Konečně! Po víc jak třech měsících mého pobytu v Koreji se nám konečně povedlo domluvit se s Dooem na setkání a následně ho i zrealizovat! Naposledy jsme se viděli v létě 2007, to je něco.
Dohodli jsme se, že za ním přijedu do Incheonu, kde teď bydlí a pracuje. Díky 란, která mi našla super spojení, jsem tam byl cobydup. Měli jsme se sejít přímo na autobusáku – bohužel jsem neměl nejmenší tušení jak vlastně vypadá, tak jsem sázel na to, že tam budu jediný nekorejec, navíc v tričku Ajou University. A vyšlo to, něco po dvanácté mě našel!
Hned jsme vyrazili na oběd; na Justusovo doporučení jsem navrhnul šabu-šabu – hodně tenké (1 mm) plátky masa, které se na pár sekund ponoří do vařící vody a pak se hned jí. Bylo to fakt dobrý a pořádně jsme se nacpali. Měli jsme toho spoustu k probrání; Doo momentálně pracuje jako inspektor požární ochrany, bydlí s kamarádem, má auto a tuším říkal i něco o přítelkyni.
Incheon je poměrně hodně hnusný typicky korejský město. V podstatě nic zajímavýho jsme tam nepotkali; sám Doo to tam taky moc nezná. Tak mi ukázal mj. jeho bývalou univerzitu (Inha) a taekwondo klub.
Jedno z nejzajímavějších témat, který jsme probírali, byl (hned po holkách) život v Koreji…konkrétně jestli je normální, že typický korejec od střední studuje od rána do noci, platí plno peněz za univerzitu a certifikace, aby pak dostal práci, kde bude od rána do večera, o víkendech, s jedním týdnem dovolené ročně a ve 40-50ti letech se ho firma s velkou pravděpodobností zbaví. O tom snad ještě napíšu, protože konečně jsem se od něj dověděl fakt zajímavý a konkrétní věci. A je to fakt šílený a pro nás dost nepředstavitelný.
No abychom dali diskuzi nějaký reálný podklady, od šesti musel Doo do kanceláře dodělat nějakou práci (byla neděle). Tak jsme se v pět na autobusáku rozloučili a jel jsem zase domů. Fajn to bylo!
Je to ten nejlepší pokoj ze všech. Vzorně uklizeno a přátelská atmosféra za všech okolností. Justus, Marcin, Luis, Jan a plakáty čtyř koček; to jsme my. Najdete nás ve 4. patře Hwahong Hall úplně na východním konci.
Konečně se nám povedlo dohodnout se s naší milou sestřičkou 희경 na návštěvě v naší adoptivní korejské rodině! Sešli jsme se v 6 u brány a jeli taxíkem. Cestou jsme se poměrně neúspěšně snažili pochopit její vztah k bývalému korejskému prezidentovi (ten o víkendu podle všeho spáchal sebevraždu a celý národ pro něj truchlí) a o poznání úspěšněji role členů její rodiny.
Tatínek pracuje v oboru životního prostředí a nosí domů peníze; maminka je z generace, kdy pro ženy nebylo obvyklé pracovat, a tak je doma, stará se o domov, tancuje a dělá všemožné aktivity. Sama 희경 je naopak zastánkyně názoru, že by chtěla mít chlapa doma a pracovala by jenom ona (určitě se s ní nějak dohodnu); každopádně současná korejská společnost tak nějak konverguje k rovnoprávnosti… Sourozence nemá a tak žijí ve vysokém věžáku v bytě, který se od toho našeho panelákového nijak zásadně neliší, ve třech. Žádný zviřátko nemají.
No co, dostali jsme velikou večeři; korejská pálivá hustopolívka s tofu (to je věc, která mě vžycky zmate, že vypadá jak sejra…ale přitom je to takovej patlavej hnus bez chuti), k tomu nějaký samgapsa (nevim přesně jak se to píše, ale znamená to maso tří (sam) vrstev – je to opečený vepřový), nějaký mořský potvory, nějaká zelenina, nějaká placka ala kimči žon a tak…všechno to bylo moc dobrý (a nemyslim to jenom jako aby se neřeklo).
Po večeři jsme dostali melouna (po dlouhý době nějaký ovoce!) a zapili jsme to čakí (taky nevim, jak se to píše, ale je to nějakej sladkej rejžovej nálev; celkem hnus a dycky zírám, co z tý rejže ještě dokážou udělat). Tatínek uměl trochu anglicky, tak jsme se snažili o zdvořilostní konverzaci a i to docela šlo. S maminkou byla sranda i tak 🙂
Pak nám 희경 ukázala svůj pokoj a museli jsme jí věřit, že růžová ji bavila naposled vloni. Je to prakticky profesionální hudebnice; jezdí hrát se skupinou Bossa Dabang, kde zpívá hlavní vokál. Získala plno ocenění! V pokoji má tak plno hudebních nástrojů a taky plyšáků 🙂
Nakonec se fotíme snad na všechny možné způsoby a okolo desáté nás odváží tatínek zpátky na kolej. Moc fajn to bylo!
Konečně jsem se zúčastnil výletu s AITC! Program není moc jasný, ale chci někam jet za každou cenu a hlavně s holkama z AITC jsem ještě nikde nebyl!
Sobota 9:00. Chčije a chčije. Rozhlížím se na místě srazu a nikde nikdo. Čekám 5 minut, moknu, nic. Vracím se zpátky na kolej, kde potkávám výpravu ostatních foreign studentů. Čekáme ještě na Naomi a něco po čtvrt vyrážíme znova na sraz. Ha, konečně někdo. Abych to zkrátil, pořád se na někoho čeká a vyrážíme něco před desátou (korejská klasika). Jedeme směrem na východ a to jedním minibusem a jedním autem; celkem nás je cca 16 a všichni jsme jedničky.
Počasí pořád nic moc; zastavujeme na oběd, který si vezeme s sebou. Ta myšlenka normálního jídla v krabičce se mi obecně fakt líbí, ale tady v Koreji je to podle mě především šílenej zdroj odpadu; všechno je tam na jedno použití a po jídle se to nahází na jednu (po nás fakt velkou) hromadu a vyhodí.
Po nějaké době dorážíme do oblasti národního parku Sobaeksan; bohužel fakt nevim přesně kudy jsme jeli. Naším prvním cílem je jeskyně Kosu; po jistých zkušenostech nečekám moc, ale tohle mě opravdu velice mile překvapilo. Je fakt ohromná a moc pěkná! Jsou tam chodníčky, schody, pořád se chodí nahoru dolů, něco se podlejzá, přelejzá…zábava! A bacha, není to dělaný na velký pupky; některý místa jsou fakt úzký („claustrophobes and people in need of a diet might want to skip it as some tunnels are quite narrow“). Mám z toho plno videjí, ale bohužel už ne tolik času a výpočetních prostředků je teď sestříhat…
Z jeskyně jsme vyjeli kousek k řece; krajina je tady hodně kopcovitá a zelená. Nemůžu si pomoct, ale co se přírody týče to tady vypadá mnohem líp než na celým Jejudo! Tak se chvíli válíme na kameni v řece a vzájemně se máčíme. Jak malí!
V závěru dne se vydáváme do ještě pěknějších kopečků, kde nás čeká naše ubytování – bývalá základka přestavěná na rekreační středisko. Začínáme dělat BBQ, hrajeme badminton (bohužel ve čtyřhře Korea – ČR jsme nereprezentovali úplně nejlíp 🙁 ) a podobně náročný hry. Masa je teda hafo a už jsem fakt ugrilovanej. Večer ještě přijela Ran s někým, tak hrajeme tradiční i netradiční opíjecí hry. Spát jdem jak kdo umí klasicky v jedné místnosti na zemi.
V neděli ráno teda vypadáme! Program naštěstí není náročnej…jedeme se podívat k jezeru, po kterém se hodinu plavíme na vyhlídkové lodi. Nejdřív jsem přemejšlel, k čemu má vyhlídková loď v podpalubí diskotéku, ale po 10ti minutách jízdy, kdy byly břehy i voda pořád stejné, jsem pochopil… Akorát rozestavěný most stál za to.
