Já jsem si vybral Youth Hostel Travel Club (YHTC), jehož činností mělo být cestování. Pak Friends Club, kde jsou snad všichni exchange studenti a korejští studenti musí projít konkurzem, když do něj chtějí vstoupit. Cílem je mít poměr korejský:exchange student 1:1. Náplní Friends clubu je „kulturní výměna“ – vysvětlím dále. Nakonec jsem vstoupil do jednoho z mála technicky zaměřených klubů – Computer Clubu.

Všechny kluby se na začátku semestru účastní veletrhu, kdy jsou po celém campusu rozmístěné jejich stánky lákající nové členy. Bohužel zdaleka ne všechny kluby jsou uzpůsobeny na zahraniční studenty, takže je docela sranda je obcházet a dolovat z nich, co vlastně dělají. Nakonec vám dají přihlášku, kam napíšete e-mail a pak vám budou posílat informace o plánovaných akcích.

Členem YHTC se ukázal být i můj AGA (nevím přesně význam zkratky, ale je to skupina korejských studentů, která nám tu pomáhá přežít; každý z nich má na starosti skupinku cca 5 zahraničních studentů) buddy Min, takže jsem měl přístup k informacím o dost jednodušší.

Vyrazili jsme s Ondrou na první meeting klubu. Jak jsme rychle zjistili, byli jsme tam jediní cizinci. Přednáška se pochopitelně konala v korejštině, ale byla to docela sranda. Představovaly se jednotlivé funkce klubu typu prezident, finanční oddělení, oddělení lidských zdrojů, vítali se nováčci, plánovaly se výlety… Po cca půlhodině jsme se vydali před budovu udělat kruh, chytnout se za ruce a ukončit oficiální část klubovou hymnou. Pak jsme se vypravili do Ajou pártystreet, kde setkání pokračovalo až do kdovíkdy.

Friends Club měl první meeting v podobném duchu, akorát poměr místní:zahraniční student byl mnohem vyrovnanější. Mezi nejzajímavější akce plánované Friends Clubem patří vaření korejských jídel, výlet do zábavního parku Everland a víkendový pobyt v klášteře. Samozřejmě hojně prokládané kulturní výměnou v pártystreet.

V pátek jsme se ještě vypravili na setkání Ajou International Travel Clubu (AITC), který sliboval podobný program jako YHTC, tak proč ne. Poměr byl tentokrát úplně obráceně, byli jsme tam skoro jenom zahraniční studenti. Ale snad se to srovná.

S Computer Clubem to úplně nevyšlo; zjistil jsem, že tam prakticky jenom učí nováčky základy Céčka a to není nic pro mě.

Každopádně členství v klubech znamená, že se tu rozhodně nenudíte.

Druhý den ve škole

3 března, 2009

Druhý školní den je podobně jako ten první ve znamení pohodového vstávání na hodinu od 10:30. První hodina tady tak jako tak začíná až v 9:00, takže žádný masakr typu 7:30. Večer se končí v naprosté většině případů nejpozději v 17:45. Juchů!

Venku sněží, paráda. První hodina, Financial Management. Vyučující se díky sněhové kalamitě někde zasek, tak čekáme psaním vstupního testu, který nám rozdal asistent. Většinu věcí jsem v životě neslyšel, ale protože je ekonomie pořád o tom samém, kreslím pár křivek, co si pamatuju z prváku, k tomu nějakou derivaci, rozpočtový omezení, kombinovanou pravděpodobnost a víc fakt netušim. Doráží profesor a vysvětluje nám, že pokud se nám test nelíbil, nemáme tady co dělat. Aha. No co, to říkali všichni a vždycky jsem to nějak doklepal. Jsem odhodlán zůstat, i když jsem nikdy neměl pořádně něco jako mikroekonomiku, účetnictví ani statistiku, což jsou všechno požadované prerekvizity. No uvidíme, nemůže to bejt tak těžký.

První hodina je jinak úplně o ničem, klasika. Po hodině s ostatními konzultujeme další postup a většina se tváří na strategický ústup.

Teď hodina pauza, tak na oběd a dořešit nějaké další administrativní blbosti.

Od 13:30 začíná Web Programming. Těším se, že se konečně dovím něco nového; kurz ale začíná klasicky tragicky zmateně s HTML a CSS a tak mám dojem usínám. Zív.

15:00, 10. patro Paldal hall. Tolik schodů, ale naprosto super výhled! Čeká mě předmět z nabídky graduate school, Computer Network. Vyšší level je hned znát, energická vyučující se s ničím nezdržuje a bez zaváhání vykládá sítě z pohledu, z jakého je zrovna moc neznám, bezva! Zaujala mě zejména VAN (Vehicle Area Network) nebo meziplanetární síť 🙂 Hlavně velmi progresivní pohled, žádný opakování OSI modelu, ale naopak seznámení se s návrhy náhrad vrstvené architektury. Cítím se obohacen.

A to je pro dnešek všechno.

První den ve škole

2 března, 2009

Tak a je to. První školní den. První hodina. Signals and Systems. Vzhledem k počtu exchange studentů z oborů computer science/electrical engineering (cca 4) nečekám velkou účast. Úspěšně nacházím budovu s názvem Woncheon hall i místnost 509, před kterou už stojí skupinka korejců.

Po chvíli se z místnosti vyhrne osazenstvo předchozí hodiny a my se pro změnu nahrneme dovnitř. Z toho vzduchu jsem málem hodil šavli, ale všichni ostatní se tvářili úplně normálně.

10:30, začínáme. Docházka. Samá korejská jména, marně se snažím zaslechnout jakkoliv zkomolenou variantu mého jména. Na konci se učitel korejsky ptá, jestli někoho nečet…tak se přihlásím a nadiktuju jméno. Napíše si mě a ptá se, jestli umím korejsky. Říkám, že ani slovo. A on na to, že tohle je předmět v korejštině, že došlo k nějaké změně. Aha, bezva. Kolega z Mexika je taky nemile překvapen, všichni ostatní (Korejci) se tváří v pohodě. No co, tak jednu hodinu přežiju a pak se uvidí. Slajdy má v angličtině, super. Docela se chytám, tak mám radost.

Po hodině probíráme s Mexičanem další postup. Říká, že na tohle asi kašle; já mám přesto chuť to v korejštině zkusit. No uvidíme.

Další hodina je Embedded Software. Na tu jsem se fakt těšil. Počet zahraničních studentů je o něco vyšší, přednáška je opravdu v angličtině, i když s občasným shrnutím v korejštině pro korejskou většinu, která má s angličtinou místy problémy. Bohužel úvodní hodina mě nenadchla; slajdy v korejštině nahrazuje přednášející on-line vyhledáváním každého klíčového slova na wiki. Zatím jsme na hony vzdáleni cpaní linuxu do nějakého pidiARM PC.

To je pro dnešek všechna škola. Hurá na oběd! Po obědě honem za Minty/Minhee na OIA (Office of International Affairs) vyřešit problém s předmětem v korejštině. Aha, tak prý fakt má být v korejštině, asi jsem byl jediný přihlášený. Nabízejí mi jiné předměty typu Teorie pole (fuj), tak se ptám, jestli to můžu zkusit v korejštině. Asi jo. Aha. Tak píšu e-mail vyučujícímu, jestli tam můžu chodit a jestli mi dá písemku v angličtině. OK, slíbil mi to. Paráda.

Next Entries »