No tak tohle nemělo chybu! Vyrazili jsme (tj. ušli jsme asi 300m po pártystreet) do korejských lázní. Za 6 000 wonů (90,- Kč) můžete strávit celý den nebo noc! ve třech patrech, kde najdete sauny, bazénky, vířivky, potírny, chladírny, fitko, hromadu dalších zařízení a pak spoustu místa na společenské aktivity, odpočinek a spaní.
Až za mnou někdo přijedete, hádejte, kde vás ubytuju 😉
Juch to byla zase akce! S Friends Clubem jsme se učili korejské kolektivní opíjecí hry. Kdyby vás to zajímalo, tak tady jich pár je:
Pak se ještě „hrajou“ další věci typu domino – sklenice piva v řadě a na jejich okrajích stojí panáky so-ju. Do krajního se cvrkne a mělo by to spadnout všechno. Nám se to povedlo!
Jinak jak jsem psal o rozdělení do skupin a 1:1 přiřazení korejky/ce, tak jsem dostal kluka 🙁 Ale vypadá to dobře; není to žádná lemra líná, takže prej vezmem ještě další schopný a budem chodit na výlety do hor! Hurá!
Zase se se mnou seznámila spousta bezva slečen; akorát zkuste si pamatovat jména typu Tasul, Jimin, Heyjin, Yuna a k nim ještě pokud možno odpovídající tváře. Některé tvrdily, že jsou členky i YHTC, tak se uvidíme i v úterý. Ale vysvětlily mi, že obecně se FC a YHTC nemaj mezi sebou rádi, tak nemám na meetingu jednoho klubu mluvit o tom druhém. Taky je tu plno počítačově zaměřených holek; zrovna ty dvě včerejší jsou z oboru Digital Media a programujou ve Visual Studiu hry. Hustý.
Blbý je, že všechny moje společný fotky má ve foťáku někdo jinej a nějak se nemá k tomu mi je poslat, takže vzorky bohužel nemám. Zatim se můžete kouknout na bezva klip, kterej tady na našem patře fakt letí 😀
Jak jsem se už zmiňoval, jsme tu nepřehlédnutelní. Nikde tu nevidíte evropské turisty; jenom hafo korejek, korejců a nás pár exchange studentů. Takže si stačí vyjít na výlet do Hwaseong Fortress nebo kamkoliv jinam a určitě se s váma dá někdo do řeči. Po zkušenostech např. z Turecka, kde se za „Hello!“ skrývala většinou nabídka nějakého super zboží nebo služeb; z Ukrajiny, kde na nás děti občas volaly „Ahoj, dej bonbon!“ je to tady příjemná změna.
Prostě vás pozdraví, protože vám chtějí popřát pěkný den, něco o vás zjistit, poradit s mapou, procvičit si mluvenou angličtinu, atd. Je to děsně fajn. Samozřejmě se nezapomenou zeptat, odkud jste; je fakt, že to se docela omrzí na to pořád odpovídat. Ale jakmile odpovíte „Čéko“, dostane se vám uznalého pokývání hlavou, „Pracha“ a jmen několika českých fotbalistů (určitě víc než jich znám já). Někdo tam už byl, někdo tam určitě plánuje jet. Paráda. U nás by v průzkumu počítám skončila Korea asi jako provincie Vietnamu někde u hranic s USA.
Zatím jsem to detailně nepočítal, ale žije se tady opravdu levně. Můj původní rozpočet počítal na Koreu s cca 20 000 wony (300,- Kč) na den včetně všeho. Naštěstí jsem si nemusel kupovat knížky ani jiný kraviny do školy, jako chudáci kolegové na ekonomických a business předmětech. Moje náklady jsou tak jenom jídlo, pití, doprava a sem tam něco.
Za jídlo v menze dám 2 500 wonů, za průměrnou párty 10 000 wonů. Doprava do Soulu a zpátky vyjde na 5 000 wonů. Jedno praní a sušení stojí 2 000 wonů.
Mým cílem je snížit náklady na 15 000 wonů na den, resp. 100 000 wonů na týden. A pokud možno ještě na míň. Tak pak dám vědět, jak to jde. S metodou pařit, pařit a pak napsat rodičům o peníze bych asi doma nepochodil, ale je to tady mezi exchange studenty docela běžnej postup.
