Ztracen v Koreji

Tak tohle nemělo chybu! Naprosto neuvěřitelná akce s mým milovaným YHTC! Už jsem začínal věřit, že Travel Club znamená „Travel from Club to Club“, ale tohle mě dostalo. Doufám, že to mým popisem moc neztratí.

Pátek

18:46 – dostávám e-mail od Mina o času a místě srazu (vím akorát, že má být výlet do hor)

21:50 – náš foreign tým (Justus, Sławek, Marcin a já) se schází s Minem a vyrážíme na místo srazu

22:00 – sraz v klubovně Youth Hostel Travel Clubu; přesouváme se na stanici autobusu

22:20 – na stanici platíme účastnický poplatek 28 000 wonů a pak probíhá rozdělení do čtyř herních týmů; ani nevim jak, jsem v týmu č. 2 s nejhezčí ze všech tří účastnic jako kapitánkou

23:00 – příjezd na nádraží; určení pravidel hry (mj. po celou dobu akce se nesmí používat vlastní peníze, pít alkohol apod.) a vysvětlení programu, který úplně nechápeme, protože fakt ještě netušíme, co nás čeká. Vezeme s sebou plynové vařiče a tašky plné jídla.

23:32 – odjezd vlaku do Daejonu. Je pěkně narvanej, stojím na schůdkách,  povídám si s klukama a procházivšíma opilcema. Docela zima.

Sobota

01:05 – příjezd do Daejonu. Fakt jsme zvědaví, co přijde teď.

01:20 – přesun na náměstíčko před nádraží; vytahujeme vařiče a po týmech začínáme vařit nudle. Kolem nás se srocují místní bezdomovci. Fakt kosa, ale naprosto boží atmosféra.

02:30 – dovařeno, uklizeno. Nádobí jsme umyli na záchodech, kde se topí celou noc a tak se bezdomovci přesunuli tam a divně na nás koukali. Taky zuby jsme si tam pochopitelně vyčistili. Následuje přesun do relativně vytopeného podchodu.

02:50 – v podchodu začínáme hrát hry; první je zvířecí vyvolávaná, což je v tomhle počtu (celkem cca 25 lidí) neskutečná sranda, zvlášť když při zvířeti jedné ze slečen lehne půlka lidí smíchy na zem. Dál hrajem všechny možný hry, který se hrajou i u nás, takže nic těžkýho na pochopení.

04:00 – část účastníků usíná nebo se o to alespoň pokouší

04:45 – nádraží se otevírá a tak se přesunujeme tam; srážíme lavičky a hledáme vhodnou polohu na spaní. Fakt si to užívám 🙂

05:50 – přesouváme se na zastávku autobusu 107

06:10 – odjíždíme autobusem směr Gyeryongsan National Park. Klasická MHD, zelená vejtřaska. Obsazujeme zadní místa a se zbytkem kempujeme na zemi. Zív, usínám omotán okolo tyče. Kde jinde bych zažil spaní v MHD na zemi?

07:00 – konečná, budí nás řidič. Zív, vypadá to na krásný den; nebe je bez mráčku, akorát ta klendra! Přesunujeme se do hostelu, kde se v jedný místnosti rozplácne každej jak umí a snaží se trochu vyspat.

08:00 – začínáme vařit, opět po skupinkách. Akorát něčí skupinka holt ne a ne vstát žejo 🙂 Fakt si nepamatuju, co jsem to jed. Vaříme i jídlo s sebou. Po najedení se zase vracíme ke „spaní“. Fuj to je jak v opičárně těch 25 párů ponožek v jedný místnosti!

09:45 – vyrážíme na trek do hor. Středobod celého programu a zas to nemá chybu. Počasí je úplně super, tu bundu jsem si brát neměl. Potkáváme budhistický ženský klášter, vodopád a zdárně směřujeme k vrcholu (845 m n. m.). Naši korejští kamarádi šli vesměs nalehko, ale i tak byli nahoře neskutečně rychle. My evropani jsme pomalu funěli za nimi a naši pomalost se snažili maskovat za focení všeho okolo.

11:30 – nahoře hrneme po skupinkách donesený oběd; doháje zase si toho moc nepamatuju, ale určitě tam byla rejže. Fotíme se s klubovou vlajkou. Jo a nemůžu nezmínit, že za třicetiletou historii klubu jsme první zahraniční studenti, kteří se zúčastnili takovéhle klubem pořádané akce!

12:30 – vyrážíme na druhý vrchol; a tohle mi neuvěříte. Cestou v úzkým jednosměrným místě se schodama takhle pokojně stojím frontu a čekám až v protisměru sleze velká skupina korejských slečen v zeleném. Ještě, že tam bylo zábradlí, protože když procházely okolo mě, málem sletěly. Jedna sebrala odvahu a pozdravila mě a hned mi oznámila, že jsem pěknej a mám krásný hluboký oči. Tak jsem pěkně korejsky poděkoval „kansamídá“ a slečny málem sletěly podruhý. Ještě se mě projistotu zeptaly odkud jsem a „Čéko“ je naštěstí zastihlo ještě u zábradlí…fakt nářez! Jinak byl cestou boží výhled na všechny strany 🙂

13:15 – dorážíme na druhý vrchol. Furt samý strmý schody, mám toho docela plný kecky, asi jsem se málo najed. Zase se fotíme a zpíváme klubovou hymnu. Držíme se v kruhu za ruce objednoho, je to poměrně vážná událost. A hurá dolů!

