Ztracen v Koreji

Konečně se nám povedlo dohodnout se s naší milou sestřičkou 희경 na návštěvě v naší adoptivní korejské rodině! Sešli jsme se v 6 u brány a jeli taxíkem. Cestou jsme se poměrně neúspěšně snažili pochopit její vztah k bývalému korejskému prezidentovi (ten o víkendu podle všeho spáchal sebevraždu a celý národ pro něj truchlí) a o poznání úspěšněji role členů její rodiny.

Tatínek pracuje v oboru životního prostředí a nosí domů peníze; maminka je z generace, kdy pro ženy nebylo obvyklé pracovat, a tak je doma, stará se o domov, tancuje a dělá všemožné aktivity. Sama 희경 je naopak zastánkyně názoru, že by chtěla mít chlapa doma a pracovala by jenom ona (určitě se s ní nějak dohodnu); každopádně současná korejská společnost tak nějak konverguje k rovnoprávnosti… Sourozence nemá a tak žijí ve vysokém věžáku v bytě, který se od toho našeho panelákového nijak zásadně neliší, ve třech. Žádný zviřátko nemají.

No co, dostali jsme velikou večeři; korejská pálivá hustopolívka s tofu (to je věc, která mě vžycky zmate, že vypadá jak sejra…ale přitom je to takovej patlavej hnus bez chuti), k tomu nějaký samgapsa (nevim přesně jak se to píše, ale znamená to maso tří (sam) vrstev – je to opečený vepřový), nějaký mořský potvory, nějaká zelenina, nějaká placka ala kimči žon a tak…všechno to bylo moc dobrý (a nemyslim to jenom jako aby se neřeklo).

Po večeři jsme dostali melouna (po dlouhý době nějaký ovoce!) a zapili jsme to čakí (taky nevim, jak se to píše, ale je to nějakej sladkej rejžovej nálev; celkem hnus a dycky zírám, co z tý rejže ještě dokážou udělat). Tatínek uměl trochu anglicky, tak jsme se snažili o zdvořilostní konverzaci a i to docela šlo. S maminkou byla sranda i tak 🙂

Pak nám 희경 ukázala svůj pokoj a museli jsme jí věřit, že růžová ji bavila naposled vloni. Je to prakticky profesionální hudebnice; jezdí hrát se skupinou Bossa Dabang, kde zpívá hlavní vokál. Získala plno ocenění! V pokoji má tak plno hudebních nástrojů a taky plyšáků 🙂

Nakonec se fotíme snad na všechny možné způsoby a okolo desáté nás odváží tatínek zpátky na kolej. Moc fajn to bylo!

Další fotky najdete v albu Host Family Evening.

Tak jsem zase o něco zkušenější. Po nevýrazných zážitcích s vařenýma, smaženýma a jinak připravovanýma mořskýma potvorama, jsme se vydali na jejich syrové varianty. Na tácu byla nakrájená nějaká růžovo-fialová chobotnička/oliheň či co…jo to bylo zejména se solí nebo wasabi fakt dobrý. Na druhým tácu to bylo o poznání horší; hrál všema barvama od oranžový po zelenou a skoro bych řek, že to na mě mrkalo. Ale tak co, opatlat to wasabi nebo omáčkou a sníst. Jo většina se dala; co jsem tak pochopil, tak to byly škeble a pak kdoví co…občas něco křuplo, něco bylo tužší na žvejkání, něco bylo fakt hnusný, ale vydržel jsem. Nakonec jsme dostali syrovou rybku; podává se na syrový cibuli a je to takový nějaký bez chuti…takže máčet do omáček a je to moc dobrý.

Level 3 je snězení živý chobotnice; do toho fakt jít neplánuju.

No to byla akce! Po dlouhé době meeting s YHTC. První dobrá zpráva byla, že o tomto víkendu se plánuje další trip! Podle všeho se rozdělíme do skupin po cca pěti lidech a nezávisle na ostatních se dopravíme do cíle, kterým je západní pobřeží (víc moc nevim). Budeme spát klasicky, kde se dá, a dopravovat se taky různě, zejména stopem. Už se těšim!

