Je to ten nejlepší pokoj ze všech. Vzorně uklizeno a přátelská atmosféra za všech okolností. Justus, Marcin, Luis, Jan a plakáty čtyř koček; to jsme my. Najdete nás ve 4. patře Hwahong Hall úplně na východním konci.
Kluci dík, včera jste mě fakt dostali 🙂
Justusovy fotky z naší roommates party jsou zde.
Na druhý pokus už jsem se co nejvíc připravil. Udělal jsem kopie pasu, alien registrace, sehnal si potvrzení o studiu z Ajou a splácal jednoduchý plán cesty s dostatečnou časovou rezervou. Na shánění jízdenek a ubytování předem jsem rezignoval a byl jsem odhodlán si za tím tvrdě stát.
Situace na ambasádě se opakovala; vřelé vítání s krajany…a pak já. Naskládal jsem mu tam do okýnka všechny papíry, pas, ID, 2 fotky. Znova se na mě nedůvěřivě podíval, znova se mě zeptal, co dělám v Koreji a co chci dělat v Pákistánu. Tak jsem mu to nějak vysvětlil, vzal si pas a někam na 10 minut zmizel. Evidentně zburcoval celou ambasádu, protože se tam seběhlo plno lidí. Když se vrátil, tak se pořád tvářil stejně nepřístupně, ale mluvil úplně jinak. Podotýkám, že s pákistánskou angličtinou mám fakt problém, navíc přes to blbý sklo se třema dírkama… Ale tak jsem pochopil, že mi vízum určitě dá, akorát mají jenom turistické s platností 3 měsíce od data vydání. To by končilo 31. srpna, což jsem měl na žádosti jako datum opuštění země a on se bál, aby mi to stačilo. Ujistil jsem ho, že mi to stačí. Tak mi řek, že bude hotové v pondělí (tj. jeden pracovní den) a že mi ho dá zadarmo (standarní cena je 55 000 wonů)! Luxus 🙂
Po tom, co mi napsali na účtenku Check Republic, jsem si nemoh nevzpomenout na tenhle článek…možná i proto jsem to dostal zadarmo. Jsem zvědavej, jak uspěje Vláďa.
Vylezete východem 2 na stanici Anguk a tam je hned mapička se zakreslenou ambasádou – podotýkám není to zrovna blízko. Ambasáda je taková zaplivaná kůlnička s čekárnou a přijímací místností. Mají tam vtipně vyvolávací systém, ale tím se nezdržujte. Vlezete bez čekání do přijímací místnosti k pánovi za stolem hned vpravo. Ten vám dá jednoduchý formulář, vyplníte ho, necháte mu pas, jednu fotku a do cca čtyř pracovních dnů to bude. Turistické single entry vízum platí měsíc (platnost si zvolíte) a stojí 48 000 wonů…já jsem k tomu platil ještě nějakej záhadnej poplatek 30 000, takže celkem to vyšlo na 78 000 a platí se to při vyzvednutí.
Hehe no nemoh jsem si to odpustit 🙂
Pokusil jsem se udělat ze svých a jiných fotek výběr deseti korejských koček. Seřazené jsou náhodně a hlasovat můžete posláním komentáře s příslušným jménem. Výsledky budou vyhodnoceny než odjedu z Koreje!
Konečně se nám povedlo dohodnout se s naší milou sestřičkou 희경 na návštěvě v naší adoptivní korejské rodině! Sešli jsme se v 6 u brány a jeli taxíkem. Cestou jsme se poměrně neúspěšně snažili pochopit její vztah k bývalému korejskému prezidentovi (ten o víkendu podle všeho spáchal sebevraždu a celý národ pro něj truchlí) a o poznání úspěšněji role členů její rodiny.
Tatínek pracuje v oboru životního prostředí a nosí domů peníze; maminka je z generace, kdy pro ženy nebylo obvyklé pracovat, a tak je doma, stará se o domov, tancuje a dělá všemožné aktivity. Sama 희경 je naopak zastánkyně názoru, že by chtěla mít chlapa doma a pracovala by jenom ona (určitě se s ní nějak dohodnu); každopádně současná korejská společnost tak nějak konverguje k rovnoprávnosti… Sourozence nemá a tak žijí ve vysokém věžáku v bytě, který se od toho našeho panelákového nijak zásadně neliší, ve třech. Žádný zviřátko nemají.