14:00 – dorážíme k dalšímu chrámu. Tak ale tohle už je moc, tady se na mě někdo domluvil nebo co. Takhle tam zevluju s foťákem a nějaká pěkná slečna se při pohledu na mě zarazí a pak mi řekne, že jsem fakt pěknej a jestli mám přítelkyni…no co to je za bordel?! Jsem úplně vykolejenej, vůbec netušim co za chrám to bylo a zase skáču po kamenech dolů. Je to pořád hop a hop a hop, nemá to konce. Na další slečny se radši bojim podívat.

15:30 – jsme zpátky v hostelu, akorát v kapku větší místnosti (problém s ponožkama to rozhodně nevyřešilo). Dáváme sprchu a uleháme kde se dá.

17:00 – budíček, začínáme vařit. To mě fakt baví, občas jsem i užitečnej (utři, podej, odnes, znáte to). Jako popravdě mě trochu děsí jejich přístup, kdy např. položí celý kuře na pánev nebo měří pórek na dýlku, jestli se vejde do hrnce…ale nakonec si nějak poradili a náš tým tvoří kuřecí kousky v nějakým sosu. Snažil jsem se napsat si návod; jako většina věcí je u nás sehnatelná (rejže, kuře, brambory, cibule, listy něčeho, čínské zelí); pak ale přišel na řadu sosový základ od maminky Seung Yana…ten v Bille asi nenajdu. No každopádně se to všechno nějak nakrájelo, smíchalo a jedlo s rejží. Fakt super, moc dobrý. Samozřejmě jsme ochutnávali napříč všema týmama; např. tým 1, kde byl Marcin, měl ve svém jídelníčku kimči, kimči a kimči. Samozřejmě pokaždé jinak, ale vzhledem k Marcinovu vztahu ke kimči to byla každopádně sranda.

19:30 – uklidili jsme bordel po věčeři; taky je na místě vysvětlit, že se vařilo a jedlo přímo na zemi sharováním z jedné pánve/hrnce. Hůlky a lžíce taky tak nějak rotovaly, prostě paráda! Dalším programem byla práce v týmech, což se ze začátku zdálo jako dost velký jazykový problém. Jedním z úkolů byly skupinové diskuze na libovolná témata a následná prezentace výsledků. Jako čekal jsem dost, ale první téma „Naše kočkoidní kapitánka“ jsem fakt nevymyslel já; no každopádně plodná diskuze to byla. Dalším tématem byl třeba vztah Korejců k cizincům apod. Každý vždycky něco řek, vzájemně jsme si to přeložili a nějak napsali. Super! Dál jsme určovali nej-člověka v různých kategoriích a nakonec vymysleli a secvičili scénku! Prostě paráda, jak za mlada na víkendovkách se skautem! Nebudu napínat, naše scénka vyhrála. Její velká výhoda byla, že se u ní nemluvilo, takže ani korejská ani nekorejská část publika nebyla o nic ochuzená. Děj stál celkem za prd, představovali jsme tlupu australopytéků, jejichž vůdkyně má hlad (vůdkyně nás donutila bejt nahoře bez!). Takže jsme se snažili ulovit medvěda, ale nikomu se to nepovedlo, až jí (a to byl cca 2x větší než ona). Pak jsme si medvěda odnesli do tábora a začali tanec ohně. Já měl ale strašnej hlad a tak jsem se do něj zakous dřív než vůdkyně a tak si mě podala a ostatní se mi smáli…tím příběh prakticky končí, ale věřte, že to byla fakt sranda 🙂

21:15 – začala prezentace výsledků a scének; většina byla bohužel jenom v korejštině, takže vim celkem prd. Ale jak jsem už říkal, vyhráli jsme cenu za nejlepší scénku!

23:00 – odchod kousek do lesa na loučku, kde jsme se postavili do kruhu a byli svědky slibu nových členů (ne nás). Vážnost a posvátnost celé akce mě fascinovala. Pak jsme si každý zapálil svíčku a postupně měli něco říct (v angličtině jsme se zmohli cca na to, že jsme moc rádi, že nás vzali mezi sebe a umožnili nám strávit tak super víkend). Nakonec se zase zpívala klubová hymna a šlo se zpátky.

23:30 – už fakt nemůžu, stejně jako několik dalších lidí ulehám. Zbytek začíná hrát hry; poznávám městečko Palermo a…

Neděle

08:00 – budíček. Nějaká týmová soutěž venku ve zpívání čehosi korejsky; ujišťujeme se, že budem prd platný a ještě chvíli spíme. Pak se spaní uklidí a začínáme zase vařit. Naší skupince to trvá nějak nejdýl; zejména si nikdo není moc schopnej poradit s vykucháním nějaké mořské potvory. Já tomu moc nerozumim, bojim se, že bych to moh zvrtat, ale stejně bych to rád zkusil. No snad příště. Takže vaříme něco jako rizoto s mořskou potvorou; fakt dobrý, ale nějak toho teda nebylo moc.

