Ztracen v Koreji

I když jsem se ke hranicím s KLDR vypravil už dvakrát, nikdy jsem se nedostal až do JSA, resp. na samotnou hranici. Tak jsme se s Justusem dohodli, že objednáme trip od USO, který se zdál být nejlepší v poměru cena/obsah. Finální cena byla 63 tisíc za výlet plus deset za oběd.

Podle harmonogramu na webu měl být odjezd ze Soulu někdy okolo sedmé ranní…už jenom z představy toho humus vstávání jsem usnul. Nakonec nám napsali, že naše skupina odjede v 11, super! Justus trávil týden s Charlotte a tak jsme si dali sraz až na místě.

Před devátou jsme se srazili se Stefanem a vyrazili na Sadang a pak metrem na stanici Samgakji. Ta je ve čtvrti Yongsan, kde se kromě ohromného počítačového nákupního komplexu nachází několik základen US army. Z jedné z nich, z Campu Kim, se odjíždělo. Sešli jsme se tam ještě s Justusovo kamarádkama z Německa a jejich kamarádkama a pak spoustou dalších turistů, vesměs z USA.

V 11 jsme vyráželi ve dvou autobusech směrem k severu. Náš korejský průvodce uměl dobře anglicky a celou cestu do nás něco hučel; bohužel to mělo poměrně propagandistický ráz ve stylu neustálého opakování „v Severní Koreji se mají hrozně, my se máme dobře“. Naštěstí se to dalo dobře odfiltrovat a za hodinku a něco už jsme přejížděli Unification bridge.

První zastávka byla na Dora observatory. Tam už jsem byl, takže nic novýho. Akorát byla tentokrát řidší mlha, takže bylo vidět trochu líp. A konečně jsem pochopil, že fotit se může až od žlutý čáry, která je asi pět metrů od zábradlí. Opět jsme si vyslechli, jak je Jižní Korea lepší, a naložili se zpátky do autobusu. Co jsem se dověděl novýho bylo, že kousek za hranicema má být nějaká vysokovýkonná a širokopásmová rušička, která má zamezit šíření jakýchkoliv radiových vln z jihu; aby severokorejci žijící u hranic nezjistili, jak se mají na jihu dobře.

Další zastávkou bylo Dorasanské nádraží; tam už jsem taky byl. A tentokrát jsem si i orazítkoval pas. Dál jsme se vydali na oběd do nedaleké korejské restaurace; mohli jsme si dát buď bulgogi (masa kus) nebo kibimbab (zeleniny kus). Po obědě jsme mohli tak akorát navštívit krám se severokorejským a DMZ zbožím…samozřejmě za DMZ ceny. No severokorejské 소주 už mám, tak jsem nic nenakoupil.

A hurá do 3. tunelu. Tam už jsem byl taky podruhý. Tentokrát jsme nejeli vláčkem, ale šli jsme pěkně po svých. V tunelu se od mojí poslední návštěvy překvapivě nic nezměnilo.

Posledním a pro mě nejzajímavějším bodem programu byl Camp Bonifas a JSA. Tam jsme nejdřív absolvovali briefing, kde jsme se dověděli něco o historii DMZ/JSA. Taky jsme podepsali, že do oblasti vstupujeme dobrovolně, a souhlasíme se všema podmínkama pobytu. Pak jsme vyměnili autobusy, řidiče i průvodce; dál nás prováděli dva američtí vojáci, kteří mluvili jak tataři a neamerická část autobusu jim vesměs vůbec nerozuměla.

Dojeli jsme až na hranici; k těm profláklým modrým barákům, které stojí přesně na hranici a obě strany se v nich čas od času sejdou k politickým jednáním. Ve skutečnosti je to poměrně malý a klidný plácek; u baráků stáli jenom dva tři vojáci zírajícíc přes velké sluneční brýle v nehybné pozici podél zdi směrem na sever. Co bylo zajímavý, že severokorejští vojáci chyběli. Nikde nikdo. V modrým baráku byli další dva vojáci, z nichž jeden hlídal dveře na sever. Tak jsme aspoň obešli stůl a stanuli tak na pár minut fakticky na severokorejském území. Pak zas honem zpátky do autobusu.

Dojeli jsme na UN checkpoint s výhledem na severokorejskou potěmkinovskou vesnici Kijong-dong, Bridge of no return a místo Axe murder incidentu z roku 1976. Pak jsme projeli okolo jediné jihokorejské vesnice v DMZ Taeseong-dong a to byl prakticky konec naší cesty. Tak jsme zase přesedlali autobusy a vyrazili zpátky do Soulu.

Fotky jsou v albu Panmunjeom DMZ Trip.