Tenhle týden pondělí 6 350, úterý 22 900, středa 7 700, čtvrtek 16 900, pátek 10 000, sobota 10 000, neděle 11 100. Celkem 84 950, to je průměrně 12 100/den. Super!
Tak teď krátce o tom, co tady zrovna nefunguje.
Bankomatů je všude plno, na každém rohu snad na nějaký narazíte. Problém je, že sice jsou extrémně sofistikované, ale většinou pouze v korejštině. Pokud narazíte na bankomat v angličtině, zdaleka to neznamená, že máte vyhráno. Aby vám v něm fungovala vaše česká karta, musí být označen jako Global Service ATM, resp. musí mít v menu na výběr mezi Domestic a Foreign (Overseas) card.
Najít takový v neděli v Sokču byla opravdu zábava 🙂
Směnárny tu prakticky vůbec nejsou; jenom na letišti a někde fakt hodně v centru Soulu. Peníze se tak dají vyměnit jenom v bankách; berou určitě dolary, eura, libry a pak tuším ty japonský nebo čínský frfně.
S mobilama to je ještě větší zábava. Na to jak to je technologicky vyspělá země, si můžete nechat zdát o tom, že si koupíte twistovou (resp. jinou prepaid) SIMku, strčíte do mobilu a je to. Předně tady nebude fungovat naprostá většina evropských mobilů; nemají tady GSM, ale nějakou verzi CDMA (teď nevim přesně a není to tak důležitý).
Takže si budete muset koupit asi i mobila; k tomu potřebujete alien registration! Aktivace prepaid/tarifu je pak další sranda, ale asi mě to čeká, tak poreferuju potom.
Ještě se to nějak rozlišuje na SIMkové a bezSIMkové mobily; pro volání do zahraničí se používají nějaké šílené předvolby a co jsme zkoušeli, tak se nám zaboha nepovedlo odeslat z českého čísla na korejské SMSku.
Fakt šílený.
Když jsem dorazil ze Sokča do Soulu a byl jsem postaven před úkol dostat se na stanici metra Hyehwa, vypadalo to jako fakt problém. Z autobusáku na stanici metra jsem se dostal asi jenom díky splynutí s davem. Nikde žádné šipky v angličtině, žádná mapka.
Na stanici jsem se upřeně zadíval na schéma metra čítající asi 12 linek a několik set stanic. Aspoň že tady byly stanice napsané i anglicky, tak jsem poměrně rychle našel svůj cíl cesty. Horší bylo zjistit, kde jsem právě teď.
Člověk ani nemusí vypadat úplně zoufale; evropan s krosnou zírající na schéma metra je tu absolutně nepřehlédnutelný. Tak se mě ujala nějaká milá slečna a ochotně mi vysvětlila, jak to metro funguje a zejména mi ukázala, kde právě jsem a jak se nejlíp dostanu kam potřebuju. Takže teď můžu machrovat, když to vim, ale bez ní bych byl asi v řiti. Na druhou stranu je téměř jisté, že se vás někdo ujme a rád vám cokoliv vysvětlí; korejky/ci jsou ohromně vstřícní a milí a rádi si s vámi procvičují jejich mluvenou angličtinu.
Takže základem je najít na mapě, kde jste. Bývá to místo úplně vydřené od ukazování nebo ho každopádně najdete někde ve středu oblasti čísel 1000. Každá stanice totiž má nejen svoje ID, ale i cenu, jakou stojí jízda tam odtud (znamená to, že v každé stanici je mapička jiná, resp. jinak ohodnocená). Základní cena je právě těch 1000 wonů a za ni se dostanete v centru cca 6 stanic daleko. Je úplně jedno kudy tam pojedete; důležité je kde vlezete do turniketů a kde vylezete.
Když zjistíte cenu cílové stanice, koupíte si jízdenku. Buď v automatu, kde se přímo zvolí cena nebo u okýnka, kde můžete zkusit říct korejsky cenu, jméno cílové stanice nebo nasypete přesně odpočítané peníze; nic těžkýho.