Po meetingu se mladší členové vydali nacvičovat program na exhibici pro bývalé členy. My se mezitím zašli najíst a pak jsme šli zkontrolovat, jak jim to jde. Kluci secvičovali představení podle klipu známé chlapecké korejské skupiny (já ji teda neznám). No byla to sranda, ale moc dlouho jsme je kontrolovat nevydrželi. Pak jsme zašli za holkama, ty trénovaly podle Girl’s Generation a vypadalo to o poznání líp 🙂

Dalším programem večera bylo shánění sponzorů. Naše návrhy na veřejné představení GG neprošly, i když by patrně vydělalo peněz nejvíc. Tak jsme se rozdělili do cca 4 skupin a obcházeli restaurace a podniky v okolí Ajou s tím, že pořádáme akci pro bývalé členy a rádi bychom sponzorský příspěvek. Protihodnotou jsme nabízeli uvedení jména a adresy podniku v seznamu sponzorů v ročence. Překvapivě se nad námi většinou slitovali a průměrně 10 tisíc wonů nám dali. Celkem jsme sehnali odhadem čtvrt milionu! Cestou jsme ještě potkali 張應文, u který jsem se odpoledne dobře znemožnil vzkazem v čínštině z Google Translatoru…vůbec mu nerozuměla a to to byla jenom jedna věta 🙁

Následovalo zhodnocení v jednom z navštívených podniků. Nejzajímavější bylo asi jídlo…jedli jsme opékaná, na kolečka nakrájená, vepřová střeva…teda jestli jsem to pochopil dobře. Chutnalo to překvapivě dobře; trochu gumovější a tučnější, ale jo, dalo se to. K tomu jsme jedli pařený vejce; nevim jak to popsat, ale bylo to moc dobrý. Po kvalitním zhodnocení se naše tvrdší jádro přesunulo okolo jedné do dalšího podniku s příslibem dalšího typicky korejského jídla…no potěš. Čekal nás černý „had“ 🙁 Už vim, že to jsou nudle, zelenina a cosi našťouchané opět ve vepřových střevech. K tomu se přikusujou vepřová srdce, plíce a játra. No a polívku snad radši popisovat nebudu; spolu se vším tím 소주 to musí všem nezkušeným připadat jako dokonalá šavlopudná kombinace. Ještě, že je defaultní součástí všech podobných akcí rejže a voda.

Okolo čtvrtý jsme se usnesli, že máme zhodnoceno a vyrazíme domů. Doufám, že tohle nás nečeká někdy příště.

Dneska jsme se měli sejít s 지민 a 지현, ale museli jsme to odložit, protože 지민 o víkendu trhali zuby moudrosti a není na tom chuděra nejlíp. Páteční BBQ party od AITC se přesunula na pondělí; toť všechno k změnám v plánu na tenhle tejden.

Tady je slibované video z YHTC tripu, kde jsme kuchali mořskou příšeru. Varování: obsahuje scény kuchaných mrtvých zvířat a ženský řev.

Tak už jsme vyzkoušeli většinu korejských jídel a až na jeden případ jsem si vždycky užíval.

Tou jednou výjimkou byl výlet našeho pokoje #5521 do města. Obešli jsme Worldcup Stadium, Hwaseong Fortress a docela nám vyhládlo. Našli jsme bezva tržnici a v ní něco jako food court…byla to jakoby tržnice s malinkýma restauracema. Tak jsme si někam sedli a doufali, že něco dostanem. Takyžejo…tipuju je to jedno z nejlepších jídel co nám pan majitel moh nabídnout, ale…achjo! Byla to pánev plná tlustýho (asi) vepřovýho a pod tím bylo cosi, co vypadalo úplně přesně jak nakrájenej had. No potěš teda, hada jsem sněd jednoho a měl jsem co dělat s udržením tlustýho vepřovýho ve správný fázi trávení. Takže tohle už ne. Ještě, že jsem to moh zajíst kimči.