No co, dostali jsme velikou večeři; korejská pálivá hustopolívka s tofu (to je věc, která mě vžycky zmate, že vypadá jak sejra…ale přitom je to takovej patlavej hnus bez chuti), k tomu nějaký samgapsa (nevim přesně jak se to píše, ale znamená to maso tří (sam) vrstev – je to opečený vepřový), nějaký mořský potvory, nějaká zelenina, nějaká placka ala kimči žon a tak…všechno to bylo moc dobrý (a nemyslim to jenom jako aby se neřeklo).
Po večeři jsme dostali melouna (po dlouhý době nějaký ovoce!) a zapili jsme to čakí (taky nevim, jak se to píše, ale je to nějakej sladkej rejžovej nálev; celkem hnus a dycky zírám, co z tý rejže ještě dokážou udělat). Tatínek uměl trochu anglicky, tak jsme se snažili o zdvořilostní konverzaci a i to docela šlo. S maminkou byla sranda i tak 🙂
Pak nám 희경 ukázala svůj pokoj a museli jsme jí věřit, že růžová ji bavila naposled vloni. Je to prakticky profesionální hudebnice; jezdí hrát se skupinou Bossa Dabang, kde zpívá hlavní vokál. Získala plno ocenění! V pokoji má tak plno hudebních nástrojů a taky plyšáků 🙂
Nakonec se fotíme snad na všechny možné způsoby a okolo desáté nás odváží tatínek zpátky na kolej. Moc fajn to bylo!
Další fotky najdete v albu Host Family Evening.
Konečně jsem se zúčastnil výletu s AITC! Program není moc jasný, ale chci někam jet za každou cenu a hlavně s holkama z AITC jsem ještě nikde nebyl!
Sobota 9:00. Chčije a chčije. Rozhlížím se na místě srazu a nikde nikdo. Čekám 5 minut, moknu, nic. Vracím se zpátky na kolej, kde potkávám výpravu ostatních foreign studentů. Čekáme ještě na Naomi a něco po čtvrt vyrážíme znova na sraz. Ha, konečně někdo. Abych to zkrátil, pořád se na někoho čeká a vyrážíme něco před desátou (korejská klasika). Jedeme směrem na východ a to jedním minibusem a jedním autem; celkem nás je cca 16 a všichni jsme jedničky.
Počasí pořád nic moc; zastavujeme na oběd, který si vezeme s sebou. Ta myšlenka normálního jídla v krabičce se mi obecně fakt líbí, ale tady v Koreji je to podle mě především šílenej zdroj odpadu; všechno je tam na jedno použití a po jídle se to nahází na jednu (po nás fakt velkou) hromadu a vyhodí.
Po nějaké době dorážíme do oblasti národního parku Sobaeksan; bohužel fakt nevim přesně kudy jsme jeli. Naším prvním cílem je jeskyně Kosu; po jistých zkušenostech nečekám moc, ale tohle mě opravdu velice mile překvapilo. Je fakt ohromná a moc pěkná! Jsou tam chodníčky, schody, pořád se chodí nahoru dolů, něco se podlejzá, přelejzá…zábava! A bacha, není to dělaný na velký pupky; některý místa jsou fakt úzký („claustrophobes and people in need of a diet might want to skip it as some tunnels are quite narrow“). Mám z toho plno videjí, ale bohužel už ne tolik času a výpočetních prostředků je teď sestříhat…
Z jeskyně jsme vyjeli kousek k řece; krajina je tady hodně kopcovitá a zelená. Nemůžu si pomoct, ale co se přírody týče to tady vypadá mnohem líp než na celým Jejudo! Tak se chvíli válíme na kameni v řece a vzájemně se máčíme. Jak malí!
V závěru dne se vydáváme do ještě pěknějších kopečků, kde nás čeká naše ubytování – bývalá základka přestavěná na rekreační středisko. Začínáme dělat BBQ, hrajeme badminton (bohužel ve čtyřhře Korea – ČR jsme nereprezentovali úplně nejlíp 🙁 ) a podobně náročný hry. Masa je teda hafo a už jsem fakt ugrilovanej. Večer ještě přijela Ran s někým, tak hrajeme tradiční i netradiční opíjecí hry. Spát jdem jak kdo umí klasicky v jedné místnosti na zemi.
V neděli ráno teda vypadáme! Program naštěstí není náročnej…jedeme se podívat k jezeru, po kterém se hodinu plavíme na vyhlídkové lodi. Nejdřív jsem přemejšlel, k čemu má vyhlídková loď v podpalubí diskotéku, ale po 10ti minutách jízdy, kdy byly břehy i voda pořád stejné, jsem pochopil… Akorát rozestavěný most stál za to.