11:00 – uklízíme po vaření. Našla se nějaká cibule (v dlouhém provedení) a tak hrajem kámen, nůžky a papír o to, kdo ji bude muset sníst. Chutná mi to a tak mu s tím pomáhám. S feferonkama už to bylo horší. Dalším a posledním bodem programu je psaní do „deníčků“. Každý jsme dostal brožurku o akci, bohužel kompletně v korejštině. Každopádně tam jsou asi 4 stránky volné pro vzkazy od ostatních. Deníčky tak rotují po místnosti a píšeme si vkazy. Napsat něco mým pěti soutýmákům ještě jakž takž zvládám (když mi je někdo ukáže podle jména na deníčku), ale ostatním píšu vesměs to samý. V mém deníčku se toho sešlo! Bohužel většina je v korejštině 🙁

13:00 – poslední úklid a odchod na autobus. Na zastávce ještě hrajeme další bezva hry. Jedna z nich vypadala tak, že 4 členové týmu se postavili před ostatní a dostali 4 kelímky s pitím; jenom jedno bylo dobrý, ostatní hnusy. Úkolem ostatních týmů bylo uhádnout, kdo vypil ten dobrý, takže cílem těch čtyř bylo tvářit se pokud možno jinak než jak chutnal obsah. Zbyl na mě hnus, no. Ale neuhádli nás. Další hra spočívala v co nejrychlejším snědení citronu ve třech lidech.

14:15 – odjezd autobusu; opět seskládaní kde to šlo. Usnout se mi ale nepovedlo.

15:15 – odjezd vlaku. Zase narváno, zase stojíme u záchodů, paráda. Pořád někdo chodí sem a tam, grrr. Nechávám si přeložit korejské zápisky v mém deníčku. Nejoriginálnější vzkaz byl asi od J-Dragona – prý je bezva, že jsem přived 3 kamarády (původně jsem byl členem klubu jen já a pozval jsem je na tuhle akci), ale co sakra takhle nějaký holky?! To mě dostalo 🙂 YHTC má holek a pěkných dost; ale téhle akce se holt zúčastnily jenom 3 🙁 Snad to bude příště lepší.

16:45 – příjezd do Suwonu. Před nádražím zpíváme klubovou hymnu a loučíme se. Je mi smutno 🙁

To je asi tak všechno; i tak je toho dost. Fotky najdete zde. Srování s Octogintou neberte úplně vážně; ale celkem to bylo fakt cca 44 super hodin a některé prvky jsou společné (třeba pěkný holky v týmu) 😉

Pokud se rozhodnete pro Ajou a rádi spíte v podchodu, vaříte v noci na náměstí, hrajete ujeté hry a chodíte po horách, je pro vás YHTC jasná volba!

English description of the YHTC’s Rooster-Dragon Mountain trip can be downloaded here.

Tak už jsme vyzkoušeli většinu korejských jídel a až na jeden případ jsem si vždycky užíval.

Tou jednou výjimkou byl výlet našeho pokoje #5521 do města. Obešli jsme Worldcup Stadium, Hwaseong Fortress a docela nám vyhládlo. Našli jsme bezva tržnici a v ní něco jako food court…byla to jakoby tržnice s malinkýma restauracema. Tak jsme si někam sedli a doufali, že něco dostanem. Takyžejo…tipuju je to jedno z nejlepších jídel co nám pan majitel moh nabídnout, ale…achjo! Byla to pánev plná tlustýho (asi) vepřovýho a pod tím bylo cosi, co vypadalo úplně přesně jak nakrájenej had. No potěš teda, hada jsem sněd jednoho a měl jsem co dělat s udržením tlustýho vepřovýho ve správný fázi trávení. Takže tohle už ne. Ještě, že jsem to moh zajíst kimči.

Pak jsme tady naopak „objevili“ (ono se na něj nedá nenarazit) bezva podnik, kam teď chodíme vždycky po plavání. Obyčejná večeře pro 3, kdy se vždycky nehorázně přecpem, vyjde celkem na 10 500. Dáváme si tam rejži s kuřetem na drobno…člověk by řek, že to bude něco jako kuřecí rizoto, ale nemá to s tím prakticky nic společnýho. Hlavně tam mají naprosto luxusní těstovinovej salát, kterýho můžete, stejně jako kimči, sníst kolik chcete. Už si ze mě dělaj srandu, že sním víc salátu než kuřete 🙁

V jídelně jsem objevil pár nových prvků; polívka s nějakýma zelenýma listama/chaluhama. Dobrý. Pak mísa rejže s hromadou nějakýho salátu a nějaký maso nebo tuňák. Dobrý. Rendlík rejže, volský voko a zbytek netušim…ale taky dobrý. Masový kostičky, buřtový nudličky, co já vim…všechno je to dobrý. Už jsem to říkal, ale nejlepší je na tom ta pestrost 🙂 Jo a zdravý to taky je, naprosto nikdo kromě nás exchange studentů tady neni ani trochu tlustej.

Šílený. Dost velká anarchie, ale kupodivu to docela funguje.

Semafory jsou, a teď pozor, až ZA křižovatkou. I tak nejsou směrodatný; když si řidič myslí, že to půjde, tak není problém jet na červenou. U semaforů jenom kvůli přechodům si to myslí vždycky. Chodec tu opravdu přednost nemá; nezbývá mu než čekat nechutně dlouho (u nás před školou průměrně 2 minuty) na zeleného panáčka a pak se při přecházení pořád rozhlížet a tipovat, odkud pojede ten, kdo si myslí, že to na červenou půjde. Tak jako tak jsme tu ještě neviděli žádnou nehodu.

Autobusy už jsem zmiňoval; jezdí jich tu fakt šíleně moc. Konečně jsem si koupil tu čipovou kartu!