Pak jsme tady naopak „objevili“ (ono se na něj nedá nenarazit) bezva podnik, kam teď chodíme vždycky po plavání. Obyčejná večeře pro 3, kdy se vždycky nehorázně přecpem, vyjde celkem na 10 500. Dáváme si tam rejži s kuřetem na drobno…člověk by řek, že to bude něco jako kuřecí rizoto, ale nemá to s tím prakticky nic společnýho. Hlavně tam mají naprosto luxusní těstovinovej salát, kterýho můžete, stejně jako kimči, sníst kolik chcete. Už si ze mě dělaj srandu, že sním víc salátu než kuřete 🙁

V jídelně jsem objevil pár nových prvků; polívka s nějakýma zelenýma listama/chaluhama. Dobrý. Pak mísa rejže s hromadou nějakýho salátu a nějaký maso nebo tuňák. Dobrý. Rendlík rejže, volský voko a zbytek netušim…ale taky dobrý. Masový kostičky, buřtový nudličky, co já vim…všechno je to dobrý. Už jsem to říkal, ale nejlepší je na tom ta pestrost 🙂 Jo a zdravý to taky je, naprosto nikdo kromě nás exchange studentů tady neni ani trochu tlustej.

Včera jsme měli zase meeting s YHTC. Potom jsme se šli najíst a napít. Večeře ve více lidech se jí téměř výhradně sharováním z jedné nebo víc pánví, každý má vlastní misku rejže. Přímo na váš stůl postaví plynový vařič a některé typy jídla si vaříte prakticky sami.

No v naší části stolu přistála velká pánev plná polívky z mořských potvor. Docela hustý, tu chobotnice, tu mušle, tu cojesakratodle. Je to ale jenom o zvyku, protože to bylo fakt dobrý!

Pak jsme se přesunuli do podniku vedle (korejský zvyk je vystřídat za večer víc podniků, průměrně 2 hodiny na jeden) a tam jsme dostali hrnec plný mušlí. Už jsem věděl jak na to, i když hůlkama se mušle tahaj fakt blbě.

Co jsem se tak ptal okolo, někdo to má rád, někdo ne, někdo to jed prvně jako já. Takže nic zvláštního. Když se to nehejbe, tak s tím problém nemám 🙂

Sejra tady prostě nevedou 🙁

Dá se sehnat jenom takovej ten polotavenej hnus balenej každej plátek zvlášť; v Tescu měli asi ještě dva druhy, ale nic extra a navíc pěkně drahý. Holt je to malá země, hodně lidí, hodně rejže a na krávy místo nezbylo 🙁

Dneska jsem měl v menze další místní specialitu, nudlovou polívku se sejrem. Paní kuchařka to dělá celý před váma; do rendlíku hodit sušený nudle, zeleninu, zalejt vodou a hodit na oheň. Po cca minutě přidat vejce a právě ten jeden plátek sejra. Celej rendlík šup na tác a k tomu misku rejže. Zase moc dobrý.

Hurá, konečně nějaká konstruktivní klubová činnost! S Friends clubem se budeme učit „vařit“ dvě typická korejská jídla – kim-bob a kim-chi jun.

Nacpali jsme se do jedné velké místosti a rozdělili se do skupinek po cca deseti ke stolům. Bezva, máme nejhezčí korejky, tak snad umí taky vařit.

Kim-bob je oblíbená korejská svačina, kterou si můžete vzít s sebou kamkoliv aniž byste přišli o svou oblíbenou rejži. Prakticky se podobá suši, korejci samozřejmě tvrdí, že to od nich japonci okopírovali.

Příprava je teda jednoduchá – uvaří se mírně patlací rejže (typická hůlková) a rozprostře a uňahňá se na plochu cca 2/3 listu sušených mořských řas. Do rejže se pak položí cokoliv co máte rádi a po ruce. My tam dali kusy salámu, omelety, nějaký zeleniny, dokonce i plátek sejra se našel! Řasy se položí na speciální rolovací podložku (vypadá to jako špejle svázané do srolovatelného voru) a celá věc se zaroluje. Pak si ji jenom zabalíte do alobalu nebo pytlíku a máte svačinu. V kultivovaných společnostech se to pak krájí na kolečka.

Kim-chi jun je něco jako omeleta, jejíž základ je překvapivě kim-chi (kimči). Jak se přesně hmota vytvořila jsme nezjistili, naším úkolem bylo ji jenom rozplácnout na pánev a usmažit.

Obojí bylo moc dobrý, jak jinak.

Pokusím se sepsat pár slov o našich školních stravovacích zařízeních. Jejich největší výhoda je blízkost; do nejbližší menzy to mám z pokoje asi tak 3 minuty cesty. Další výhoda je cena; klasické jídlo stojí 2500 wonů, to je v přepočtu cca 35,- Kč. Pokud vezmu v potaz i fakt, že mi tam jídlo opravdu chutná, je naše menza téměř ideální.

