Nejlepší systém na hledání spojení je na http://www.gbus.co.kr/. Bohužel nezahrnuje všechny autobusové terminály, ale Soulský Dongseoul a Suwon tam jsou; a odtud mi to najde spojení prakticky kamkoliv. Autobusy tady fungujou fakt dobře.
Vlaky
Oproti autobusům je nalezení spojení podstatně těžší a to i když je celej systém v angličtině.
Noční doprava
Neexistuje. Nechápu. O půlnoci jste v Soulu v řiti a domů se prostě nedostanete, pokud nejste ochotni zaplatit si taxíka. Ani vlaky po půlnoci nikam nejedou.
Dneska jsem dostal opravenou písemku ze Signals & Systems…10 bodů ze sta. To je vostuda. Na náladě mi samozřejmě nepřidala hodina Embedded Software, kde jsme se zase dověděli velký kulový (už druhej tejden probíráme jakým směrem se kreslí šipky v komponentovém diagramu mezi interfacy). Dostali jsme dokonce dva domácí úkoly! Jeden klasicky copy/paste z wiki, na ten klasicky kašlu, a pak druhej, pozor fakt náročnej, nainstalovat TinyOS (apt-get install tinyos), zbuildovat nějaký ukázkový příklad (make mika2) a poslat screenshot toho shellu (PrintScreen, Ctrl+V, Ctrl+S) 😀 Už jsme tak nějak vymysleli téma projektů – spojíme Embedded Software a Web Programming a uděláme docházkovej systém s (snad) RFID čtečkou a webovou administrací.
No a po škole hurá na AITC BBQ párty! Od čtyř se schází náš přípravný tým, nosíme stoly a házíme si tenisákem…dost náročný tyjo. Máme dva dvacetilitrový kanystry se sangrií a hromadu masa. V šest to začíná; konečně mám možnost potkat se zas s 란, tu prej odteď učím česky, a 지현, s tou domlouváme druhou verzi středečního srazu.
Akce to byla moc povedená, fotky najdete v galerii AITC BBQ Party. Zejtra je státní svátek (Children’s Day), takže škola není!
Začátek neměl chybu. Jako vždy jsem měl do poslední chvíle jenom velmi kusé informace, ale i přes to se mi povedlo na trip zlanařit Ondru a Erica. Co jsem pochopil, měli jsme cestovat po skupinkách a sejít se někde na západním pobřeží. Po návratu z DMZ jsem konečně dostal e-mail od Mina. Moje skupina má sraz v 6:00 ráno u hlavní brány, Erikova v půl osmý na koleji a Ondrova v 9 na Suwon Station. To jsem to zase vyhrál 🙁 doufám, že budu mít aspoň fajn členky v týmu!
Půl šestý, zív, vstávám. To je hnus tohleto. U brány a na zastávce se potkáváme s většinou, ha tak zatím jedna holka, 은진. Jedeme na nádraží, kde se připojuje zbytek a 형진, která v úterý říkala, že nepojede! Takže máme holky dvě, v sedum sedáme na vlak směrem na jih a tradičně kempujeme u záchodů na chodbě (ty vlaky jsou tady plný fakt v každou denní dobu). Cestou se bavíme mj. tím, že pěkně korejsky hrajeme kostky (tj. „házíme“ kostkama na mobilu s akceleračním snímačem) a kdo prohraje, tak musí dělat nějakou pakárnu mezi ostatníma cestujícíma. Jedna z nich je projít uličkou pozpátku, já jsem schytal povinnost dojít do půlky, tam otevřít úchylnej deštník s fialovýma puntíkama a dojít zpátky. Nejlepší byl asi model s fotografkou; museli nafotit 5 fotek v různých polohách mezi lidma.
Po poměrně dlouhé době vystupujeme v Daecheonu (neplést s Daejeonem, liší se jenom o jednu čárečku mezi ㅊ a ㅈ). Konečně je mi jakž takž vysvětlen náš plán – hodláme jet trajektem na nějaký ostrov! Tak sedáme na bus do přístavu, kde nás ale bohužel čeká zklamání v podobě vyprodaného trajektu 🙁 Tím se hroutí základní část programu. Tak vyrážíme do města a hledáme místo, kde uvaříme nudle. Kempujeme u nějaký školy, vaříme, houpeme se na houpačkách a tak. Další program omezujeme už jenom na dojití na místo srazu s ostatními…
Po nějaké době tedy vyrážíme na pláž. Počasí se zhoršuje, vypadá to na pršení každou chvíli. Pláž vypadá docela klasicky, i moře bylo tuším mokrý a slaný. Docela dost lidí, ale kromě pár navzájem se máčejících pošuků se nikdo nekoupe.