S jízdenkou projdete turniketem (turniket vám ji vrátí, tak si ji nezapomenout zase vzít) a hurá do metra. Korejci obecně nezvládají plynule organizovaný nástup/výstup z metra, takže ve špičce si s krosnou užijete určitě hodně zábavy! Ve vlaku se hlásí zastávky korejsky i anglicky, takže se dá docela zorientovat. Rozhodně se vyplatí si někde nafasovat kapesní mapičku metra a průběžně s ní konzultovat další postup.
Při přestupech z linky na linku se placený prostor neopouští! Teprv v cílové stanici projdete znovu turniketem a ten už vám jízdenku nevrátí. Existuje taky možnost, stejně jako u autobusů, koupit si čipovou kartu a jezdit na ni (zase je to o 100 wonů levnější).
Ve stanici, když tam není moc lidí a máte možnost se tam rozhlédnout, je několik fajn vychytávek. Zejména záchody zadarmo! Pak mapička okolí stanice s očíslovanými východy a poměrně jasně vyznačeným místa vaší aktuální pozice (aniž byste si museli ukroutit hlavu ve snaze zorientovat mapičku podle lišejníků). Očíslované východy jsou bezva pro přesnou navigaci např. k hostelu. Ulice tady totiž moc pojmenované nejsou. Poslední velkou vychytávkou jsou úschovní skříňky. Bohužel ovládání je pouze v korejštině, ale dá se to! Platí se vším možným, pro nás připadá v úvahu asi jenom platební karta. Stojí to cca 2000 wonů na den a skříňku otevřete zase tou samou platební kartou.
Soulské metro je prostě fascinující. A to nejen tím, že např. linka 1 má délku pár set kilometrů!
Typický předmět se skládá ze dvou vyučovacích hodin (75 minut) týdně. Nerozlišuje se tu přednáška a cvičení, obojí vypadá stejně. Vyučující posouvá powerpoint a něco čmárá na tabuli a studenti to z tabule tiše obkreslují do předem vytištěných prezentací. Interakce v té mé korejské hodině (Signals and Systems) je nulová; v anglických hodinách se vyučující sice občas na něco zeptá, ale kloudnou odpověď v angličtině dostane převážně jenom od zahraničních studentů. Korejští studenti se buď stydí nebo neumí dost dobře anglicky nebo obojí; vyučující pro ně často shrnují nejdůležitější myšlenky i v korejštině a dovolují jim korejštinu používat. Na druhou stranu bych se vsadil, že úplně stejně to vypadá na anglicky vyučovaných předmětech na FELu.
Na začátku každé hodiny se dělá docházka nebo, je-li na to učebna uzpůsobena, si každý student registruje účast kartou. Povoleno je maximálně 6 absencí (globální nařízení), takže žádná flákárna jako na FELu.
Během semestru jsou dvě týden trvající zkoušková období – mid-term a final. Výsledná známka se ještě skládá z domácích úkolů (odevzdávají se vesměs pouze elektronicky), quizů apod.
Ještě bych měl podotknout, že běžní studenti platí na Ajou školné, asi $4000/rok nebo semestr, teď nevim. Univerzita je to poměrně prestižní, ale když se na ni dostanete, s velkou pravděpodobností ji také dokončíte (ono aby ne, to si každý rozmyslí zahodit rok, dva, tj. x-krát $4000); není možné studovat víc univerzit najednou. S tím souvisí i neuvěřitelný tlak na studenty už od základní školy; např. během střední školy je naprosto běžné být ve škole od 8 ráno do 10 večer. Bohužel ne všichni ten nápor s cílem být úspěšný a splnit očekávání rodičů vydrží a tak se každoročně vyskytne několik případů sebevražd. Navíc tu funguje dvouletá vojenská služba, na kterou musí jít všichni kluci a to v době, která jim je určena (první nebo klidně poslední rok univerzity). Asi si dovedete představit jak se podepíše dvouletá pauza na vašem studiu.
Tenhle dobře fungující chaos určitě doporučuju k vyzkoušení! Už jenom proto, že největší piráti silnic jsou v Koreji právě řidiči autobusů. Při cestě ze Sokča do Soulu jsem se fakt připoutal a jenom koukal, jak tu jedeme na červenou, vecpat se sem, předjet tohle; 100metrová fronta aut na dálnici před semaforem? moc velký zdržení, sjedeme, objedeme ji vesnicí a zase najedeme – samozřejmě dálniční rychlostí. Přišel jsem si jako v Need For Speed 🙂
V podstatě se autobusová doprava dělí na městskou, meziměstskou a dálkovou.