A to je všechno…jedeme zase zpátky domů. Vázneme v zácpě, ale moc nám to nevadí; hrajeme v autě plno her.
Jo, fajn to bylo!
Fotky najdete v galerii Danyang. Víc informací o oblasti je třeba tady.
V týdnu 25. – 29. května 2009 se v Yonginském campusu Hankuk University of Foreign Studies (HUFS) bude konat výstava o Karlu Čapkovi. Ve středu 27. května 2009 bude od 15:30 oficiální zahájení za přítomnosti českého velvyslance Jaroslava Olši.
Tak jsem zpátky z výletu. Nic moc extra to nebylo, ale zkusím to popsat.
Sobota
Chčije a chčije. Tak nasedám okolo poledne na autobus do Gunsanu a doufám, že tam bude líp. Po třech hodinách jízdy vystupuju v totální řiti, samozřejmě pořád prší a je hnusně. Můj plán navštívit tu velkou hráz dostává trhliny a mezi aktuální priority patří najít místo na spaní a cestu na letiště. Po dlouhém bloumání poměrně ošklivým městem a neúspěšném hledání sauny nacházím za neustálého deště v malém parčíku altánek. Nikdo tam v tomhle počasí nechodí, tak se tam utábořím; vypadá to suše. Rychle usnu, ale v noci mě probudí zvedající se vítr a s ním déšť ze všech stran. Snažím se přikrejt 2x2m alumatkou z Tesca, ale stejně jsem ráno pěkně mokrej.
Neděle
Naštěstí už neprší! Do odletu mám pořád dost času a tak pokračuju v chůzi směr letiště. Podle mého odhadu to nemůže být daleko…ale bylo. Fakt jsem se s tou krosnou dost prošel a že bych cestou viděl něco extra říct nemůžu. Letiště v Gunsanu je fakt malinkatý; lítají tam dva vnitrostátní lety denně a má jenom jednu gate. Hodinu a půl před odletem jsme byli v hale 3, tak jsem čekal, že pro nás se svým strojem přiletí Rampa McKvák. Po chvíli se ale čekárna bohužel zaplnila a za chvíli dosedla, světe div se, 737ka, kterou jsme naplnili. Byl jsem jediný cizinec na palubě a dostal jsem místo v emergency row, takže ze mě byly letušky nervózní tuplem. Let proběhnul úplně bez problémů a za chvíli jsme dosedli na Jeju International Airport.
Tak a jsem na Jeju, bájném to ostrově, který si všichni Korejci nemůžou vynachválit. První mě nemile překvapuje provoz a hlavně velikost Jeju city…je to ohromný město. Po drobném bloudění a procházení města nacházím autobus, který mě dováží na autobusák. Tam fasuju mapičku a pár základních informací. Zejména zjišťuju, že jediná možnost pro hike je v národním parku Hallasan, kde jsou všehovšudy DVĚ stezky a pochopitelně se tam nesmí nocovat. Dneska už tam fakt nemá cenu vyrážet, tak si prohlížím město, nacházím přístav a ověřuju cenu trajektu do Busanu. Večer se rozhodnu přenocovat v sauně; mám fakt radost, že jsem ji sám našel!
Pondělí
Vstávám na mě nezvykle brzo a vyrážím pěšky na autobusák. Je to fakt nechutná dálka, tak toho mám s krosnou docela dost. Daří se mi koupit nějakou jízdenku snad k začátku té turistické cesty; vyrazit pěšky přímo z Jeju city nehrozí, nic tam prostě nevede (kromě silnic pochopitelně). Po cca půlhodině jízdy mě autobus vyhazuje jako jediného v osmistech metrech u vstupu do národního parku. Naopak parkoviště tady žije; je tady plno zájezdových autobusů a taky autama sem samozřejmě lidi dojeli.
Před cestou ještě snídám a zase se mnou dává někdo do řeči; co mě vždycky překvapí je, jak všichni znají Ajou. Fakt to tady má asi jméno. Vstupný do parku prej platit nemusím, když tady neparkuju. Tak vzhůru! Cesta je to pěkná…ale taková moc umělá. Všude schody, zábradlí, podlaha. Kousek od cesty vede v lese taková kovová lišta, tak přemejšlím, k čemu tam je. Po nějaké době to zjišťuju, když se po ní řítí „vlak“ – dieslová lokomotiva i se strojvůdcem a tři nákladní vagónky. To by asi nosiči v Tatrách koukali, jak se dopravuje matroš na horskou chatu. Hlavně, že se tady nesmí snad ani prdět, ale tohle tady jezdit může.