A to je všechno…jedeme zase zpátky domů. Vázneme v zácpě, ale moc nám to nevadí; hrajeme v autě plno her.
Jo, fajn to bylo!
Fotky najdete v galerii Danyang. Víc informací o oblasti je třeba tady.
Tak jsem zpátky z výletu. Nic moc extra to nebylo, ale zkusím to popsat.
Sobota
Chčije a chčije. Tak nasedám okolo poledne na autobus do Gunsanu a doufám, že tam bude líp. Po třech hodinách jízdy vystupuju v totální řiti, samozřejmě pořád prší a je hnusně. Můj plán navštívit tu velkou hráz dostává trhliny a mezi aktuální priority patří najít místo na spaní a cestu na letiště. Po dlouhém bloumání poměrně ošklivým městem a neúspěšném hledání sauny nacházím za neustálého deště v malém parčíku altánek. Nikdo tam v tomhle počasí nechodí, tak se tam utábořím; vypadá to suše. Rychle usnu, ale v noci mě probudí zvedající se vítr a s ním déšť ze všech stran. Snažím se přikrejt 2x2m alumatkou z Tesca, ale stejně jsem ráno pěkně mokrej.
Neděle
Naštěstí už neprší! Do odletu mám pořád dost času a tak pokračuju v chůzi směr letiště. Podle mého odhadu to nemůže být daleko…ale bylo. Fakt jsem se s tou krosnou dost prošel a že bych cestou viděl něco extra říct nemůžu. Letiště v Gunsanu je fakt malinkatý; lítají tam dva vnitrostátní lety denně a má jenom jednu gate. Hodinu a půl před odletem jsme byli v hale 3, tak jsem čekal, že pro nás se svým strojem přiletí Rampa McKvák. Po chvíli se ale čekárna bohužel zaplnila a za chvíli dosedla, světe div se, 737ka, kterou jsme naplnili. Byl jsem jediný cizinec na palubě a dostal jsem místo v emergency row, takže ze mě byly letušky nervózní tuplem. Let proběhnul úplně bez problémů a za chvíli jsme dosedli na Jeju International Airport.
Tak a jsem na Jeju, bájném to ostrově, který si všichni Korejci nemůžou vynachválit. První mě nemile překvapuje provoz a hlavně velikost Jeju city…je to ohromný město. Po drobném bloudění a procházení města nacházím autobus, který mě dováží na autobusák. Tam fasuju mapičku a pár základních informací. Zejména zjišťuju, že jediná možnost pro hike je v národním parku Hallasan, kde jsou všehovšudy DVĚ stezky a pochopitelně se tam nesmí nocovat. Dneska už tam fakt nemá cenu vyrážet, tak si prohlížím město, nacházím přístav a ověřuju cenu trajektu do Busanu. Večer se rozhodnu přenocovat v sauně; mám fakt radost, že jsem ji sám našel!
Pondělí
Vstávám na mě nezvykle brzo a vyrážím pěšky na autobusák. Je to fakt nechutná dálka, tak toho mám s krosnou docela dost. Daří se mi koupit nějakou jízdenku snad k začátku té turistické cesty; vyrazit pěšky přímo z Jeju city nehrozí, nic tam prostě nevede (kromě silnic pochopitelně). Po cca půlhodině jízdy mě autobus vyhazuje jako jediného v osmistech metrech u vstupu do národního parku. Naopak parkoviště tady žije; je tady plno zájezdových autobusů a taky autama sem samozřejmě lidi dojeli.
Před cestou ještě snídám a zase se mnou dává někdo do řeči; co mě vždycky překvapí je, jak všichni znají Ajou. Fakt to tady má asi jméno. Vstupný do parku prej platit nemusím, když tady neparkuju. Tak vzhůru! Cesta je to pěkná…ale taková moc umělá. Všude schody, zábradlí, podlaha. Kousek od cesty vede v lese taková kovová lišta, tak přemejšlím, k čemu tam je. Po nějaké době to zjišťuju, když se po ní řítí „vlak“ – dieslová lokomotiva i se strojvůdcem a tři nákladní vagónky. To by asi nosiči v Tatrách koukali, jak se dopravuje matroš na horskou chatu. Hlavně, že se tady nesmí snad ani prdět, ale tohle tady jezdit může.
Po cestě jinak nic zajímavýho, dosunul jsem se až nahoru (něco okolo 2000m, nejvyšší hora Jižní Koreje) a vydal jsem se zase dolů (narozdíl od většiny – těch co si chytře přivezli zadky autama – jinou cestou). Taky nic zajímavýho, snad jenom to, že cesta končila v jednom kempu vyloženě na parkovišti. Ani autobus sem nejezdil, tak jsem se vydal pěšky po krajnici směrem k silnici, po které jsem ráno jel. Samo od sebe mi zastavilo auto, ale zatím jsem odvoz s díky odmítnul. Stavil jsem se ještě v jednom klášteře, viděl „úžasnou“ atrakci Mysterious Road (díky optickýmu klamu není vidět, že silnice je v jednom úseku místo z kopce do kopce) a pak potkal Korejce, se kterým jsme došli až na zastávku busu. Konečně někdo normální; taky tady spí v saunách a 5 dní tu jezdil na kole. Tak zjišťuju, kde ho sehnal a jedem spolu zas to tý stejný sauny.
Úterý
Dneska to s vstáváním nepřeháním a něco po deváté si vyrážím půjčit to kolo. Opět je krásný slunečný den, to je dobře. S pánem v půjčovně se poměrně snadno domlouváme a za chvíli odjíždím na bajku s krosnou na nosiči. Bohužel neměli mou velikost a Máca by si na něm asi kolenama vymlátil zuby. Nechtěl ani zálohu, ani ID, nic. Prostě jsem zaplatil půjčovný na dva dny (v přepočtu tři stovky) a jel jsem. Můj plán byl vyrazit po pobřeží směrem na východ a pokud možno dojet až úplně na východ, kde měl bejt nějakej kráter z moře vystupující.
První problém byl vymotat se z města. Po těch xproudých silnicích plných aut a kamionů to nebylo snadný. Ale konečně jsem si užil silniční provoz jako účastník, sledoval semafory za křižovatkou a naučil se jezdit na červenou. Ten provoz byl ale fakt oser, trvalo mi fakt dlouho, než jsem konečně odbočil na jednu z pobřežních silniček. Ta ale nevede pořád a čas od času je potřeba se vrátit na tu hnusnou hlavní. Mají tam něco jako cyklopruh, ale dost často nepoužitelnej, např. protože na něm místní suší cibuli…
Dojel jsem až k tomu kráteru, kam jsem teda odmítnul vylézt po zjištění, že bych se akorát musel zafrontovat a poslušně vystoupat po jediné stezce nahoru, kouknout do díry zase dolů. Tak jsem si dal dole svačinu a zíral, jak na ohromné parkoviště přijíždí autobusy po desítkách. To je teda turistika. Zpátky na kolo a ještě kus popojedem směrem k jižnímu okraji. Cestou jsem míjel řepkový pole…a to se podržte, napadlo je to, postavili si tam budku, lavičku se srdcem a vybíraj za focení v řepkovým poli tisíc wonů. To je tvrdej business! Jedu co to jde, až to nejde. Kupuju si něco na večeři a zahejbám do vnitrozemí na silnici přecházející hory zpátky do Jeju city. Na nejbližším možném místě (jakože fakt daleko a prakticky potmě) ulehám do lesa.
Středa
Ale jo, docela dobrý místo. Sice jsem se v noci trochu bál těch velkých brouků a sjížděl jsem z kopce, ale vyspal jsem se luxusně. Dneska mi zbývalo přejet hory zpátky do města. Na tom mým pidi kole to bylo sice utrpení, ale naštěstí to bylo docela kousek. Stavil jsem se u dalšího kráteru a protože parkoviště zelo prázdnotou, odhodlal jsem se zaplatit 3000 wonů a podívat se tam. No, díra v zemi jak kráva. Pěkný. Postavit k tomu management office, záchody, občerstvení, pokladnu a velký parkoviště a máme typickou korejskou atrakci. Tím rezignuju na všechny zbývající „Top 10 of Jejudo“ a směřuju přímo zpátky. Opět ani nevím jak jsem z cyklostezky na 8 proudový silnici, kterou zrovna opravujou…luxus opravdu.