Dálkové autobusy mají vlastní terminál, kde jsou vyvěšeny jízdní řády a kupují se jízdenky. Názvy stanic jsou většinou přepsané i anglicky, takže jakmile přijdete na drobné nuance, např. že město Dongseoul je vlastně jedno z autobusových nádraží v Soulu, máte celkem vyhráno, koupíte si jízdenku a jedete…teda až najdete autobus. Číslo na jízdence je číslo místa v autobuse, ne číslo odjezdového nástupiště! Při hledání odjezdového stanoviště vřele doporučuju někomu ukázat vaši jízdenku a on vás snad pošle správně. Autobusy jsou to pěkné, hlavně mají hodně místa na nohy. Po cestě řidič udělá přestávku někde u dalničního motorestu; délku přestávky samozřejmě řekne jenom korejsky, ale bývá to cca 15 minut. Hlavně si zapamatujte, který autobus je ten váš 😉
Pro cenovou představu – jízdenka ze Sokča do Soulu, tj. 3 hodiny jízdy přes prakticky celou šířku Koreje, stála 20 tisíc wonů, tj. asi 300,- Kč.
Možnost koupit jízdenky přes internet jsem ještě nevykoumal; nějaké jízdní řády jsem našel na http://www.kobus.co.kr/web/eng/, ale určitě tam nejsou všechny.
Městské a meziměstské autobusy se od sebe liší jenom trochu; městské bývají zelené vejtřasky a meziměstské jsou červené a o něco pohodlnější. „Jízdenky“ se kupují až v autobuse vhozením příslušné částky do kasičky 🙂 Jak to přesně funguje jsem ještě nezjistil; ale hodně to je založené i na ohromné poctivosti Korejců. Každopádně jízda ze Suwon Station k nám ke škole (cca 15 minut jízdy) oficiálně vyjde na 1000 wonů (15,- Kč). Nic jako denní, týdenní, x-denní jízdenka neexistuje; místo toho je možné koupit si čipovou kartu, dobíjet si jí a platit s ní (je to pak o 100 wonů levnější).
Co se orientace týče, bez korejštiny máte celkem smůlu 🙂 Když už najdete zastávku, tak maximálně zjistíte, jaká čísla linek tam zastavují a za kolik minut asi přijede další spoj (zobrazuje se to v minutách na displeji; nic jako vylepený jízdní řád není). Mapička trasy, která tam někdy je, je jenom v korejštině. Ani v autobusech to není lepší; mapička vůbec žádná, pouze hlášení v korejštině. V číslech autobusů je taky dost bordel, např. od Suwon Station k nám jezdí 720, 720-2, ale 720-1 už ne.
Silnice tu jsou plné autobusů. Když mu to nevyjde, zastaví klidně dva pruhy od zastávky; když nikdo nechce vystupovat (pro výstup je v autobuse tlačítko) a řidič nevidí na zastávce nikoho na něj vzhlížet, tak ji projede. Jakmile jste druhou nohou v autobuse, jede se. Lidi na stojáka lítaj sem tam jak nudle v bandě. Místa k sezení se žlutou opěrkou jsou určena pro důchodce!
Abych to shrnul, musíte si zjistit kam jedete, co tam jede, pak musíte zvládnout nastoupit, koupit si jízdenku a pak ještě správně najít cílovou zastávku a zvládnout vystoupit. Tak hodně štěstí!
Existuje samozřejmě několik způsobů. Finančně, časově i co náročnosti organizace je asi nejlepší pohlídat si nějakou akci na levné letenky. Třeba Finnair měl tehdy hodně dobrou cenu. Samozřejmě se obecně víc než z Prahy vyplatí letět odjinud, např. z Vídně, Drážďan, Berlína, atd. I tak vás zřejmě bude čekat někde přestup; v případě Finnairu v Helsinkách, ale může to být i Paříž nebo Frankfurt. Každopádně za pár hodin letu a pár hodin časového posunu jste v Incheonu na druhém konci světa. Jak snadné.