Po cestě jinak nic zajímavýho, dosunul jsem se až nahoru (něco okolo 2000m, nejvyšší hora Jižní Koreje) a vydal jsem se zase dolů (narozdíl od většiny – těch co si chytře přivezli zadky autama – jinou cestou). Taky nic zajímavýho, snad jenom to, že cesta končila v jednom kempu vyloženě na parkovišti. Ani autobus sem nejezdil, tak jsem se vydal pěšky po krajnici směrem k silnici, po které jsem ráno jel. Samo od sebe mi zastavilo auto, ale zatím jsem odvoz s díky odmítnul. Stavil jsem se ještě v jednom klášteře, viděl „úžasnou“ atrakci Mysterious Road (díky optickýmu klamu není vidět, že silnice je v jednom úseku místo z kopce do kopce) a pak potkal Korejce, se kterým jsme došli až na zastávku busu. Konečně někdo normální; taky tady spí v saunách a 5 dní tu jezdil na kole. Tak zjišťuju, kde ho sehnal a jedem spolu zas to tý stejný sauny.
Úterý
Dneska to s vstáváním nepřeháním a něco po deváté si vyrážím půjčit to kolo. Opět je krásný slunečný den, to je dobře. S pánem v půjčovně se poměrně snadno domlouváme a za chvíli odjíždím na bajku s krosnou na nosiči. Bohužel neměli mou velikost a Máca by si na něm asi kolenama vymlátil zuby. Nechtěl ani zálohu, ani ID, nic. Prostě jsem zaplatil půjčovný na dva dny (v přepočtu tři stovky) a jel jsem. Můj plán byl vyrazit po pobřeží směrem na východ a pokud možno dojet až úplně na východ, kde měl bejt nějakej kráter z moře vystupující.
První problém byl vymotat se z města. Po těch xproudých silnicích plných aut a kamionů to nebylo snadný. Ale konečně jsem si užil silniční provoz jako účastník, sledoval semafory za křižovatkou a naučil se jezdit na červenou. Ten provoz byl ale fakt oser, trvalo mi fakt dlouho, než jsem konečně odbočil na jednu z pobřežních silniček. Ta ale nevede pořád a čas od času je potřeba se vrátit na tu hnusnou hlavní. Mají tam něco jako cyklopruh, ale dost často nepoužitelnej, např. protože na něm místní suší cibuli…
Dojel jsem až k tomu kráteru, kam jsem teda odmítnul vylézt po zjištění, že bych se akorát musel zafrontovat a poslušně vystoupat po jediné stezce nahoru, kouknout do díry zase dolů. Tak jsem si dal dole svačinu a zíral, jak na ohromné parkoviště přijíždí autobusy po desítkách. To je teda turistika. Zpátky na kolo a ještě kus popojedem směrem k jižnímu okraji. Cestou jsem míjel řepkový pole…a to se podržte, napadlo je to, postavili si tam budku, lavičku se srdcem a vybíraj za focení v řepkovým poli tisíc wonů. To je tvrdej business! Jedu co to jde, až to nejde. Kupuju si něco na večeři a zahejbám do vnitrozemí na silnici přecházející hory zpátky do Jeju city. Na nejbližším možném místě (jakože fakt daleko a prakticky potmě) ulehám do lesa.
Středa
Ale jo, docela dobrý místo. Sice jsem se v noci trochu bál těch velkých brouků a sjížděl jsem z kopce, ale vyspal jsem se luxusně. Dneska mi zbývalo přejet hory zpátky do města. Na tom mým pidi kole to bylo sice utrpení, ale naštěstí to bylo docela kousek. Stavil jsem se u dalšího kráteru a protože parkoviště zelo prázdnotou, odhodlal jsem se zaplatit 3000 wonů a podívat se tam. No, díra v zemi jak kráva. Pěkný. Postavit k tomu management office, záchody, občerstvení, pokladnu a velký parkoviště a máme typickou korejskou atrakci. Tím rezignuju na všechny zbývající „Top 10 of Jejudo“ a směřuju přímo zpátky. Opět ani nevím jak jsem z cyklostezky na 8 proudový silnici, kterou zrovna opravujou…luxus opravdu.