Zajímavým dopravním prostředkem jsou ještě taxíky; ve víc lidech vyjdou levnějc a pochopitelně pohodlnějc a rychlejc než MHD. A teď pozor, v Čechách naprosto neuvěřitelná historka – koncem února jsme sem všichni přijížděli ze všech koutů světa; každý jak uměl, ale jeden z oficiálních návodů byl dojet Airport Busem k hotelu Castle a odtud si vzít taxíka. Je to asi tak 5 minut, ale první den v Koreji netušíte vůbec nic a jste rádi, že jste na místě. No a tak se na kolejní nástěnce objevil vzkaz od Dormitory Administration, že student, který zaplatil taxíka místo 5 000 wonů omylem 50 000 wonů, si má dojít pro ten přeplatek na vrátnici! Prostě neuvěřitelný.

S kolama je to teď, když je zima, docela slabý. Akorát je tady většinou používají na krátké vzdálenosti a nikam na výlety s nima moc nejezdí. Je tady podél chodníků něco jako cyklostezky; uvidíme, jak to bude vypadat v létě. Na silnici bych tady s kolem asi nevjel.

Ajou má celkem cca 14 tisíc studentek a studentů, ale jak mám mezi nima pořád poznávat ty, které bych znát měl?!

Na každém club meetingu nebo jiné akci se vždycky najde několik jedinců, kteří se se mnou chtějí seznámit…je to děsně super, ale na tohle fakt nemám kapacitu. Každej na mě vybalí jméno, věk, obor a kdovíco ještě…a přitom budu rád, když ji/ho druhej den poznám.

Už mi to fakt splývá…YHTC, FC, AITC, AGA, škola, kolej…všude takových lidí.

Holky se dají rozdělit podle barvy vlasů na černovlásky, černovlásky a černovlásky; podle délky vlasů na dlouhovlásky, dlouhovlásky a dlouhovlásky; podle postavy na hubené, hubené a hubené; podle vzrůstu na malé, malé a malé; konečně podle vzhledu na pěkné, pěknější a nejpěknější. Takže otagování je poměrně jednoduché, ale pak je poznat 🙁

U kluků je to jednodušší – buď mě pozná on nebo máme smůlu 🙂

No nic, dneska jela část lidí s FC do LotteWorldu (zábavní park), nic pro mě. Další část jela jen tak někam, protože nám dneska dezinfikovali koleje a varovali nás, že to může mít zvracecí účinky…nevim co s tim všichni nadělali, soju má ty samý. Večer bychom měli jet na víkendovej výlet s YHTC do hor…ale zatim se nám nějak neozvali, tak snad na nás nezapomněli. A nakonec příští víkend se jede s AITC do Ocean Worldu, taky nic pro mě; a navíc v tu sobotu! prej píšem nějakej test ze Signals and Systems. Potěš, to už by snad bylo lepší jít na ten nahrazovanej Embedded Software.

To to letí. No ale už můžu udělat drobné zhodnocení jednotlivých předmětů.

Signals and Systems – začíná to být čím dál tím větší hardcore. Budu se na to snad muset učit; psali jsme zatím dva kvízy a asi jsem moc nedopad. Jeden domácí úkol v Matlabu byl dost jednoduchý. Ve třídě jsem jediný zahraniční student, ale už tam znám jednoho kluka a pak ještě jednu slečnu z jiné paralelky.

Embedded Software – tragédie. Zatím jsme se vůbec nedostali k žádnému cross-programování ani konfiguraci Linuxu. Je to neskutečně zmatený; začali jsme kecama o Web 2.0, client-server technologii a teď jsme brali paměti včetně jejich vnitřních zapojení až na úroveň tranzistorů – no radost. Jak jsem už psal, slajdy jsou prakticky jenom v korejštině a vyučující každý druhý klíčový slovo hledá on-line na wiki. Fakt špatný. Měli jsme dva domácí úkoly spočívající v udělání nějaký rešerše z wiki…témata opět na hony vzdálený HW, tak jsem na to nějak zapomněl… Jsme tam s Ondrou tuším jenom dva zahraniční studenti. Tenhle týden nám hodiny odpadly, prej si je nahradíme příští sobotu. To asi upad.

Financial Management – v naší třídě jsme zbyli 3 zahraniční studenti. Začíná přituhovat; moje znalosti účetnictví nejsou nic moc, navíc v angličtině. Ale zdá se to zajímavý, akorát se na to asi fakt budu muset podívat i doma 🙁 Tu tlustou bichli si ale kupovat nehodlám!

Web Programming – tak nevim. Taky trochu zmatený, začalo se s HTML, JavaScriptem, minule se udělal úvod do Javy a dneska už jsme dělali vlákna. Pro toho, kdo to zná, nic novýho, pro toho, kdo to nezná, podle mě absolutně nezvládnutelnej přísun informací. Zahraničních je nás tam docela dost, domácí úkoly zatím zvládám…ne že by mě to teda bavilo.

Computer Network – paráda. Naprosto super předmět. Fakt mě to baví; o IPv6 jsem se konečně souvisle dověděl prakticky všechno. A další, lepší, témata nás teprv čekají. Zahraničních studentů je tam docela dost, ale já jsem tam asi jediný z exchange programu.

Tak jsem zatím vytvořil skromný seznam kvůli vízům – budou potřeba skoro všude a tvoří nezanedbatelnou položku v rozpočtu i v pasu. Zjistil jsem, že většinu víz vyjde levnějc (někdy až o hodně) vyřídit v Soulu než v Praze. Bohužel to bude znamenat cca 6 cest do Soulu…když to dobře naplánuju.

Čína – single entry (SE) tu vyjde na 35 000 wonů, multiple entry (ME) na 53 000 wonů.

Filipíny – do 21 dnů není vízum potřeba

Indie – tranzitní platí 15 dnů a stojí 41 570 wonů, turistické platí 6 měsíců a stojí 74 570 wonů.