Pro svou lehkou posedlost vlakama jsem samozřejmě let rovnou zavrhl. Vzhledem ke vztahům s KLDR bohužel není možné dojet vlakem až do Jižní Koreje, ale i tak jsem sedl k IDOSu a začal hledat možná spojení.
Předem podotýkám, že pokud se zároveň snažíte o co nejnižší cenu, je to na palici. Vzhledem k tomu, že pozemská cesta z Prahy do Koreje sestává v nejjednodušším případě ze dvou přestupů (v Moskvě z vlaku na vlak a ve Vladivostoku z vlaku na trajekt), je potřeba na sebe napojit 3 různé jízdní řády.
Já jsem vycházel z toho, že trajekt z Vladivostoku do Koreje odplouvá každou sobotu (resp. jsem v to doufal, protože stránky firmy Dong Chun Ferry nebyly zrovna moc udržované); on odplouvá ještě jeden den v týdnu, ale ne přímo z Vladivostoku, ale ze Zarubina, asi 100km od Vladivostoku. Nějak jsem si netroufl díru Zarubino hledat v reálu, když jsem ji stěží našel na mapě. Proto se prvním omezením stalo dostat se do Vladivostoku nejpozději v pátek, ale zase ne dříve, protože ubytování tam je prej strašně drahý.
Vlak z Prahy do Moskvy jsem vzhledem k nabídce AirBerlin a potřebě běloruských tranzitních víz zavrhl a zvolil jsem trapně cestu letadlem. Říkal jsem si, že se bez těch dvou dnů ve vlaku navíc obejdu. Měl jsem nečekaně pravdu 🙂 Problém byl odkud do Moskvy letět. Možností bylo několik; ale až na jednu všechny padly na nemožnosti dostat se tam v rozumné době před odletem. Zvítězil Berlín, kam přijíždí autobus StudentAgency časně ráno a na přesun na letiště je tam asi 5 hodin, což je stravitelná doba čekání, když všechno vyjde a dostatečná rezerva, když něco nevyjde.
Zbývalo propojit Moskvu a Vladivostok.
K tomu jsem se musel seznámit s rezervačním systémem Ruských drah, který popíšu jinde. Po nekonečných vypočítávání variant se mi líbila cesta z Moskvy do Irkutsku, tam přespat a druhý den pokračovat do Vladivostoku. Šlo o to, že Moskvu a Vladivostok spojují prakticky jenom dva páry vlaků (jeden liché a druhý sudé dny). Jeden z nich je #1 Rosija, který má opravdu daleko k označení low-cost. Stručně řečeno jízda přímým vlakem byla moc drahá a tak se mi přestup v Irkutsku líbil jako nejlepší řešení spojení dvou vlaků.
Kontroloval jsem to snad stokrát; pak mě ještě napadlo zkusit přestup o něco dál, aby to vyšlo na den a nemusel jsem shánět nocleh. Ha, Chabarovsk. První vlak tam ráno končí a druhý večer začíná. Naprosto ideální, dost času na výstup i nástup, nemůžu přejet, nemusím shánět nocleh. A teď to nejlepší, cena byla ještě o tisícovku nižší než s přestupem v Irkutsku!
OK, takže celá cesta:
O půlnoci autobusem z Prahy, časně ráno v Berlíně. Dopoledne odlet do Moskvy, kde budu k večeru. Dojet na nádraží, odjezd vlaku o půlnoci. O několik dní a časových pásem později příjezd ráno do Chabarovsku, večer odjezd a druhý den ráno příjezd do Vladivostoku. Den na to dopoledne odplutí do Koreje a když budu v Koreji, mám vyhráno.
Do začátku školy jsem měl od plánovaného připlutí ještě asi 4 dny rezervu, která počítala s náhradním plánem najít Zarubino.
Ještě připojím ceny jednotlivých prostředků:
1) autobus Praha – Berlín: 550,- Kč (tarif Special 30)
2) letenka Berlín – Moskva: 49€ (včetně všech poplatků)
3) vlak Moskva – Vladivostok: 110€ (jak jsem tu jízdenku nakonec koupil vysvětlím jindy)
4) trajekt Vladivostok – Sokčo: $209 (po 10% slevě na ISIC; potřeba připočíst asi 700 rublů přístavní a palivový poplatek)