Tak jsem si ještě projel jednou město, vrátil jsem kolo (pán měl ze mě radost a vyfotil si mě), koupil si něco k jídlu a vydal se do přístavu. Plavenku jsem měl rezervovanou a opravdu jsem platil jenom tu cenu, která byla uvedená v letáčku; žádnej přístavní ani palivovej poplatek. Zase byla prázdná čekárna a tak to vypadalo na pohodovou cestu prázdnou lodí…ale pak přijely 3 autobusy plný rachejtlí ála výlet ženských z ČHMÚ. Hned bylo v terminálu jak v kurníku! Měl jsem tu nejlevnější třídu, tj. místnost cca 10x5m s kobercem na podlaze pro cca 30 lidí. Cestovaly tam se mnou vesměs nějaký vyšeptaný fuchtle s domalovaným obočím (holky to je fakt děs, radim neškubat). Nějak se na trajektu objevila i velká skupina nějakých středoškolaček či co a tak měly díky mně o zábavu postaráno.
Čtvrtek
Fuj, 6 ráno, připlutí do Busanu. Nejenže ty holky dělaly bordel kdoví dokdy, ale fuchtle začly pro změnu dělat bordel už od pěti (domalovat znova obočí dá práci), takže jsem se moc nevyspal. Každopádně chčije a chčije. Tak sháním mapu Busanu a vyrážím pěšky směrem, kde tuším nádraží. Úspěšně ho nacházím, ověřuju jak často to jezdí domů a pak bojuju s úschovní skříňkou na otisk prstu. Samozřejmě je to jenom v korejštině a tak nerozumím tý chybový hlášce; no nakonec zkouším jinej prst a je to. Prší fakt dost, ale jsem odhodlán vidět co nejvíc.
Začínám v chinatown; akorát většina nápisů je v ruštině. Pak šplhám na kopec k pagodě padlým hrdinům, to už jsem pěkně mokrej. No a když mám zrovna radost ze suchých stehen, projede okolo mně auto a důkladně mě ošplouchne. Tak klesám z kopce na druhou stranu a hledám metro…no konečně! Funguje tady moje T-Card, ale nedá se nabít. To je teda chytrý. Další plán je trochu oschnout v metru a dojet až na konečnou, kde má bejt nějakej klášter a kousek od něj nějaký zdi. Na konečný pro změnu leje jako z konve a klášter je prej 3 kiláky…tak na to kašlu a jedu zpátky. Koukám řeka se rozvodnila a zaplavila stezku podél. Už mě fakt neba někde moknout a tak se vracím na nádraží. Snažím se otevřít úschovní skříňku snad všema prstama, ale nic. No naštěstí mi to vytisklo papírek s kódem, na ten to funguje. Kupuju jízdenku na KTX a v jednu odjíždím sedíc na igeliťáku.
V Daejeonu přestup do obyč vlaku a okolo půl pátý konečně Suwon! Tady taky prší, ale co už. Doma je doma.
Další Korean Movie Night bude v úterý; na tu dobu už máme sice naplánované setkání s naší host family, ale ani mi to nevadí, protože se bude dávat film JSA: Joint Security Area. Ten už jsem si dávno stáhnul a několikrát viděl.
Můžu ho jenom doporučit, je fakt dost impresivní, smutný a opravdový. V kostce jde o to, že v severokorejském JSA checkpointu byli jedné noci zastřeleni dva severokorejci a je na nezávislém vyšetřovacím týmu, aby zjistil, jak a proč k tomu došlo a zároveň uklidnil už tak napjaté vztahy mezi Jižní a Severní Koreou.
Od počátku jsou k dispozici dvě verze výpovědí – jihokorejec tvrdí, že byl severokorejci unesen přes Bridge of no return do jejich checkpointu, kde se mu povedlo osvobodit a prostřílet se ven. Severokorejská verze jediného přeživšího je, že jihokorejec k nim zničehonic vpadl a začal bezhlavě střílet. Obě výpovědi jsou z hlediska zúčastněných očividně jediné možné a tak za nimi obě strany stojí.
Pravda je ale někde jinde a všichni ji střeží i za cenu sebevraždy – není akceptovatelná ani jednou stranou. Osádky checkpointů na obou stranách Bridge of no return se totiž spřátelily a v noci se tajně scházely. Z nepřátel na nejostřeji střežené hranici světa se stali kamarádi na život a na smrt. Jednou je ale přistihl pohromadě severokorejský důstojník a nebyla šance cokoliv vysvětlovat…
Určitě se na to koukněte!
Abyste si nemysleli, že tady akorát jezdím na výlety, cpu se a koukám po holkách, připojuji výsledky zkoušek z půlky semestru.