Dorážíme ke středisku péče o pleť; tady si nemůžu odpustit zmínit jedno z tajemství, proč korejský holky vypadají tak dobře. 30% z nich prý prodělalo nějaký druh plastické operace a navíc o sebe pečujou tak, že to musí po nějaký době lízt fakt na nervy. Jakmile potkají jakoukoliv plochu odrážející jejich obličej, tak se okamžitě kontrolují. Jsou schopný se i vyfotit mobilem a pak zkontrolovat fotku! Kluci nejsou o nic pozadu; jeden s sebou na tenhle víkendový trip táhnul žehličku na vlasy. No já starý prase, který ráno pokusně ověří, že neděsí lidi, sem prostě nepatřím. Taky věta, kterou tu pořád slyším „You are handsome“ je tady prostě defaultní a mám skoro podezření, že ji holky říkají proto, aby pak od nás na oplátku slyšely, že jsou 예뿌다 aneb pretty. No nic konec odbočky.
Pak dorážíme k poli s něčím žlutým, předpokládám řepkou, ale kdo ví. No a tohle jste taky neviděli. U silnice parkuje v příkopu řada aut a jejich posádky se v poli…fotí! It’s so cute! Mě jebne; jako pochopil jsem Cherry Blossoms, ale řepkový pole fakt ne. Chudáci děti. No tak se fotíme taky.
A hurá na silnici. Plánujeme stopovat; koukám nikdo není moc vybavenej na velký chození. Dva kluci jdou od rána v plážových pantoflích, většina nemá batoh, ale nějakou šílenou kabelku a v ruce vláčíme igelitky s jídlem. Achjo. No tak jdeme po krajnici a začíná pršet. Není to tak zlý a tak jdem a jdem, za chvíli se dostáváme na dlouhou hráz. Cca v půlce začíná pršet fakt brutálně, takže i já vytahuju, pozor, deštník! Na konci hráze už jsme pěkně zmoklí a tak si domlouváme odvoz s majitelkou penzionu, kde plánujeme spát. Za chvíli přijíždí a za další chvíli jsme na místě. Máme pro sebe celý horní patro; jsou to dvě velký místnosti a kuchyňský kout. Paráda!
Po nějaké době doráží další skupiny; všichni zmoklí jak slepice a se zážitky se stopováním. Prakticky asi všichni zažili víc než my i když nevstávali tak brzo 🙁 Tak nějak pospáváme a pak začínáme vařit večeři. Ta se naší skupině obzvlášť povedla, protože tam bylo fakt hodně masa. Po večeři se tradičně vedou skupinové diskuze a nacvičují se scénky. Diskuze šla trochu mimo mě; scénka představovala příběh našeho prezidenta, který jednou strávil noc v knihovně čekajíc ve frontě na místenky pro 6 holek. Bohužel nevyhrála.
Pak jsme hráli další hry a okolo půlnoci šli ven udělat zase obřad se svíčkama. Některé skupiny potom ještě vařily a tak jsme pochopitelně ochutnávali…trochu se to protáhlo a spát jsem šel ve tři. Nevim jak ostatní, mám pocit, že někdo nespal vůbec, ale budíček v 7 byl teda moc. Tak zase vařit snídani; my měli nějakou šílenou rybí polívku. Pak se uklízelo, hrály se další hry, např. tahle:
Nakonec se zase psaly vzkazy do deníčků a okolo poledne jsme běželi na autobus. Tím na nádraží v Ungcheonu, kde bylo oficiální ukončení akce, a vlakem domů. Zase u záchodů na zemi, ale to prostě nemá chybu.
Bohužel kvůli počasí a tomu, že jsme se nevešli na ten trajekt, tenhle trip za moc nestál. Ale i tak jsem si to docela užil!
Tak jsem zase o něco zkušenější. Po nevýrazných zážitcích s vařenýma, smaženýma a jinak připravovanýma mořskýma potvorama, jsme se vydali na jejich syrové varianty. Na tácu byla nakrájená nějaká růžovo-fialová chobotnička/oliheň či co…jo to bylo zejména se solí nebo wasabi fakt dobrý. Na druhým tácu to bylo o poznání horší; hrál všema barvama od oranžový po zelenou a skoro bych řek, že to na mě mrkalo. Ale tak co, opatlat to wasabi nebo omáčkou a sníst. Jo většina se dala; co jsem tak pochopil, tak to byly škeble a pak kdoví co…občas něco křuplo, něco bylo tužší na žvejkání, něco bylo fakt hnusný, ale vydržel jsem. Nakonec jsme dostali syrovou rybku; podává se na syrový cibuli a je to takový nějaký bez chuti…takže máčet do omáček a je to moc dobrý.