Tak jsem si ještě projel jednou město, vrátil jsem kolo (pán měl ze mě radost a vyfotil si mě), koupil si něco k jídlu a vydal se do přístavu. Plavenku jsem měl rezervovanou a opravdu jsem platil jenom tu cenu, která byla uvedená v letáčku; žádnej přístavní ani palivovej poplatek. Zase byla prázdná čekárna a tak to vypadalo na pohodovou cestu prázdnou lodí…ale pak přijely 3 autobusy plný rachejtlí ála výlet ženských z ČHMÚ. Hned bylo v terminálu jak v kurníku! Měl jsem tu nejlevnější třídu, tj. místnost cca 10x5m s kobercem na podlaze pro cca 30 lidí. Cestovaly tam se mnou vesměs nějaký vyšeptaný fuchtle s domalovaným obočím (holky to je fakt děs, radim neškubat). Nějak se na trajektu objevila i velká skupina nějakých středoškolaček či co a tak měly díky mně o zábavu postaráno.
Čtvrtek
Fuj, 6 ráno, připlutí do Busanu. Nejenže ty holky dělaly bordel kdoví dokdy, ale fuchtle začly pro změnu dělat bordel už od pěti (domalovat znova obočí dá práci), takže jsem se moc nevyspal. Každopádně chčije a chčije. Tak sháním mapu Busanu a vyrážím pěšky směrem, kde tuším nádraží. Úspěšně ho nacházím, ověřuju jak často to jezdí domů a pak bojuju s úschovní skříňkou na otisk prstu. Samozřejmě je to jenom v korejštině a tak nerozumím tý chybový hlášce; no nakonec zkouším jinej prst a je to. Prší fakt dost, ale jsem odhodlán vidět co nejvíc.
Začínám v chinatown; akorát většina nápisů je v ruštině. Pak šplhám na kopec k pagodě padlým hrdinům, to už jsem pěkně mokrej. No a když mám zrovna radost ze suchých stehen, projede okolo mně auto a důkladně mě ošplouchne. Tak klesám z kopce na druhou stranu a hledám metro…no konečně! Funguje tady moje T-Card, ale nedá se nabít. To je teda chytrý. Další plán je trochu oschnout v metru a dojet až na konečnou, kde má bejt nějakej klášter a kousek od něj nějaký zdi. Na konečný pro změnu leje jako z konve a klášter je prej 3 kiláky…tak na to kašlu a jedu zpátky. Koukám řeka se rozvodnila a zaplavila stezku podél. Už mě fakt neba někde moknout a tak se vracím na nádraží. Snažím se otevřít úschovní skříňku snad všema prstama, ale nic. No naštěstí mi to vytisklo papírek s kódem, na ten to funguje. Kupuju jízdenku na KTX a v jednu odjíždím sedíc na igeliťáku.
V Daejeonu přestup do obyč vlaku a okolo půl pátý konečně Suwon! Tady taky prší, ale co už. Doma je doma.
Sice bych měl dělat asi milion věcí do školy, účastnit se FC akce, lovit body na večeřích s holkama…ale rozhod jsem se vyrazit na jih Koreje a cca tejden tam pobejt.
Můj aktuální plán vypadá cca takhle: zejtra dojet do Gunsanu; je to na západním pobřeží od nás tak dvě tři hodiny autobusem. Má tam být mimojiné nejdelší hráz (snad na světě, ale neručim za to), která udělala z kusu moře velkou nádrž sladké vody. Někde tam přespim a na neděli mám koupenou letenku od EAStarJet…na ostrov Jeju!
Koupit ji fakt nebylo lehký; jejich web je nejenže v korejštině, ale navíc má všechny texty v obrázkách, takže když je člověk chce přeložit, musí je přepsat. No tak jako tak jsem skončil na tom, že tam nepasovalo číslo mojí alien registrace a tak jsem jim dneska zavolal 🙂 Po třech hovorech se sympatickou slečnou mi konečně oznámila, že letenku na neděli opravdu mám! Tak jsem fakt zvědavej a těšim se.
Na Jeju zůstanu jak dlouho mě to bude bavit – plánuju mj. zdolat ten nejvyšší vrchol Koreje; pak seženu trajekt nejspíš do Busanu, ten okouknu a vydám se pomalu (cestou snad ještě něco vymetu) zpátky do Suwonu.
A příští víkend je hned AITC trip do Dan Yang (zatim moc netušim kde to je a co tam je); s těma jsem ještě nikde nebyl, tak jim tu hroznou újmu musím vynahradit. Z hlediska cestování bych to ani trip nenazýval, ale určitě to bude fajn.
Na dnešním AITC meetingu jsem byl jedinej foreigner…kde skončili ostatní moc netušim, ale když už jsme u 소주, tak se mi už fakt dělá blbě jenom slyšim otvírat flašku 🙁 Zítra se tu mají konat International Olympics…no jsem docela rád, že o to přijdu.
Jo a na včerejším FC meetingu…tragédie fakt…jsme dvě hodiny řešili nějakou úplnou kravinu (musím znova vyzdvihnout YHTC, který fakt funguje; meeting začíná přesně v šest, je v něm systém a všechno se během dvaceti minut v klidu vyřeší…o tom by si ostatní kluby mohly nechat zdát). Nějak z toho ale vyplynulo, že Temple Stay, jedna z mála rozumných akcí FC, se odsouvá na neurčito…
Takže protože už se nás našlo v Koreji docela dost – zejména díky strýčkovi Google – rozhodli jsme se uspořádat malé české setkání. Pokud se budete v danou dobu nacházet poblíž, určitě se stavte!
Kdy: středa 13. května 2009 od 19:00 Kde: Soul, Castle Praha (Hongik University, Line 2)
Účast zatím potvrdili: Martin, Michal, 강세림, Jana, Petr, Vláďa, Petr s manželkou, Ondra a já
Ráno odjel Justus na tejden do Číny, takže než se v neděli vrátí Martin z JV Asie, budu tady na pokoji zase jenom s Luisem, aneb sám.
Ve středu jsme se konečně sešli s těma holkama a díky tomu jsme se dověděli, že se ten večer koná YHTC meeting. Tak jsem tam zašel, zhodnotili jsme víkendový trip a pak se holky a kluci vydali zvlášť cvičit na dnešní vystoupení.
Mělo to začít ve 12, tak jsem rozumně vstal, zašel na oběd a vyrazil na Teletubbies loučku, kde se to mělo konat. Ha, našel jsem to. Dostal jsem žlutý tričko a…oběd. No co, nějak to naštosuju. Pak jsme hráli různý hry, pekli maso, hráli jiný hry, vítali staré členy a tak. Koukal jsem na ročenku; fakt pěkná. A navíc je v ní i moje zpráva z prvního tripu, wau! A taky nějaký fotky…no to je něco. 유나 bohužel nedorazila, ale jinak tam bylo holek habaděj.
K večeru se část kluků rozhodla hrát fotbal; my jsme mezitím přenesli věci do jídelny, kde se měla konat večerní část s představením a večeří. A taky že jo – přibližně v sedum to začlo. Večeři si klasicky vařil každý stůl sám na plynovém vařiči – byla to velká pánev, kam se hodily ingredience z pytlíku (takhle na začátku vypadaly poměrně dobře – nějaký maso, zelenina a tak), zalilo se to nějakým nálevem z druhýho pytlíku a vařilo. Takže z toho vznikla zase taková ta klasická korejská pálivá hustopolívka. Ale co no. A k tomu se pilo 소주. Pak bylo to představení. Nejdřív měli kluci song Sorry Sorry od skupiny Super Junior:
a pak holky klasicky Gee Gee song:
Vypadalo to fakt moc dobře, taky to nacvičovali snad dva tejdny několik hodin denně. Obojí jsem natáčel na video, bohužel holčičí vystoupení mi pak někdo spolu s pár fotkama smazal…stalo se mi to už podruhý a pořád si nepamatuju, že nemám dávat foťák z ruky 🙁 A nemůžu nezmínit, že mě to fakt naštvalo.