Web Programming – 94/100; max: 94, avg: 61
Computer Network – 80/100; max: 80, avg: 45
Financial Management – 13/40; dali jsme tomu na řiť, budem to psát znova
Signals & Systems – 31/100, 10/100; to není vůbec dobrý
Embedded Software – zatím se neobtěžoval to opravit…
Sice bych měl dělat asi milion věcí do školy, účastnit se FC akce, lovit body na večeřích s holkama…ale rozhod jsem se vyrazit na jih Koreje a cca tejden tam pobejt.
Můj aktuální plán vypadá cca takhle: zejtra dojet do Gunsanu; je to na západním pobřeží od nás tak dvě tři hodiny autobusem. Má tam být mimojiné nejdelší hráz (snad na světě, ale neručim za to), která udělala z kusu moře velkou nádrž sladké vody. Někde tam přespim a na neděli mám koupenou letenku od EAStarJet…na ostrov Jeju!
Koupit ji fakt nebylo lehký; jejich web je nejenže v korejštině, ale navíc má všechny texty v obrázkách, takže když je člověk chce přeložit, musí je přepsat. No tak jako tak jsem skončil na tom, že tam nepasovalo číslo mojí alien registrace a tak jsem jim dneska zavolal 🙂 Po třech hovorech se sympatickou slečnou mi konečně oznámila, že letenku na neděli opravdu mám! Tak jsem fakt zvědavej a těšim se.
Na Jeju zůstanu jak dlouho mě to bude bavit – plánuju mj. zdolat ten nejvyšší vrchol Koreje; pak seženu trajekt nejspíš do Busanu, ten okouknu a vydám se pomalu (cestou snad ještě něco vymetu) zpátky do Suwonu.
A příští víkend je hned AITC trip do Dan Yang (zatim moc netušim kde to je a co tam je); s těma jsem ještě nikde nebyl, tak jim tu hroznou újmu musím vynahradit. Z hlediska cestování bych to ani trip nenazýval, ale určitě to bude fajn.
Na dnešním AITC meetingu jsem byl jedinej foreigner…kde skončili ostatní moc netušim, ale když už jsme u 소주, tak se mi už fakt dělá blbě jenom slyšim otvírat flašku 🙁 Zítra se tu mají konat International Olympics…no jsem docela rád, že o to přijdu.
Jo a na včerejším FC meetingu…tragédie fakt…jsme dvě hodiny řešili nějakou úplnou kravinu (musím znova vyzdvihnout YHTC, který fakt funguje; meeting začíná přesně v šest, je v něm systém a všechno se během dvaceti minut v klidu vyřeší…o tom by si ostatní kluby mohly nechat zdát). Nějak z toho ale vyplynulo, že Temple Stay, jedna z mála rozumných akcí FC, se odsouvá na neurčito…
Tak tohle bylo jednoduchý. Thajská ambasáda se nachází zhruba mezi stanicema Itaewon a Hannam a konzuálrní oddělení má otevřeno každý den od 9:00 do 12:00. Stačí přijít, vyplnit jednoduchý formulář, odevzdat jednu fotku a je to. Vízum platí 3 měsíce ode dne vydání s tím, že maximální doba pobytu na jeden vstup je 30 dnů. V rámci snahy o zpřístupnění Thajska turistům jsou víza do 4. června zadarmo a hotové bude v pondělí! Paráda!
Pákistánská ambasáda se nachází kousíček od stanice metra Itaewon. Hledá se ale poměrně blbě, má vchod z takové malé uličky, kam se leze po schodech. Dokumenty přijímají denně dopoledne vydávají odpoledne. Tak jsem tam dneska ráno vyrazil.
No hned to na mě dejchlo Orientem! Mají tam nástěnku, kde se o vízech psalo akorát, že stojí 55 000 wonů a platí 3 měsíce. Tak jsem si nafasoval formulář, poctivě ho vyplnil a když mi došlo, že tady frontu nevedou, vecpal jsem se k okýnku. Konzulárnímu úředníkovi, který se tam doteď vřele zdravil se starými známými, jsem se evidentně nelíbil. Tak jsem si akorát vyslech, co všechno ode mě ještě chce – potvrzení o studiu z Ajou (proboha proč?), rezervaci hotelu, rezervaci jízdenky, kopii pasu a alien registrace (a to má kopírku za zadkem) a podrobný itinerář cesty.
Tak jsem sklopil uši a šel dneska radši požádat o thajský vízum…
Už něco přes měsíc jsem spokojeným majitelem kompaktu Canon A590IS, který mi poradil koupit Skot a rozhodně toho za tu cenu nelituju. Seznam všech fíčur a parametrů najdete třeba tady.