Ve všední dny je v nabídce cca 5 jídel, o víkendech jenom dvě až tři. Otevřeno je každý den do sedmi večer, takže se tam většinou minimálně jednou denně ukážu.

Bezva je nekonvenčnost servírování jídel 🙂 Už žádný mělký a hluboký talíř! Každé jídlo se podává jinak.

Evergreenem naší menzy je jídlo B, které je tam snad každý den a nejvíce se podobá evropskému. Je to jakási fritovaná placka masa s rejží, salátem a polívkou (něco na způsob hrachový). Podle mě to je zamýšlený jako jakýsi pevný bod ve vesmíru zkoušení nových chutí. Když máte všech pokusů pokrk, dáte si „Béčko“ a můžete začít testovat znovu. Podotýkám, že je to jídlo opravdu moc dobré!

S popisem dalších jídel to bude horší, snad někdy udělám fotky. Nikdy se mi ale nestalo, že by mi nechutnalo, vždycky jsem všechno sněd (bez komentáře, děkuji). Ke každému jídlu máte k dispozici „neomezeně“ kimči. Vezmete si mističku a dojdete si nabrat. Pro kompenzaci pálivosti se k tomu přidává nějaké žluté ovoce, ale praví milovníci kimči ho pochopitelně hrnou samotné. „Neomezeně“ proto, že zdaleka ne každý je schopný strávit víc jak jednu mističku.

Polívka je většinou dost pálivá voda s kousky pórku nebo podobné zeleniny. Některé se jí tak, že se do nich nasype rejže z druhé misky. Většinou se to pozná podle nádoby; nejoblíbenější je hliněná miska, která do poslední chvíle sedí přímo na ohni a když vám ji nasunou na tác, tak její obsah ještě dobrou minutu vaří. O tu už se spálili snad všichni. Obsahy hustopolívek jsou pro mě absolutně neidentifikovatelné.

Dalším jídlem je rizoto s chobotnicí. Docela ostré, ale fakt dobré. Po nějaké době si na mořské potvory zvyknete. Rizoto se posype sušenými řasami.

Nedávno jsem vyzkoušel další; to si každý nabere sám do předem vytvarovaných mističek v tácu. Hlavní součástí je pochopitelně miska rýže a pak miska s nudličkami masa obalenými v těstíčku. K tomu nějaké zelené výhonky a salát. A řídká polívka. Moc dobrý.

S hůlkama se člověk naučí docela rychle; největší problém mi dělá nabírání placatých věcí typu list salátu, kus kimči. Ale i sami Korejci si dost pomáhají lžící, takže žádné faux pas.

První setkání s typicky korejským jídlem mě čekalo v Soulu. Dost jsem se bál zajít sám do restaurace; neuměl jsem ani slovo, netušil jsem nic o kultuře stolování, prostě ztracen. Cestou na Seoul Tower jsem potkal stánek s jídlem s sebou. Měli tam obrázky a fajn ceny, tak jsem se rozhodl koupit si večeři tam a poprat se s ní sám v soukromí hostelového pokoje. Vybral jsem si to nejdražší za 5000 wonů (asi 75,- Kč) a po pár minutách už jsem si odnášel igelitku do metra. Strašně to vonělo, nemoh jsem se dočkat.

Stanice Hyehwa, konečně „doma“! Začal jsem vybalovat igelitku. Ha, plastová lžíce, hůlky. Zatím si obojí schovám a použiju svou hliníkovou lžíci; měl jsem příliš velký hlad na to začít se seznamovat s hůlkama. Takže polívka – prakticky voda s pórkem. Ale fakt dobrý. Teď ta velká krabice, tam toho je! Spousta malých pestrých hromádek. Aha, rejže, to je jistota. A nějaký maso, super. Něco je fritovaný, něco vařený, ale všechno tak dobrý. Kousek omelety, krabí tyčka, nějaký řasy, cojávimcojetohle. Kimči – korejská specialita, kořeněné naložené čínské zelí; fuj to pálí. Zajíst ananasem. No všechno jsem to vyzkoumal a prakticky všechno bylo stravitelný a hlavně dobrý.

Tak bezva, odteď se nebudu bát.