No nic, okolo desátý jsme se přesunuli do jednoho z našich oblíbených podniků, kde probíhalo zhodnocování předchozího zhodnocení. Z toho si už moc podstatnýho nepamatuju 🙂
Dneska jsem dostal opravenou písemku ze Signals & Systems…10 bodů ze sta. To je vostuda. Na náladě mi samozřejmě nepřidala hodina Embedded Software, kde jsme se zase dověděli velký kulový (už druhej tejden probíráme jakým směrem se kreslí šipky v komponentovém diagramu mezi interfacy). Dostali jsme dokonce dva domácí úkoly! Jeden klasicky copy/paste z wiki, na ten klasicky kašlu, a pak druhej, pozor fakt náročnej, nainstalovat TinyOS (apt-get install tinyos), zbuildovat nějaký ukázkový příklad (make mika2) a poslat screenshot toho shellu (PrintScreen, Ctrl+V, Ctrl+S) 😀 Už jsme tak nějak vymysleli téma projektů – spojíme Embedded Software a Web Programming a uděláme docházkovej systém s (snad) RFID čtečkou a webovou administrací.
No a po škole hurá na AITC BBQ párty! Od čtyř se schází náš přípravný tým, nosíme stoly a házíme si tenisákem…dost náročný tyjo. Máme dva dvacetilitrový kanystry se sangrií a hromadu masa. V šest to začíná; konečně mám možnost potkat se zas s 란, tu prej odteď učím česky, a 지현, s tou domlouváme druhou verzi středečního srazu.
Akce to byla moc povedená, fotky najdete v galerii AITC BBQ Party. Zejtra je státní svátek (Children’s Day), takže škola není!
Začátek neměl chybu. Jako vždy jsem měl do poslední chvíle jenom velmi kusé informace, ale i přes to se mi povedlo na trip zlanařit Ondru a Erica. Co jsem pochopil, měli jsme cestovat po skupinkách a sejít se někde na západním pobřeží. Po návratu z DMZ jsem konečně dostal e-mail od Mina. Moje skupina má sraz v 6:00 ráno u hlavní brány, Erikova v půl osmý na koleji a Ondrova v 9 na Suwon Station. To jsem to zase vyhrál 🙁 doufám, že budu mít aspoň fajn členky v týmu!
Půl šestý, zív, vstávám. To je hnus tohleto. U brány a na zastávce se potkáváme s většinou, ha tak zatím jedna holka, 은진. Jedeme na nádraží, kde se připojuje zbytek a 형진, která v úterý říkala, že nepojede! Takže máme holky dvě, v sedum sedáme na vlak směrem na jih a tradičně kempujeme u záchodů na chodbě (ty vlaky jsou tady plný fakt v každou denní dobu). Cestou se bavíme mj. tím, že pěkně korejsky hrajeme kostky (tj. „házíme“ kostkama na mobilu s akceleračním snímačem) a kdo prohraje, tak musí dělat nějakou pakárnu mezi ostatníma cestujícíma. Jedna z nich je projít uličkou pozpátku, já jsem schytal povinnost dojít do půlky, tam otevřít úchylnej deštník s fialovýma puntíkama a dojít zpátky. Nejlepší byl asi model s fotografkou; museli nafotit 5 fotek v různých polohách mezi lidma.
Po poměrně dlouhé době vystupujeme v Daecheonu (neplést s Daejeonem, liší se jenom o jednu čárečku mezi ㅊ a ㅈ). Konečně je mi jakž takž vysvětlen náš plán – hodláme jet trajektem na nějaký ostrov! Tak sedáme na bus do přístavu, kde nás ale bohužel čeká zklamání v podobě vyprodaného trajektu 🙁 Tím se hroutí základní část programu. Tak vyrážíme do města a hledáme místo, kde uvaříme nudle. Kempujeme u nějaký školy, vaříme, houpeme se na houpačkách a tak. Další program omezujeme už jenom na dojití na místo srazu s ostatními…
Po nějaké době tedy vyrážíme na pláž. Počasí se zhoršuje, vypadá to na pršení každou chvíli. Pláž vypadá docela klasicky, i moře bylo tuším mokrý a slaný. Docela dost lidí, ale kromě pár navzájem se máčejících pošuků se nikdo nekoupe.
Dorážíme ke středisku péče o pleť; tady si nemůžu odpustit zmínit jedno z tajemství, proč korejský holky vypadají tak dobře. 30% z nich prý prodělalo nějaký druh plastické operace a navíc o sebe pečujou tak, že to musí po nějaký době lízt fakt na nervy. Jakmile potkají jakoukoliv plochu odrážející jejich obličej, tak se okamžitě kontrolují. Jsou schopný se i vyfotit mobilem a pak zkontrolovat fotku! Kluci nejsou o nic pozadu; jeden s sebou na tenhle víkendový trip táhnul žehličku na vlasy. No já starý prase, který ráno pokusně ověří, že neděsí lidi, sem prostě nepatřím. Taky věta, kterou tu pořád slyším „You are handsome“ je tady prostě defaultní a mám skoro podezření, že ji holky říkají proto, aby pak od nás na oplátku slyšely, že jsou 예뿌다 aneb pretty. No nic konec odbočky.
Pak dorážíme k poli s něčím žlutým, předpokládám řepkou, ale kdo ví. No a tohle jste taky neviděli. U silnice parkuje v příkopu řada aut a jejich posádky se v poli…fotí! It’s so cute! Mě jebne; jako pochopil jsem Cherry Blossoms, ale řepkový pole fakt ne. Chudáci děti. No tak se fotíme taky.
A hurá na silnici. Plánujeme stopovat; koukám nikdo není moc vybavenej na velký chození. Dva kluci jdou od rána v plážových pantoflích, většina nemá batoh, ale nějakou šílenou kabelku a v ruce vláčíme igelitky s jídlem. Achjo. No tak jdeme po krajnici a začíná pršet. Není to tak zlý a tak jdem a jdem, za chvíli se dostáváme na dlouhou hráz. Cca v půlce začíná pršet fakt brutálně, takže i já vytahuju, pozor, deštník! Na konci hráze už jsme pěkně zmoklí a tak si domlouváme odvoz s majitelkou penzionu, kde plánujeme spát. Za chvíli přijíždí a za další chvíli jsme na místě. Máme pro sebe celý horní patro; jsou to dvě velký místnosti a kuchyňský kout. Paráda!
Po nějaké době doráží další skupiny; všichni zmoklí jak slepice a se zážitky se stopováním. Prakticky asi všichni zažili víc než my i když nevstávali tak brzo 🙁 Tak nějak pospáváme a pak začínáme vařit večeři. Ta se naší skupině obzvlášť povedla, protože tam bylo fakt hodně masa. Po večeři se tradičně vedou skupinové diskuze a nacvičují se scénky. Diskuze šla trochu mimo mě; scénka představovala příběh našeho prezidenta, který jednou strávil noc v knihovně čekajíc ve frontě na místenky pro 6 holek. Bohužel nevyhrála.
Pak jsme hráli další hry a okolo půlnoci šli ven udělat zase obřad se svíčkama. Některé skupiny potom ještě vařily a tak jsme pochopitelně ochutnávali…trochu se to protáhlo a spát jsem šel ve tři. Nevim jak ostatní, mám pocit, že někdo nespal vůbec, ale budíček v 7 byl teda moc. Tak zase vařit snídani; my měli nějakou šílenou rybí polívku. Pak se uklízelo, hrály se další hry, např. tahle:
Nakonec se zase psaly vzkazy do deníčků a okolo poledne jsme běželi na autobus. Tím na nádraží v Ungcheonu, kde bylo oficiální ukončení akce, a vlakem domů. Zase u záchodů na zemi, ale to prostě nemá chybu.
Bohužel kvůli počasí a tomu, že jsme se nevešli na ten trajekt, tenhle trip za moc nestál. Ale i tak jsem si to docela užil!
