Ztracen v Koreji

Šílený. Dost velká anarchie, ale kupodivu to docela funguje.

Semafory jsou, a teď pozor, až ZA křižovatkou. I tak nejsou směrodatný; když si řidič myslí, že to půjde, tak není problém jet na červenou. U semaforů jenom kvůli přechodům si to myslí vždycky. Chodec tu opravdu přednost nemá; nezbývá mu než čekat nechutně dlouho (u nás před školou průměrně 2 minuty) na zeleného panáčka a pak se při přecházení pořád rozhlížet a tipovat, odkud pojede ten, kdo si myslí, že to na červenou půjde. Tak jako tak jsme tu ještě neviděli žádnou nehodu.

Autobusy už jsem zmiňoval; jezdí jich tu fakt šíleně moc. Konečně jsem si koupil tu čipovou kartu!

Zajímavým dopravním prostředkem jsou ještě taxíky; ve víc lidech vyjdou levnějc a pochopitelně pohodlnějc a rychlejc než MHD. A teď pozor, v Čechách naprosto neuvěřitelná historka – koncem února jsme sem všichni přijížděli ze všech koutů světa; každý jak uměl, ale jeden z oficiálních návodů byl dojet Airport Busem k hotelu Castle a odtud si vzít taxíka. Je to asi tak 5 minut, ale první den v Koreji netušíte vůbec nic a jste rádi, že jste na místě. No a tak se na kolejní nástěnce objevil vzkaz od Dormitory Administration, že student, který zaplatil taxíka místo 5 000 wonů omylem 50 000 wonů, si má dojít pro ten přeplatek na vrátnici! Prostě neuvěřitelný.

S kolama je to teď, když je zima, docela slabý. Akorát je tady většinou používají na krátké vzdálenosti a nikam na výlety s nima moc nejezdí. Je tady podél chodníků něco jako cyklostezky; uvidíme, jak to bude vypadat v létě. Na silnici bych tady s kolem asi nevjel.