Super je výdrž baterek. Stará Minolta DImage S414 žrala tužkový po čtyřech a většinou jsem jich s sebou nosil 3 sady. Pro Canon tak teď mám sad 5 (jednu dvojici jsem někde vytratil) a stejně tam jedna sada vydrží dýl než v Minoltě. Taky je to menší, hezčí, má to větší displej, nezapne se to samo v brašně a naopak připravený k focení to je sekundu po zapnutí. Manuální mód se tak bezva ovládá, že už nebudete chtít fotit jinak.
Nedávno jsem na internetu našel projekt CHDK, který z tohoto (a mnoha dalších od Canonu) kompaktu zadarmo udělá drobnou softwarovou úpravou o třídu lepší zařízení.
Stačí z webu http://mighty-hoernsche.de/ stáhnout build pro váš model a verzi firmware a rozbalit ji do kořene paměťové karty. Pak zapnout foťák v módu Play a v menu by měla přibýt položka Firm Update… Podotýkám, že se nejedná o upgrade firmware; pouze se aplikace z karty spustí. Tuhle proceduru je tím pádem potřeba dělat při každém zapnutí; dá se to ale vyřešit nastavením „automatického bootování“ (bohužel aktuálně funguje pouze na kartách s FAT16). Po spuštění aplikace se na tlačítko Direct print namapuje ALT mód – aneb při jeho zmáčknutí se dole na displeji ukáže <ALT>. Opětovným zmáčknutím Direct print se zase deaktivuje. V ALT módu se tlačítkem Menu dostanete ke spoustě nových věcí a můžete:
– ukládat fotky do RAWu
– dělat sekvence pro HDR (nastavitelný krok expozice, clony nebo ISa)
– používat analogový zoom u videa
– sledovat live RGB histogram a zebru (zvýraznění přeexponovaných míst)
– psát skripty
– zobrazovat různé ukazatele na displeji
– ovládat foťák z PC
– hrát hry a spoustu dalšího
Hodně funkcí má vlastní klávesové zkratky a když se s tím naučíte, je to fakt bezva věc.
Takže protože už se nás našlo v Koreji docela dost – zejména díky strýčkovi Google – rozhodli jsme se uspořádat malé české setkání. Pokud se budete v danou dobu nacházet poblíž, určitě se stavte!
Kdy: středa 13. května 2009 od 19:00
Kde: Soul, Castle Praha (Hongik University, Line 2)
Účast zatím potvrdili: Martin, Michal, 강세림, Jana, Petr, Vláďa, Petr s manželkou, Ondra a já
Ráno odjel Justus na tejden do Číny, takže než se v neděli vrátí Martin z JV Asie, budu tady na pokoji zase jenom s Luisem, aneb sám.
Ve středu jsme se konečně sešli s těma holkama a díky tomu jsme se dověděli, že se ten večer koná YHTC meeting. Tak jsem tam zašel, zhodnotili jsme víkendový trip a pak se holky a kluci vydali zvlášť cvičit na dnešní vystoupení.
Mělo to začít ve 12, tak jsem rozumně vstal, zašel na oběd a vyrazil na Teletubbies loučku, kde se to mělo konat. Ha, našel jsem to. Dostal jsem žlutý tričko a…oběd. No co, nějak to naštosuju. Pak jsme hráli různý hry, pekli maso, hráli jiný hry, vítali staré členy a tak. Koukal jsem na ročenku; fakt pěkná. A navíc je v ní i moje zpráva z prvního tripu, wau! A taky nějaký fotky…no to je něco. 유나 bohužel nedorazila, ale jinak tam bylo holek habaděj.
K večeru se část kluků rozhodla hrát fotbal; my jsme mezitím přenesli věci do jídelny, kde se měla konat večerní část s představením a večeří. A taky že jo – přibližně v sedum to začlo. Večeři si klasicky vařil každý stůl sám na plynovém vařiči – byla to velká pánev, kam se hodily ingredience z pytlíku (takhle na začátku vypadaly poměrně dobře – nějaký maso, zelenina a tak), zalilo se to nějakým nálevem z druhýho pytlíku a vařilo. Takže z toho vznikla zase taková ta klasická korejská pálivá hustopolívka. Ale co no. A k tomu se pilo 소주. Pak bylo to představení. Nejdřív měli kluci song Sorry Sorry od skupiny Super Junior:
a pak holky klasicky Gee Gee song:
Vypadalo to fakt moc dobře, taky to nacvičovali snad dva tejdny několik hodin denně. Obojí jsem natáčel na video, bohužel holčičí vystoupení mi pak někdo spolu s pár fotkama smazal…stalo se mi to už podruhý a pořád si nepamatuju, že nemám dávat foťák z ruky 🙁 A nemůžu nezmínit, že mě to fakt naštvalo.