I když jsem se ke hranicím s KLDR vypravil už dvakrát, nikdy jsem se nedostal až do JSA, resp. na samotnou hranici. Tak jsme se s Justusem dohodli, že objednáme trip od USO, který se zdál být nejlepší v poměru cena/obsah. Finální cena byla 63 tisíc za výlet plus deset za oběd.
Podle harmonogramu na webu měl být odjezd ze Soulu někdy okolo sedmé ranní…už jenom z představy toho humus vstávání jsem usnul. Nakonec nám napsali, že naše skupina odjede v 11, super! Justus trávil týden s Charlotte a tak jsme si dali sraz až na místě.
Před devátou jsme se srazili se Stefanem a vyrazili na Sadang a pak metrem na stanici Samgakji. Ta je ve čtvrti Yongsan, kde se kromě ohromného počítačového nákupního komplexu nachází několik základen US army. Z jedné z nich, z Campu Kim, se odjíždělo. Sešli jsme se tam ještě s Justusovo kamarádkama z Německa a jejich kamarádkama a pak spoustou dalších turistů, vesměs z USA.
V 11 jsme vyráželi ve dvou autobusech směrem k severu. Náš korejský průvodce uměl dobře anglicky a celou cestu do nás něco hučel; bohužel to mělo poměrně propagandistický ráz ve stylu neustálého opakování „v Severní Koreji se mají hrozně, my se máme dobře“. Naštěstí se to dalo dobře odfiltrovat a za hodinku a něco už jsme přejížděli Unification bridge.
První zastávka byla na Dora observatory. Tam už jsem byl, takže nic novýho. Akorát byla tentokrát řidší mlha, takže bylo vidět trochu líp. A konečně jsem pochopil, že fotit se může až od žlutý čáry, která je asi pět metrů od zábradlí. Opět jsme si vyslechli, jak je Jižní Korea lepší, a naložili se zpátky do autobusu. Co jsem se dověděl novýho bylo, že kousek za hranicema má být nějaká vysokovýkonná a širokopásmová rušička, která má zamezit šíření jakýchkoliv radiových vln z jihu; aby severokorejci žijící u hranic nezjistili, jak se mají na jihu dobře.
Další zastávkou bylo Dorasanské nádraží; tam už jsem taky byl. A tentokrát jsem si i orazítkoval pas. Dál jsme se vydali na oběd do nedaleké korejské restaurace; mohli jsme si dát buď bulgogi (masa kus) nebo kibimbab (zeleniny kus). Po obědě jsme mohli tak akorát navštívit krám se severokorejským a DMZ zbožím…samozřejmě za DMZ ceny. No severokorejské 소주 už mám, tak jsem nic nenakoupil.
A hurá do 3. tunelu. Tam už jsem byl taky podruhý. Tentokrát jsme nejeli vláčkem, ale šli jsme pěkně po svých. V tunelu se od mojí poslední návštěvy překvapivě nic nezměnilo.
Posledním a pro mě nejzajímavějším bodem programu byl Camp Bonifas a JSA. Tam jsme nejdřív absolvovali briefing, kde jsme se dověděli něco o historii DMZ/JSA. Taky jsme podepsali, že do oblasti vstupujeme dobrovolně, a souhlasíme se všema podmínkama pobytu. Pak jsme vyměnili autobusy, řidiče i průvodce; dál nás prováděli dva američtí vojáci, kteří mluvili jak tataři a neamerická část autobusu jim vesměs vůbec nerozuměla.
Dojeli jsme až na hranici; k těm profláklým modrým barákům, které stojí přesně na hranici a obě strany se v nich čas od času sejdou k politickým jednáním. Ve skutečnosti je to poměrně malý a klidný plácek; u baráků stáli jenom dva tři vojáci zírajícíc přes velké sluneční brýle v nehybné pozici podél zdi směrem na sever. Co bylo zajímavý, že severokorejští vojáci chyběli. Nikde nikdo. V modrým baráku byli další dva vojáci, z nichž jeden hlídal dveře na sever. Tak jsme aspoň obešli stůl a stanuli tak na pár minut fakticky na severokorejském území. Pak zas honem zpátky do autobusu.
Dojeli jsme na UN checkpoint s výhledem na severokorejskou potěmkinovskou vesnici Kijong-dong, Bridge of no return a místo Axe murder incidentu z roku 1976. Pak jsme projeli okolo jediné jihokorejské vesnice v DMZ Taeseong-dong a to byl prakticky konec naší cesty. Tak jsme zase přesedlali autobusy a vyrazili zpátky do Soulu.
No to byla akce! Po dlouhé době meeting s YHTC. První dobrá zpráva byla, že o tomto víkendu se plánuje další trip! Podle všeho se rozdělíme do skupin po cca pěti lidech a nezávisle na ostatních se dopravíme do cíle, kterým je západní pobřeží (víc moc nevim). Budeme spát klasicky, kde se dá, a dopravovat se taky různě, zejména stopem. Už se těšim!
Po meetingu se mladší členové vydali nacvičovat program na exhibici pro bývalé členy. My se mezitím zašli najíst a pak jsme šli zkontrolovat, jak jim to jde. Kluci secvičovali představení podle klipu známé chlapecké korejské skupiny (já ji teda neznám). No byla to sranda, ale moc dlouho jsme je kontrolovat nevydrželi. Pak jsme zašli za holkama, ty trénovaly podle Girl’s Generation a vypadalo to o poznání líp 🙂
Dalším programem večera bylo shánění sponzorů. Naše návrhy na veřejné představení GG neprošly, i když by patrně vydělalo peněz nejvíc. Tak jsme se rozdělili do cca 4 skupin a obcházeli restaurace a podniky v okolí Ajou s tím, že pořádáme akci pro bývalé členy a rádi bychom sponzorský příspěvek. Protihodnotou jsme nabízeli uvedení jména a adresy podniku v seznamu sponzorů v ročence. Překvapivě se nad námi většinou slitovali a průměrně 10 tisíc wonů nám dali. Celkem jsme sehnali odhadem čtvrt milionu! Cestou jsme ještě potkali 張應文, u který jsem se odpoledne dobře znemožnil vzkazem v čínštině z Google Translatoru…vůbec mu nerozuměla a to to byla jenom jedna věta 🙁
Následovalo zhodnocení v jednom z navštívených podniků. Nejzajímavější bylo asi jídlo…jedli jsme opékaná, na kolečka nakrájená, vepřová střeva…teda jestli jsem to pochopil dobře. Chutnalo to překvapivě dobře; trochu gumovější a tučnější, ale jo, dalo se to. K tomu jsme jedli pařený vejce; nevim jak to popsat, ale bylo to moc dobrý. Po kvalitním zhodnocení se naše tvrdší jádro přesunulo okolo jedné do dalšího podniku s příslibem dalšího typicky korejského jídla…no potěš. Čekal nás černý „had“ 🙁 Už vim, že to jsou nudle, zelenina a cosi našťouchané opět ve vepřových střevech. K tomu se přikusujou vepřová srdce, plíce a játra. No a polívku snad radši popisovat nebudu; spolu se vším tím 소주 to musí všem nezkušeným připadat jako dokonalá šavlopudná kombinace. Ještě, že je defaultní součástí všech podobných akcí rejže a voda.
Okolo čtvrtý jsme se usnesli, že máme zhodnoceno a vyrazíme domů. Doufám, že tohle nás nečeká někdy příště.
Dneska jsme se měli sejít s 지민 a 지현, ale museli jsme to odložit, protože 지민 o víkendu trhali zuby moudrosti a není na tom chuděra nejlíp. Páteční BBQ party od AITC se přesunula na pondělí; toť všechno k změnám v plánu na tenhle tejden.
Dneska jsme se vypravili na 제부도 (Jebu-do aneb ostrov Džebu). Už od rána bylo poměrně hnusně, ale pršet začlo teda až k večeru. Sešli jsme se s Petrem v půl jedenáctý na Suwon station, kde jsem před tím absolvoval pohovor s maskovanýma svědkama Jehovovýma (dostal jsem i strážnou věž 😀 ). Pak jsme našli autobus 999, který nás měl na Jebu podle informací na tomto webu zavézt.