Indonésie – tranzitní platí 7 dní a stojí $10, turistické platí 30 dnů a stojí $25. Víza se dají získat on-arrival.

Kambodža – na 30 dnů stojí $25, on-line žádost

Laos – vízum na 15 dnů stojí $30, on-arrival

Malajsie – do 90 dnů není vízum potřeba

Singapur – do 30 dnů není vízum potřeba

Thajsko – žádosti o vízum podané v období 5. března – 4. června 2009 jsou zadarmo! Vízum platí 30 dnů.

Vietnam – tranzitní SE stojí $25, měsíční ME $40

Informace o Pákistánu a Íránu mám poměrně skromné, ale Pákistánské vízum by mělo stát $31 a Íránské cca 1000,- Kč.

Není na škodu podotknout, že za tyhle informace neručím (ostatně jako za všechny tady). Poměrně rychle stárnou, tak se jima případně řiďte jenom orientačně.

Jasně, je trochu brzo, ale přecejenom je nejvhodnější doba začít reálně plánovat cestu z Koreje. Venku je tady zase pěkná kosa, tak můžu sedět na koleji a všechno pěkně nastudovat. Sice toho většinu do léta zase zapomenu, ale to hlavní si někam napíšu.

Takže můj současný plán je zhruba následující: užít si Koreu co nejvíc během semestru a co nejdřív po jeho skončení (cca 21. června) vyrazit trajektem do Číny.

Tam bych rád strávil 2-3 týdny. Chtěl bych vidět cca Peking, Hong Kong, Šanghaj, Xian, Lhasu,…nemyslím jenom města, ale pochopitelně hlavně přírodu a opravdovou Čínu. Bohužel mám zatím fakt problém s čínštinou. Čínsky jsem se naučil jenom „Ni hao“ (dobrý den), „Sije sije ni“ (děkuji), „Cej cijen“ (nashledanou), „Pi džu“ (pivo) a „Meňju ni chenpšijao lijan“ (jsi moc pěkná slečna).

Po Číně i z Číny se plánuju dostávat pozemsky, zejména vlakem. Chtěl bych pokračovat do JV Asie – Vietnamu, Laosu, Kambodže a Thajska. Kolik času tam strávit a co všechno vidět zatím netuším.

No a nakonec Malajsije, Indonésie, případně Filipíny. Někde tam bych každopádně rád sehnal workcamp. Dál už se asi z finančních ani časových důvodů nedostanu a tak bude na čase vyrazit směrem do Evropy.

Z Kuala Lumpur lítá AirAsia do jižní Indie (Tiruchirappalli) za cca 2000,- Kč, takže toho využiju. V Indii bych rád strávil aspoň 14 dnů – ono to tak nějak vyjde na přejetí z jihu na sever.

Zbývá cesta (opět vesměs vlakem) přes Pákistán do Íránu a pak Orient Expresem do Istanbulu. Odtud už je to do Prahy co by kamenem dohodil. Plánuju tam dorazit začátkem září.

Tak dejte vědět, kdo se kde připojíte 🙂

Tak po všech drobných změnách mám finální rozvrh.

V úterý večer se konají pravidelné meetingy YHTC, ve čtvrtek FC a v pátek AITC.

Achjo. Sice bylo bezva, že to celý platila škola, ale že by mi ta investice za odhadem čtvrt mega přišla rozumná, to teda vůbec.

Gyeongju je prakticky na druhé straně Koreje, takže jsme tam autobusem jeli cca 5 hodin. Na každém srazu se na někoho/něco čekalo, nikdy jsme neodjížděli včas. Většinu míst jsme nacházeli až na druhý pokus a pěšky jsme celkem neušli snad ani kilák.

V Bulgok temple jsme strávili v sobotu hodinu, pak jsme se přesunuli do hotelu, kde byla večeře a po ní jsme jeli opět autobusem na noční projížďku. Viděli jsme jednu hromadu šutrů s označením hvězdárna a pak jeden super palác. A zase honem zpátky do hotelu. Cestou se z našich autobusů staly karaoke autobusy, což bylo docela povedený překvapení. Po zbytek večera/noci se v hotelu konala „small beer party“, což znamenalo, že se všichni zase ožrali jak prasata.

Na nedělní ranní snídani se tak neprobíralo nic jiného než kdo s kým, kdo kde, kdo kam, kdo v kolik a kde kdo nechal boty. Bezva. Pak jsme vyrazili k jezeru Bomun, což je letní letovisko se zábavním parkem. Dalo se tam akorát půjčit si Donalda a šlapat po jezeře, což bylo docela fajn. Taky se daly půjčit kola, skůtry a různé čtyřkolky, ale jezdit s tím po místní návsi je na mě asi moc dobrodružný. Posledním navštíveným místem byla vesnice Yangdong, což mělo být něco jako původní dochované osídlení. Pěkný, ale na Ukrajině takhle vypadá každá. Půl hodiny.

A zase zpátky přes celou Koreu.

AITC plánuje na první dubnový víkend cestu do nějakého akvaparku; jak tak na to koukam, náplní bude dojet tam, válet si šunky ve vodě, ožrat se, lehce vystřízlivět a zase vyrazit domů. Tak mojí poslední nadějí je YHTC a pak můj nový buddy z FC. Jinak si holt začnu plánovat výlety sám, protože tohle mi zatím nějak nesedí 🙁

Pár tragicky přepálených fotek je v galerii Gyeongju Field Trip.