No nic, okolo desátý jsme se přesunuli do jednoho z našich oblíbených podniků, kde probíhalo zhodnocování předchozího zhodnocení. Z toho si už moc podstatnýho nepamatuju 🙂
Fotky teda najdete v galerii YHTC Olympics.
Big Bang. Každej normální člověk si pod tím představí úterý a seriál Big Bang Theory. Tady v Koreji je to ale především hodně populární chlapecká skupina složená z pěti fešáků (víc informací třeba na wiki). No tak jsme na ně vyrazili koukat po holkách.
Koncert byl zadarmo jako součást nějaké akce sousední Kyung Hee University. Škola je to veliká; jenom na území jejich campusu jsou asi tři autobusové zastávky, hlavní brána vypadá jak vítězný oblouk a dojít od ní k amfiteátru zabere cca 20 minut. Dorazili jsme něco po sedmé, nafasovali si podprdelníky a usadili se do horních řad s bezva výhledem. Vystoupení střídalo vystoupení, lidi pořád proudili a proudili.
Byla to teda megaakce; Big Bang vystoupil až úplně na konci s tuším třema kouskama…celej plnej amfiteátr naprosto šílel, všichni si stoupli a zpívali s nima. A překvapivě – bylo to docela poslouchatelný. Jak rychle přijeli, tak rychle zase zmizeli a s nima i většina publika. Tak jsme se pomalu vytratili i my, zašli s holkama indonézskýma ještě na nějaký kuřecí kousky a pak domů…
Pár místy zajímavých fotek je v galerii Big Bang Concert.
A tady je jedna ukázka:
Jednoduše neschopnost. Na můj první dotaz, proč mi nejde z Twistového čísla z Koreje uskutečnit odchozí hovor odepsali po čtyřech dnech dopis ze šablony, že u nich chybu nenašli a ať vyzkouším jiný mobil. A to jsem jim výslovně napsal, že ve stejným mobilu mi tarifní SIMka pro odchozí hovory funguje.
Tak jsem jim po nějaký době napsal znova a už to jsou dva dny (pracovní dny podotýkám) a pořád nic. Navíc jsem se zeptal i k tarifní SIMce, proč mi najednou nefunguje suspendace, resp. v t-zones vidím -2 zbývajících dní strávitelných v suspendaci. To už jsou taky dva dny a nic. Doručenky samozřejmě přišly.
No a nemůžu nezmínit záležitost z roku 2007, kdy jsem vyjel s novým tarifem do Německa a celou dobu jsem se nemohl přihlásit do žádné sítě, i když roaming jsem aktivní měl a na podpoře vytrvale tvrdili, že u nich je všechno v pořádku…no teprv po mém návratu do ČR to opravili. To samý s hlasovou schránkou, kterou jsem měl i když jsem ji neměl.
Jo a zkuste si sami dobít kredit ze zahraničí, když zrovna nemáte funkční číslo pro autorizaci v Servis24…
To chci tak moc?!
Turistická víza do Indie se v Soulu vydávají pouze prostřednictvím agentury TT Service. Postup žádosti o vízum na jejich webu je bohužel trochu zmatený, tak se ho pokusím shrnout do nejzákladnějších bodů.
Pro turistické vízum jako občani ČR potřebujete pas, dvě fotky, vyplněnou žádost a 89750,- wonů (a po mně chtěli ještě kopii alien registration card). Formulář se dá stáhnout tady, nebo se dá tady přímo on-line vyplnit. Vízum platí 6 měsíců od data vydání a je vícevstupové.
TT Service se nachází přímo naproti indické ambasádě, takže nemusíte nic hledat. Žádosti se přijímají denně od 9:00 do 15:30 s polední pauzou 12:00 – 13:00. Nejjednodušší je dojet metrem na stanici Hannam; je tam i pěkná mapička a jenom jeden východ. Prakticky půjdete pořád rovně až narazíte na velkou křižovatku s mostem. Kousek za ní je po pravé straně nenápadná Korean Exchange Bank (KEB), kde musíte na přepážce složit ten poplatek na účet TT Service (630-005805-964). Mají tam na to už předvyplněné složenky, takže akorát dopíšete částku a jméno a je to.
No a s potvrzením z banky se vydáte podat žádost. To už je v pohodě a po týdnu jsem dostal zpátky pas i s vízem.
Dodávám slíbený video z fotbalu Jižní vs. Severní Koreje.