Jeli jsme poměrně dlouho a pořád to vypadalo podle silničních ukazatelů nadějně…až v jednom městě jsme změnili směr a najednou byla konečná a moře široko daleko nikde. Tak jsme popojeli kousek zpátky na křižovatku a po chvíli našli další zastávku. 330ka už nás opravdu dovezla na břeh, kde začíná přílivem zaplavovaná silnice na Jebu. Momentálně (cca 1 hodina odpoledne) byl odliv a na návsi stála zelená zabahněná vejtřaska, která nás na ostrov za tisíc wonů dovezla.
Jebu je malý ostrov, který celý pěšky přejdete za půl hodiny. Pěkně tam foukalo, obloha byla hnusně šedivá, všude bahno místo moře, no nic moc fotogenickýho. Nakonec jsme zamířili k šutrům trčícím z moře, ke kterým vedla cca 3 metry široká cesta z obou stran ošplouchávaná mořem. Když jsme slezli z šutrů a obcházeli je, cesta už měla metr. No a když jsme se konečně rozhodli vrátit zpátky na ostrov, cesta už nebyla; tak jsme to museli přebrodit 🙂
Problém byl s cestou z ostrova. Podle všeho měla být sjízdná jenom do půl třetí, což bylo už pryč. Znovuodlitá pak měla být až v sedum večer! To se nám zrovna čekat nechtělo; ono co tam v tý zimě. Tak jsme spěchali s tím, že to kdyžtak dobrodíme (vskutku debilní nápad). Na začátku půlkilometrové cesty přes moře jsme byli přibližně ve 3 a ještě pořád po ní jezdila auta, tak jsme vyrazili taky. Moře už bylo dost blízko a představa, že někde v půlce se to zaleje a budem to doplavávat, nebyla z nejradostnějších. No ale nedošli jsme ani do čtvrtiny a zastavil u nás prázdnej autobus, že nás vezme 🙂 Dokonce zadarmo! Vodou jsme projeli lehce jenom jednou…ale kdybychom to šli pěšky, tak fakt nevim…
Na návsi už čekal přímej bus 1004 do Suwonu, tak jsme přesedli a tradá domů. Fakt hnusně bylo.
No to byl tejden. Začlo to tim, že ten génius přesunul pondělní zkoušku z Embedded na středu aniž by se nám to obtěžoval sdělit. Sice bylo hnusně, ale i tak jsem litoval zabitýho dne a zejména zabitýho prodlouženýho víkendu. Tak jsme aspoň šli zase plavat a cestou zpátky, to mi neuvěříte, jsme před knihovnou narazili na noční polní jídelnu, kde se Ti knihovní pošuci můžou během noci rychle najíst 😀
Úterý jsem taky proflákal, zkouška z Financial Management byla až večer. No nejlepší bylo, že jsme v půlce semestru s mým spolubydlícím Marcinem zjistili, že máme stejnej předmět a tuhle zkoušku tím pádem máme spolu. Byl to opruz, zadání specifikovaný klasicky ekonomicky neurčitě a tak jsem strávil většinu času tím ho pochopit. Navíc se učitel ani neobtěžoval dorazit a poslal jenom TA, který o zadání samozřejmě nic nevěděl. No co. Po zkoušce nás Justus překvapil, přines nám pizzu a pivo a tak jsme tady na pokoji hromadně riskovali vyloučení z koleje.
Ve středu teda druhej pokus na tu pakárnu. Asi tušil proč taky nedorazit a poslat jenom TA; dal do toho testu snad úplně všechny kraviny, který se kdy na těch jeho prasoslajdech objevily. Co měl ten test společnýho s Embedded Software nemám tušení.
Čtvrtek weby; zatím nejlepší test. Otázky specifikovaný jasně a jednoduše, dokonce i učitel dorazil. Tak snad jsem tam nic nezvrtal, to by byla ostuda. Večer jsme se zase vydali plavat, ale bohužel nás zase překvapil zavřený bazén (zavírají ho cca 2x do měsíce, ale my na to máme fakt kliku). Tak jsme aspoň zašli do sauny.
Pátek – poslední test ze sítí. Zadání teda místy moc jasný nebylo, ale většinu otázek jsme probírali na hodinách, takže se ke všemu dalo něco napsat bez velkýho učení. Tak snad taky dobrý.
Teď mě čeká nejspíš během víkendu udělat domácí úkoly na signály (zřejmě budu muset vyrazit do knihovny) a na sítě.
Celkově se mi myšlenka mid-termů docela líbí…navíc jak člověk musí chodit do školy pořád, tak je v obraze a něco mu v tý hlavě zůstane (i mně!). Akorát to holt znamenalo, že jsme skoro tři týdny pořádně neviděli naše korejské kamarád(k)y.
Teď Marcin odjel na dva týdny s dalšíma polákama do JV Asie a Justusovi přiletěla Charlotte, takže s ní bude tejden někde fuč. Tak tu teď budu nějakou dobu asi sám s Luisem 🙂 Každopádně plán na příští týden se vrací do normálu! V pondělí plavání nebo English Café, v úterý YHTC meeting (doufám, že se vymyslí nějakej trip!), ve středu jsme konečně domluvili nějakou akci s 지민 a 지현, ve čtvrtek je FC meeting a na pátek se plánujeme s Justusem a dalšíma zúčastnit přes den DMZ tour a večer BBQ párty AITC.
Ve čtvrtek jsme se mým buddym Sang Hee domlouvali, že v sobotu podnikneme nějaký výlet…v pátek mi napsal, že se sejdeme v 10 před knihovnou a půjdem na kopec za Suwon. Popravdě na kopec za Suwon můžeme jít vždycky a trochu jsem z toho cítil, že se potřebuje učit a navíc jít jenom dva kluci, to je naprd 🙂 Tak jsem mu úspěšně vnutil, že se potřebuje učit celej víkend a trip odložíme na jindy.
Ostatní plánovali mj. zajet do Soulu na Cherry Blossoms festival, to mě taky moc nelákalo. Chtěl jsem uskutečnit ten národní pak (Chiaksan National Park), který měl být v březnu zavřený. Tak jsem oprášil nalezené informace a konečně se znalostí korejského písma jsem si pohodlně našel spojení (fakt super věc!). Sbalil jsem si spacák, mikinu a tričko a nařídil budíka na 7:30 s tím, že stihnu autobus v 8:40.
V 7:30 jsem teda vstával a Justus šel tou dobou akorát spát 🙂 Vyrazil jsem ztichlým campusem k zastávce; problém je, že autobusy na autobusák nejezdí přímo od nás, ale až kdesi od dolní křižovatky. No prostě jsem tam bloudil a mezitím mi jich pár ujelo, nakonec jsem nased do 88ky a na autobusák úspěšně dojel…bohužel pozdě. Neva, další jede v 9:35. Jízdenku jsem úspěšně koupil (6 700) i autobus sám našel! I kdybych neuměl číst korejštinu, tak Wonju se skládá z won (to je minimálně na každé bankovce nebo tím končí Suwon) a ju…to je zase druhá slabika od Ajou; ano nějak podobně jsem se to naučil 🙂
Byla pěkná zácpa, tak jsme se sunuli přes dvě hodiny; ve Wonju jsem se tak vypotácel z autobusáku kolem poledne. Zbývalo najít autobusy MHD jedoucí do národního parku. Nejvíc se mi líbil 41, který měj dojet až úplně na sever k chrámu/klášteru Gyryongsa. Optimistický plán počítal s tím, že se tam vyškrábu na vrchol a pak po hřebeni dojdu na druhý vrchol a někde po cestě přespím. No dobře, tak ale nejdřív najít ten autobus. Po chvíli motání okolo autobusáku jsem zamířil k vlakovému nádraží, kde jsem zastávku nakonec opravdu našel (drobný hint – zastávka je i u autobusáku; stačí vyjít doleva – zpátky na hlavní silnici – a najít zastávku na protější straně). Přelouskal jsem název cílové stanice a odpovídalo to; tak jsem po chvilce čekání nastoupil do 41 a doufal, že dojedu. A taky že jo! To byl pocit! Sice byly už dvě odpoledne a neměl jsem žádný jídlo, ale to půjde!