No tak tohle nemělo chybu! Vyrazili jsme (tj. ušli jsme asi 300m po pártystreet) do korejských lázní. Za 6 000 wonů (90,- Kč) můžete strávit celý den nebo noc! ve třech patrech, kde najdete sauny, bazénky, vířivky, potírny, chladírny, fitko, hromadu dalších zařízení a pak spoustu místa na společenské aktivity, odpočinek a spaní.

Až za mnou někdo přijedete, hádejte, kde vás ubytuju 😉

Juch to byla zase akce! S Friends Clubem jsme se učili korejské kolektivní opíjecí hry. Kdyby vás to zajímalo, tak tady jich pár je:

• Baskin Robbins (31) – v kruhu lidí se postupně říkají čísla 1 až 31; každý může říct jedno, dvě nebo tři. Na koho vyjde 31, prohrál.
• Game of Death – v jeden okamžik každý na někoho ukáže; jeden začne a řekne číslo (treshold). Pak řekne 1 a dál se říkají čísla postupně podle toho, na koho se ukazuje. Na koho vyjde treshold, prohrál.
• 3, 6, 9 – v kruhu se postupně říkají čísla od 1; místo každého čísla obsahujícího 3, 6 nebo 9 se musí tlesknout; obsahuje-li jich víc, musí se tlesknout tolikrát (každopádně jsem to zažil dohrát k třicítce snad jenom jednou).
• Random Game – říkají se postupně čísla od 1 do počtu lidí u stolu. Na koho vyjde poslední číslo nebo když dva lidi řeknou najednou stejné číslo, prohrávají.
• (název nevim) – klasická elektrika, ale s třískáním panákem do stolu. 2x znamená změna směru, 3x přeskočení dalšího.

Pak se ještě „hrajou“ další věci typu domino – sklenice piva v řadě a na jejich okrajích stojí panáky so-ju. Do krajního se cvrkne a mělo by to spadnout všechno. Nám se to povedlo!

Jinak jak jsem psal o rozdělení do skupin a 1:1 přiřazení korejky/ce, tak jsem dostal kluka 🙁 Ale vypadá to dobře; není to žádná lemra líná, takže prej vezmem ještě další schopný a budem chodit na výlety do hor! Hurá!

Zase se se mnou seznámila spousta bezva slečen; akorát zkuste si pamatovat jména typu Tasul, Jimin, Heyjin, Yuna a k nim ještě pokud možno odpovídající tváře. Některé tvrdily, že jsou členky i YHTC, tak se uvidíme i v úterý. Ale vysvětlily mi, že obecně se FC a YHTC nemaj mezi sebou rádi, tak nemám na meetingu jednoho klubu mluvit o tom druhém. Taky je tu plno počítačově zaměřených holek; zrovna ty dvě včerejší jsou z oboru Digital Media a programujou ve Visual Studiu hry. Hustý.

Blbý je, že všechny moje společný fotky má ve foťáku někdo jinej a nějak se nemá k tomu mi je poslat, takže vzorky bohužel nemám. Zatim se můžete kouknout na bezva klip, kterej tady na našem patře fakt letí 😀

Jak jsem se už zmiňoval, jsme tu nepřehlédnutelní. Nikde tu nevidíte evropské turisty; jenom hafo korejek, korejců a nás pár exchange studentů. Takže si stačí vyjít na výlet do Hwaseong Fortress nebo kamkoliv jinam a určitě se s váma dá někdo do řeči. Po zkušenostech např. z Turecka, kde se za „Hello!“ skrývala většinou nabídka nějakého super zboží nebo služeb; z Ukrajiny, kde na nás děti občas volaly „Ahoj, dej bonbon!“ je to tady příjemná změna.

Prostě vás pozdraví, protože vám chtějí popřát pěkný den, něco o vás zjistit, poradit s mapou, procvičit si mluvenou angličtinu, atd. Je to děsně fajn. Samozřejmě se nezapomenou zeptat, odkud jste; je fakt, že to se docela omrzí na to pořád odpovídat. Ale jakmile odpovíte „Čéko“, dostane se vám uznalého pokývání hlavou, „Pracha“ a jmen několika českých fotbalistů (určitě víc než jich znám já). Někdo tam už byl, někdo tam určitě plánuje jet. Paráda. U nás by v průzkumu počítám skončila Korea asi jako provincie Vietnamu někde u hranic s USA.

Zatím jsem to detailně nepočítal, ale žije se tady opravdu levně. Můj původní rozpočet počítal na Koreu s cca 20 000 wony (300,- Kč) na den včetně všeho. Naštěstí jsem si nemusel kupovat knížky ani jiný kraviny do školy, jako chudáci kolegové na ekonomických a business předmětech. Moje náklady jsou tak jenom jídlo, pití, doprava a sem tam něco.

Za jídlo v menze dám 2 500 wonů, za průměrnou párty 10 000 wonů. Doprava do Soulu a zpátky vyjde na 5 000 wonů. Jedno praní a sušení stojí 2 000 wonů.

Mým cílem je snížit náklady na 15 000 wonů na den, resp. 100 000 wonů na týden. A pokud možno ještě na míň. Tak pak dám vědět, jak to jde. S metodou pařit, pařit a pak napsat rodičům o peníze bych asi doma nepochodil, ale je to tady mezi exchange studenty docela běžnej postup.

Tenhle týden pondělí 6 350, úterý 22 900, středa 7 700, čtvrtek 16 900, pátek 10 000, sobota 10 000, neděle 11 100. Celkem 84 950, to je průměrně 12 100/den. Super!