Level 3 je snězení živý chobotnice; do toho fakt jít neplánuju.
I když jsem se ke hranicím s KLDR vypravil už dvakrát, nikdy jsem se nedostal až do JSA, resp. na samotnou hranici. Tak jsme se s Justusem dohodli, že objednáme trip od USO, který se zdál být nejlepší v poměru cena/obsah. Finální cena byla 63 tisíc za výlet plus deset za oběd.
Podle harmonogramu na webu měl být odjezd ze Soulu někdy okolo sedmé ranní…už jenom z představy toho humus vstávání jsem usnul. Nakonec nám napsali, že naše skupina odjede v 11, super! Justus trávil týden s Charlotte a tak jsme si dali sraz až na místě.
Před devátou jsme se srazili se Stefanem a vyrazili na Sadang a pak metrem na stanici Samgakji. Ta je ve čtvrti Yongsan, kde se kromě ohromného počítačového nákupního komplexu nachází několik základen US army. Z jedné z nich, z Campu Kim, se odjíždělo. Sešli jsme se tam ještě s Justusovo kamarádkama z Německa a jejich kamarádkama a pak spoustou dalších turistů, vesměs z USA.
V 11 jsme vyráželi ve dvou autobusech směrem k severu. Náš korejský průvodce uměl dobře anglicky a celou cestu do nás něco hučel; bohužel to mělo poměrně propagandistický ráz ve stylu neustálého opakování „v Severní Koreji se mají hrozně, my se máme dobře“. Naštěstí se to dalo dobře odfiltrovat a za hodinku a něco už jsme přejížděli Unification bridge.
První zastávka byla na Dora observatory. Tam už jsem byl, takže nic novýho. Akorát byla tentokrát řidší mlha, takže bylo vidět trochu líp. A konečně jsem pochopil, že fotit se může až od žlutý čáry, která je asi pět metrů od zábradlí. Opět jsme si vyslechli, jak je Jižní Korea lepší, a naložili se zpátky do autobusu. Co jsem se dověděl novýho bylo, že kousek za hranicema má být nějaká vysokovýkonná a širokopásmová rušička, která má zamezit šíření jakýchkoliv radiových vln z jihu; aby severokorejci žijící u hranic nezjistili, jak se mají na jihu dobře.
Další zastávkou bylo Dorasanské nádraží; tam už jsem taky byl. A tentokrát jsem si i orazítkoval pas. Dál jsme se vydali na oběd do nedaleké korejské restaurace; mohli jsme si dát buď bulgogi (masa kus) nebo kibimbab (zeleniny kus). Po obědě jsme mohli tak akorát navštívit krám se severokorejským a DMZ zbožím…samozřejmě za DMZ ceny. No severokorejské 소주 už mám, tak jsem nic nenakoupil.
A hurá do 3. tunelu. Tam už jsem byl taky podruhý. Tentokrát jsme nejeli vláčkem, ale šli jsme pěkně po svých. V tunelu se od mojí poslední návštěvy překvapivě nic nezměnilo.
Posledním a pro mě nejzajímavějším bodem programu byl Camp Bonifas a JSA. Tam jsme nejdřív absolvovali briefing, kde jsme se dověděli něco o historii DMZ/JSA. Taky jsme podepsali, že do oblasti vstupujeme dobrovolně, a souhlasíme se všema podmínkama pobytu. Pak jsme vyměnili autobusy, řidiče i průvodce; dál nás prováděli dva američtí vojáci, kteří mluvili jak tataři a neamerická část autobusu jim vesměs vůbec nerozuměla.
Dojeli jsme až na hranici; k těm profláklým modrým barákům, které stojí přesně na hranici a obě strany se v nich čas od času sejdou k politickým jednáním. Ve skutečnosti je to poměrně malý a klidný plácek; u baráků stáli jenom dva tři vojáci zírajícíc přes velké sluneční brýle v nehybné pozici podél zdi směrem na sever. Co bylo zajímavý, že severokorejští vojáci chyběli. Nikde nikdo. V modrým baráku byli další dva vojáci, z nichž jeden hlídal dveře na sever. Tak jsme aspoň obešli stůl a stanuli tak na pár minut fakticky na severokorejském území. Pak zas honem zpátky do autobusu.
Dojeli jsme na UN checkpoint s výhledem na severokorejskou potěmkinovskou vesnici Kijong-dong, Bridge of no return a místo Axe murder incidentu z roku 1976. Pak jsme projeli okolo jediné jihokorejské vesnice v DMZ Taeseong-dong a to byl prakticky konec naší cesty. Tak jsme zase přesedlali autobusy a vyrazili zpátky do Soulu.