Vystoupil jsem a ještě než jsem stačil nastudovat nejbližší plánek, hnala se ke mně nějaká mladá paní a prý jestli se nechci připojit k ní a jejímu příteli. Tak jsem jako chvíli přemejšlel, co mají za lubem…ale pozvali mě na oběd a povídali jsme si o všem možným. Fakt neskutečný! Přijeli se podívat jenom na klášter, takže jsme spolu strávili cca hodinu a pak jsem se vydal sám směrem k vrcholu.
Brzo jsem zjistil, že směrem nahoru jdu (ve tři odpoledne opravdu kupodivu) jenom já. Potkával jsem tak lidi jenom v protisměru; milé paní mi dokonce vysvětlily, že to nemám šanci stihnout. No co, uvidíme, psali tam na vrchol 2:40; v půl šestý je ještě světlo. Nahoře jsem byl už v půl pátý! Potkal jsem tam jenom jednoho pána, který neuměl anglicky ani slovo, ale tak jsme se navzájem vyfotili, pokochali se rozhledem a pak…to mi neuvěříte…mě pozval na večeři. Normálně vytáhnul z baťůžku spoustu malých krabiček a pytlíčků, všechno to rozbalil, oddělil mi půlku rejže a jedli jsme! Úžasný! Ještěže umím korejsky aspoň poděkovat!
Pak jsme se rozloučili a já se vydal na hřebenovku. Vypadalo to moc slibně, světla pořád dost, sil taky, cesta pěkná, míst na spaní okolo cesty hafo. Radost mě přešla na dalším rozcestí, kde se ukázala hřebenovka momentálně jako zavřená a nebyla jiná možnost než zase zklesat dolů…no bezva. Klesání byl fakt opruz, ale ještě, že jsem ho stih za světla. Dorazil jsem ke klášteru Ipseoksa a posléze až dolů na hlavní silnici. Tam už to bylo s orientací mnohem těžší, ale tušil jsem, že bych měl jít doleva. Nový plán byl dojít po silnici k dalšímu vchodu do parku a tam pokračovat. Šel jsem teda dost dlouho, setmělo se úplně. Nakonec jsem nějaký ten vchod do parku našel, ale to už byla tma jak v řiti a tak jsem ušel přiměřený kus doufajíc, že narazím na nějaký altánek; bohužel nic, tak jsem vyšplhal do svahu, našel bezva převis, rozbalil spacák a usnul.
V 7 ráno mě někdo budí 🙂 Nejspíš strážce parku, ale vypadá přívětivě, anglicky neumí, nic po mně nechce (pokuta za stanování je jinak 50 000) a zase odjíždí. Tak balím ležení a vyrážím dál do kopce. Krpál jak kráva, bohužel dorážím akorát k dalšímu klášteru a i když jsou všude šipky směrem k vrcholu, cesta je i tady zavřená. Tak to už mě fakt nebaví; rozhoduju se vyrazit dolů na autobus a strávit radši zbytek dne v Soulu. Zastávku nacházím, autobus přijíždí…tak snad dojede někam do centra. Hehe náhodně si vyberu zastávku k vystoupení…a bingo jsem zpátky před nádražím! Tomu se říká klika. Do Soulu se ale rozhoduju jet, pozor, autobusem! Takže ještě dojít zpátky na autobusák, koupit si jízdenku do Dongsoulu (teď už to vím) a postavit se do fronty 🙂 Tradá a jedem!
V Soulu jsem se rozhod konečně navštívit nějakej ten palác; přece jenom by bylo blbý je úplně vynechat, když už jsem tu byl tolikrát. Tak vzhůru metrem k paláci Gyeongbokgung! Dorážím tam akorát před dvanáctou, tak jsem svědkem ceremonie střídání stráží. Pak si za 3 000 kupuju vstupenku a cca dvě hodiny bloudím celým komplexem…fakt pěkný.
Další program plánuju tak, abych byl na šestou v české hospodě na velikonočním srazu. Nenapadá mě nic lepšího než jít pěšky přes celý Soul až do Itaewonu. Zastavil jsem se u české ambasády a celkově viděl už poměrně velkou část Soulu. Itaewon je čtvrť pro cizince; jsou tu všechny nápisy i v angličtině, restaurace všemožných světových kuchyní a hlavně plno divných týpků ze všech koutů světa. Nelíbí se mi tady, rozhodně nedoporučuju se tady ubytovávat a ani nemá cenu sem jezdit; to už rovnou můžete zůstat v Praze. Snad jenom antikvariát prodávající Lonely Planet ještě navštívím.
Akorát to vyšlo, tak hurá metrem k Hongik University a do české hospody. Znova se tam potkávám s Petrem a jeho kamarády ze SNUTu. Ruinuju rozpočet gulášem a dvěma plzněma (ne ne radši se neptejte na cenu). Slavíme Velikonoce!
Po fajn večeru vyrážíme domů; překvapivě je to ke SNUTu jenom o málo kratší cesta než do Suwonu. Už jsem nějak rezignoval na cestování metrem až na Suwon Station a pak 720kou…jedu na Gangnam a doufám, že tam nebude moc velká fronta na autobusy…
Fronta je…hehe a na jejím konci stojí Yuna! To mám dneska šťastnej den. Se znalostí počtu spojů do Suwonu a počtu korejek, které znám jménem, si můžete snadno spočítat pravděpodobnost potkání Yuny v neděli okolo desáté večer na Gangnam Station na konci fronty 😀 Snaží se mi vysvětlit, že v Soulu pařila a spala u přátel a proto vypadá příšerně…no chvíli přemejšlim, jestli jí mám vysvětlovat, kde jsem spal já…ale jo, je z YHTC a tak to chápe!
Před Ajou jsme ještě zašli na banánovej koktejl (jahodovej už nebyl 🙁 ) a cestou na kolej jsem ještě potkal Seung Hee…nějaký skvrny na Slunci nebo co. Mezitím se mi vrátil spolubydlící Marcin z Číny a tak jsme měli na pokoji co probírat 🙂
Tak a je tu konečně jaro! Všude tady najednou kvetou třešně! Už jsem tady měsíc a půl…konečně trochu přišlo období, kdy mi tady nepřipadá všechno tak super. Včera jsem dělal do 4 do rána domácí úkol v Matlabu; mno ani mě moc nepřekvapilo, že když jsem ho v ty 4 poslal Yesl, tak v půl pátý odepsala… Taky už upadlo takový to živelný seznamování se; prakticky se všichni znají se všema a už si tak můžou vybírat s kým se bavit a s kým ne.
Včera jsme konečně dostali hardware pro Embedded Systems! Už mám toho učitele, co nás zatím naučil akorát jak funguje tranzistor a jak používat wiki, plný zuby, takže doufám, že bude souhlasit s naší individuální prací na tom kitu (ARM11-6410SYS). Bohužel i školení od firmy Huins, která nám to dodala, vypadalo dost tragicky; většina v korejštině a absolutně zmatený. I tak si myslim, že mám mj. díky pokusům se cpaním Linuxu do Edimax routeru proti našim korejským spolužákům poměrně velkou výhodu. Docela se bojim, že budou mít s prací na projektu (po tom, co se v předmětu zatím dověděli) dost problém. No ale mlčí, šoupou nohama a tráví noci v knihovně…co s nima 🙁
Dneska byl zase meeting FC. Původně jsme měli čučet na film, ale protože se udělalo hezky, rozhodlo se pro piknik. Bylo by to bezva, kdybychom zase cca 40 minut nezevlovali a nečekali na „cosi“ (na tenhle korejskej způsob organizace jsem si pořád nezvyk). Mezitím se zase samozřejmě začlo stmívat a ochlazovat. Pak se konečně objednalo to čínské jídlo a páni z donáškové služby nám ho přivezli na motorkách. Co to bylo fakt popsat nesvedu; ale bylo toho hodně a bylo to dobrý. Jedli jsme po skupinkách přímo na zemi. Pak se zase zevlovalo, ale to už jsme se rozdělili; někdo se přesunul do hospody, někdo cca 50 metrů na Ajou Sound Festival, někdo jinam…co já vim.