Moje současná adresa je úplně jednoduchá:

#5521, Hwahong Hall
Ajou University
San 5, Woncheon-dong, Yeongtong-gu
443-749 Suwon
Republic of Korea

GPS: 37°17’05.5“N 127°02’47.4“E

E-mail: dzavy(에)dzavy.net

Web: http://dzavy.net/

Telefon: +82-31-210-9459

Mobil: +420 731 381 350 nebo +420 739 772 478

Včera jsme měli zase meeting s YHTC. Potom jsme se šli najíst a napít. Večeře ve více lidech se jí téměř výhradně sharováním z jedné nebo víc pánví, každý má vlastní misku rejže. Přímo na váš stůl postaví plynový vařič a některé typy jídla si vaříte prakticky sami.

No v naší části stolu přistála velká pánev plná polívky z mořských potvor. Docela hustý, tu chobotnice, tu mušle, tu cojesakratodle. Je to ale jenom o zvyku, protože to bylo fakt dobrý!

Pak jsme se přesunuli do podniku vedle (korejský zvyk je vystřídat za večer víc podniků, průměrně 2 hodiny na jeden) a tam jsme dostali hrnec plný mušlí. Už jsem věděl jak na to, i když hůlkama se mušle tahaj fakt blbě.

Co jsem se tak ptal okolo, někdo to má rád, někdo ne, někdo to jed prvně jako já. Takže nic zvláštního. Když se to nehejbe, tak s tím problém nemám 🙂

Sejra tady prostě nevedou 🙁

Dá se sehnat jenom takovej ten polotavenej hnus balenej každej plátek zvlášť; v Tescu měli asi ještě dva druhy, ale nic extra a navíc pěkně drahý. Holt je to malá země, hodně lidí, hodně rejže a na krávy místo nezbylo 🙁

Dneska jsem měl v menze další místní specialitu, nudlovou polívku se sejrem. Paní kuchařka to dělá celý před váma; do rendlíku hodit sušený nudle, zeleninu, zalejt vodou a hodit na oheň. Po cca minutě přidat vejce a právě ten jeden plátek sejra. Celej rendlík šup na tác a k tomu misku rejže. Zase moc dobrý.

Tak teď krátce o tom, co tady zrovna nefunguje.

Bankomatů je všude plno, na každém rohu snad na nějaký narazíte. Problém je, že sice jsou extrémně sofistikované, ale většinou pouze v korejštině. Pokud narazíte na bankomat v angličtině, zdaleka to neznamená, že máte vyhráno. Aby vám v něm fungovala vaše česká karta, musí být označen jako Global Service ATM, resp. musí mít v menu na výběr mezi Domestic a Foreign (Overseas) card.

Najít takový v neděli v Sokču byla opravdu zábava 🙂

Směnárny tu prakticky vůbec nejsou; jenom na letišti a někde fakt hodně v centru Soulu. Peníze se tak dají vyměnit jenom v bankách; berou určitě dolary, eura, libry a pak tuším ty japonský nebo čínský frfně.

S mobilama to je ještě větší zábava. Na to jak to je technologicky vyspělá země, si můžete nechat zdát o tom, že si koupíte twistovou (resp. jinou prepaid) SIMku, strčíte do mobilu a je to. Předně tady nebude fungovat naprostá většina evropských mobilů; nemají tady GSM, ale nějakou verzi CDMA (teď nevim přesně a není to tak důležitý).

Takže si budete muset koupit asi i mobila; k tomu potřebujete alien registration! Aktivace prepaid/tarifu je pak další sranda, ale asi mě to čeká, tak poreferuju potom.

Ještě se to nějak rozlišuje na SIMkové a bezSIMkové mobily; pro volání do zahraničí se používají nějaké šílené předvolby a co jsme zkoušeli, tak se nám zaboha nepovedlo odeslat z českého čísla na korejské SMSku.

Fakt šílený.

Když jsem dorazil ze Sokča do Soulu a byl jsem postaven před úkol dostat se na stanici metra Hyehwa, vypadalo to jako fakt problém. Z autobusáku na stanici metra jsem se dostal asi jenom díky splynutí s davem. Nikde žádné šipky v angličtině, žádná mapka.

Na stanici jsem se upřeně zadíval na schéma metra čítající asi 12 linek a několik set stanic. Aspoň že tady byly stanice napsané i anglicky, tak jsem poměrně rychle našel svůj cíl cesty. Horší bylo zjistit, kde jsem právě teď.

Člověk ani nemusí vypadat úplně zoufale; evropan s krosnou zírající na schéma metra je tu absolutně nepřehlédnutelný. Tak se mě ujala nějaká milá slečna a ochotně mi vysvětlila, jak to metro funguje a zejména mi ukázala, kde právě jsem a jak se nejlíp dostanu kam potřebuju. Takže teď můžu machrovat, když to vim, ale bez ní bych byl asi v řiti. Na druhou stranu je téměř jisté, že se vás někdo ujme a rád vám cokoliv vysvětlí; korejky/ci jsou ohromně vstřícní a milí a rádi si s vámi procvičují jejich mluvenou angličtinu.

Takže základem je najít na mapě, kde jste. Bývá to místo úplně vydřené od ukazování nebo ho každopádně najdete někde ve středu oblasti čísel 1000. Každá stanice totiž má nejen svoje ID, ale i cenu, jakou stojí jízda tam odtud (znamená to, že v každé stanici je mapička jiná, resp. jinak ohodnocená). Základní cena je právě těch 1000 wonů a za ni se dostanete v centru cca 6 stanic daleko. Je úplně jedno kudy tam pojedete; důležité je kde vlezete do turniketů a kde vylezete.