Můj buddy říkal něco o výletě v sobotu, tak uvidim. V neděli nejspíš plánujeme vyrazit do Soulu na Cherry Blossoms Festival a pak od šesti se plánujeme sejít v tý český hospodě.
Protože se nenašlo nic lepšího, fotil jsem holt vesměs hlavně holky, znáte to. Najdete je v galerii FC meeting.
Koukám, že se pořádání akcí v úterý nějak vžilo 🙁 Tak jsme zašli se Slávkem od šesti na YHTC meeting, kde bylo opět hodně veselo, i když jsme zase ničemu nerozuměli. Mid-term exams se nezadržitelně blíží (překlad pro FELáky: ještě dva pohodový tejdny) a tak už párty po meetingách nejsou tolik v kurzu. Většina lidí spěchala zpátky do knihovny nebo jinam učit se… S Jimin jsme se dohodli na výletě do jejího hometown, ale taky až po mid-termu, chjo.
Já jsem vyrazil od půl sedmý na první meeting s mou host family. Je to program pořádaný OIA a slouží pro lepší poznání korejské kultury a každodenního života. Jednoho zahraničního studenta si adoptuje jedna korejská rodina.
Jako zástupce rodiny na mě čekala sympatická slečna…achjo! Ještě, že mám její jméno napsaný (Hee Kyung). Pro Ondru se rodina nenašla, tak nás adoptovala oba; to se má! Účelem prvního setkání bylo jenom se seznámit a případně se domluvit na společných akcích. Tak jsem zvědavej, zatim jsme se domluvili akorát na tom, že se domluvíme pod mid-termu, protože teď nemá nikdo na nic čas.
Nakonec jsme šli na večeři s Julií a Jee. Vypadá to, že i s nima a mým buddym Sang Hee podnikneme o víkendu nějakej výlet! Hurá, už jsem dlouho nikde nebyl. MT se prý konal na Jebu-do (neplést s Jeju-do), je to malý ostrůvek kousek od Suwonu. Bezva na něm je, že k němu vede jediná silnice, kterou 2x denně zaplavuje příliv! Tak tam musim!
Jinak jsem se začal v neděli učit korejský písmo…a už s tim dneska dokážu machrovat, takže to fakt není těžký! Je to podle mě nejjednodušší ze všech obrázkových písem. Každý symbol se skládá ze 2-3 částí, které vesměs odpovídají poměrně vyslovitelným hláskám nebo jejich skupinám…no nebudu to tu popisovat, abych se neztrapnil, ale fakt se to hodí umět a je to docela sranda 😉
To byl teda víkend. V pátek odpoledne jsem váhal, jestli se zúčastnit akce YHTC nebo radši předstírat učení na sobotní test…teď už vim, že jsem s nima měl jet; dopadlo by to stejně. Testy v sobotu jsou tady prej normální. Vůbec jsem tady nějak špatně; korejští studenti jsou obecně naložení buď v knihovně nebo v lihu. Asi se fakt budu muset začít učit! 🙁 Na testu nic zajímavýho nebylo; na to že jsem v korejské třídě, jsem dostal protekčně test v angličtině a i mi ukázali, kam se podepsat. Fourierových a jiných transformací už mám ale fakt plný zuby!
Takže jsem měl celou sobotu zabitou. Hodně dalších lidí odjelo s AITC do Ocean Worldu, tak kolej působila překvapivě pustě. Během odpoledne jsem vygůglil dalšího Čecha v Koreji (http://vladimirberoun.blogspot.com/) a zároveň jsem byl vygůglen já 🙂 Tak jsme se s Petrem (http://vepa.wz.cz/) dohodli, že v neděli vyrazíme společně do Dorasanu.
Fuj, neděle a vstávání v 7! To budu celej den nepoužitelnej. Dojet na metro a metrem na Seoul Station, kde máme v 9:00 sraz. Dát si sraz s neznámým Čechem „v 9 na nádraží“ je tady poměrně proveditelný, našli jsme se hned.
Tak hurá koupit jízdenky do Dorasanu (2 000 wonů) a vzhůru na 9. nástupiště. Během cca hodinové jízdy do Imjingangu jsme si vyměnili úplně všechny naše poznatky o Koreji. V Imjingangu se musí vystoupit, koupit si DMZ tour (11 700), projít pasovou a bezpečnostní prohlídkou a zase nastoupit (do stejného vlaku). Dostali jsme navíc visačky s čísly. 11:00, odjezd! Vrata s ostnatým drátem se otevírají a vyrážíme na most naděje. Dorasan je kousek za řekou, takže jedeme chabých 5 minut.
Dorasan je nové, veliké a moc pěkné nádraží se spoustou nástupišť; bohužel se používá jenom to první, kam jezdí 3 páry vlaků denně. Jeden přímý ze/do Soulu a zbylé dva jenom z/do Imjingangu. Kousek odtud je něco podobného v dálničním provedení, kde se ale jezdí alespoň do průmyslové oblasti v Severní Koreji Kaesongu (i když v současné době asi ani to ne). Koreje jsou tak spojené, ale přesto propastně oddělené.
Venku na nás čeká autobus, tak sedáme a jedem. Prvním cílem je 3. tunel – jihokorejci objevili celkem 4 tunely pod DMZ vykopané severokorejci. Dostáváme helmy, sedáme na speciální vozítko a pod úhlem skoro 45° klesáme do hlubin. Bohužel se tady nikde nesmí vůbec fotit…ale i tak se nám daří udělat nějaká videa a pár fotek. Dole jdeme tunelem asi 200m a prakticky se tak konečně dostáváme do DMZ! Tunel opravdu není dělaný na naši výšku a nedovedu si představit, že bych tudy někoho plánoval napadnout s propustností 30 000 vojáků / hodinu. Helma se fakt hodila.
Dalším místem je Dora observatory. Není tam prakticky nic, jenom je odtud za ideálních podmínek dobře vidět do Severní Koreje. Bohužel dneska je nějakej opar a vidíme celkem kulový; matně rozeznáváme nejvyšší vlajkový stožár na světě stojící v neobydleném severokorejském městě. Jasně vidíme hranice DMZ a samotnou hranici obou Korejí. Jsou to zřetelné vykácené pruhy. Tady se taky nesmí fotit.
Zpátky do autobusu a zase do Dorasanu na nádraží, konec DMZ tour. Doprohlížíme si nádraží a sedáme do vlaku na cestu zpátky. V Imjingangu ještě doprohlídneme zbytek a hlavně konečně kupujeme pohledy! A pak tradá zpátky do Soulu přecpanou električkou.
V Soulu máme v plánu zajít do České hospody. Zvenku vypadá jako Staroměstská radnice, točí tam Plzeň a vaří uzený koleno. Bezva, jako doma! Víc najdete na webu http://www.castlepraha.co.kr/.
No a to je pro dnešek všechno; dovez jsem si severokorejské soju ze stánku v Imjingangu…nebo aspoň nálepka to tvrdí.
Další akce s Friends Clubem, bohužel ne úplně domyšlená. Sešli jsme se v půl sedmý na trávníku před Yulgok hall, kde jsme rychle vybudovali herní plán pro hru Yut. Popis a návod najdete třeba tady. Akorát byla dost klendra a začlo se celkem pochopitelně stmívat, takže všem jaksi chyběl ten správný herní entusiasmus.
Tak jako tak náš tým č. 1 vyhrál…nevim moc jak, ale jo. Dostali jsme flašku, ale po ochutnání jsme se kolektivně shodli, že ji necháme Sláwkovi. No a pak jsme se přesunuli do Noise Gardens a nakonec do J’s.
Takže všechny fotky z alba Korean Traditional Games jsou trochu překvapivě z hospody. A teď jsem si všim, že tam na zdi je neon Pilsner Urquell, wau!
Teď o víkendu plánuje YHTC další akci; říkají tomu MT (membership training), ale má to spočívat vesměs v chlastání někde u moře. Chjo proč zrovna já musim psát v sobotu test ze Signals and Systems!