Když zjistíte cenu cílové stanice, koupíte si jízdenku. Buď v automatu, kde se přímo zvolí cena nebo u okýnka, kde můžete zkusit říct korejsky cenu, jméno cílové stanice nebo nasypete přesně odpočítané peníze; nic těžkýho.

S jízdenkou projdete turniketem (turniket vám ji vrátí, tak si ji nezapomenout zase vzít) a hurá do metra. Korejci obecně nezvládají plynule organizovaný nástup/výstup z metra, takže ve špičce si s krosnou užijete určitě hodně zábavy! Ve vlaku se hlásí zastávky korejsky i anglicky, takže se dá docela zorientovat. Rozhodně se vyplatí si někde nafasovat kapesní mapičku metra a průběžně s ní konzultovat další postup.

Při přestupech z linky na linku se placený prostor neopouští! Teprv v cílové stanici projdete znovu turniketem a ten už vám jízdenku nevrátí. Existuje taky možnost, stejně jako u autobusů, koupit si čipovou kartu a jezdit na ni (zase je to o 100 wonů levnější).

Ve stanici, když tam není moc lidí a máte možnost se tam rozhlédnout, je několik fajn vychytávek. Zejména záchody zadarmo! Pak mapička okolí stanice s očíslovanými východy a poměrně jasně vyznačeným místa vaší aktuální pozice (aniž byste si museli ukroutit hlavu ve snaze zorientovat mapičku podle lišejníků). Očíslované východy jsou bezva pro přesnou navigaci např. k hostelu. Ulice tady totiž moc pojmenované nejsou. Poslední velkou vychytávkou jsou úschovní skříňky. Bohužel ovládání je pouze v korejštině, ale dá se to! Platí se vším možným, pro nás připadá v úvahu asi jenom platební karta. Stojí to cca 2000 wonů na den a skříňku otevřete zase tou samou platební kartou.

Soulské metro je prostě fascinující. A to nejen tím, že např. linka 1 má délku pár set kilometrů!

Konečně! Začíná se oteplovat a tak můžem někam vyrazit; už mám toho města (tj. sezení na koleji nebo juchání v pártystreet) docela dost.

První akce se bude konat teď o víkendu 21. – 22. března a je to výlet organizovaný a zejména financovaný OIA. Pojedeme do Gyeongju! Zatím jsem to moc nezkoumal, ale měl by tam být mj. Boolkook temple zapsaný v UNESCO. Určitě poreferuju.

A hurá, konečně nějaká akce s mým oblíbeným YHTC! Včera jsme měli zase meeting, bylo to zase náročný, ale to hlavní, že o víkendu 28. – 29. března pojedeme někam do hor, jsem si zapamatoval. Už se nemůžu dočkat.

Ten samý víkend sice Friends Club plánuje výlet do zábavního parku Everland, ale hory u mě jasně vedou.

Když jsme u toho Friends Clubu, tak tam nás rozdělili do menších skupinek (jsem samozřejmě skupina číslo 1 🙂 ) a navíc nás spárovali do dvojic korejský:foreign student. To jsem zvědavej, koho jsem dostal!

Typický předmět se skládá ze dvou vyučovacích hodin (75 minut) týdně. Nerozlišuje se tu přednáška a cvičení, obojí vypadá stejně. Vyučující posouvá powerpoint a něco čmárá na tabuli a studenti to z tabule tiše obkreslují do předem vytištěných prezentací. Interakce v té mé korejské hodině (Signals and Systems) je nulová; v anglických hodinách se vyučující sice občas na něco zeptá, ale kloudnou odpověď v angličtině dostane převážně jenom od zahraničních studentů. Korejští studenti se buď stydí nebo neumí dost dobře anglicky nebo obojí; vyučující pro ně často shrnují nejdůležitější myšlenky i v korejštině a dovolují jim korejštinu používat. Na druhou stranu bych se vsadil, že úplně stejně to vypadá na anglicky vyučovaných předmětech na FELu.

Na začátku každé hodiny se dělá docházka nebo, je-li na to učebna uzpůsobena, si každý student registruje účast kartou. Povoleno je maximálně 6 absencí (globální nařízení), takže žádná flákárna jako na FELu.

Během semestru jsou dvě týden trvající zkoušková období – mid-term a final. Výsledná známka se ještě skládá z domácích úkolů (odevzdávají se vesměs pouze elektronicky), quizů apod.

Ještě bych měl podotknout, že běžní studenti platí na Ajou školné, asi $4000/rok nebo semestr, teď nevim. Univerzita je to poměrně prestižní, ale když se na ni dostanete, s velkou pravděpodobností ji také dokončíte (ono aby ne, to si každý rozmyslí zahodit rok, dva, tj. x-krát $4000); není možné studovat víc univerzit najednou. S tím souvisí i neuvěřitelný tlak na studenty už od základní školy; např. během střední školy je naprosto běžné být ve škole od 8 ráno do 10 večer. Bohužel ne všichni ten nápor s cílem být úspěšný a splnit očekávání rodičů vydrží a tak se každoročně vyskytne několik případů sebevražd. Navíc tu funguje dvouletá vojenská služba, na kterou musí jít všichni kluci a to v době, která jim je určena (první nebo klidně poslední rok univerzity). Asi si dovedete představit jak se podepíše dvouletá pauza na vašem studiu.