Ztracen v Koreji

Hurá, konečně nějaká konstruktivní klubová činnost! S Friends clubem se budeme učit „vařit“ dvě typická korejská jídla – kim-bob a kim-chi jun.

Nacpali jsme se do jedné velké místosti a rozdělili se do skupinek po cca deseti ke stolům. Bezva, máme nejhezčí korejky, tak snad umí taky vařit.

Kim-bob je oblíbená korejská svačina, kterou si můžete vzít s sebou kamkoliv aniž byste přišli o svou oblíbenou rejži. Prakticky se podobá suši, korejci samozřejmě tvrdí, že to od nich japonci okopírovali.

Příprava je teda jednoduchá – uvaří se mírně patlací rejže (typická hůlková) a rozprostře a uňahňá se na plochu cca 2/3 listu sušených mořských řas. Do rejže se pak položí cokoliv co máte rádi a po ruce. My tam dali kusy salámu, omelety, nějaký zeleniny, dokonce i plátek sejra se našel! Řasy se položí na speciální rolovací podložku (vypadá to jako špejle svázané do srolovatelného voru) a celá věc se zaroluje. Pak si ji jenom zabalíte do alobalu nebo pytlíku a máte svačinu. V kultivovaných společnostech se to pak krájí na kolečka.

Kim-chi jun je něco jako omeleta, jejíž základ je překvapivě kim-chi (kimči). Jak se přesně hmota vytvořila jsme nezjistili, naším úkolem bylo ji jenom rozplácnout na pánev a usmažit.

Obojí bylo moc dobrý, jak jinak.

Ajou má, jako každá univerzita v Koreji a většině dalších zemí, vlastní uzavřený campus, kde je všechno pohromadě a tak můžete při pětiminutových přesunech jenom nostalgicky vzpomínat na jízdu z Dejvic na Karlák a pak zase zpátky.

Je tady několik budov jednotlivých fakult/oddělení. Nejvíc jsem k vidění v Paldal hall, což je desetipodlažní (kromě nemocnice snad nejvyšší budova campusu) sídlo computer science. Woncheon hall je sídlo electrical engineering, před tou na holky fakt zrovna nemá smysl čekat. Pak už znám jenom Yulgok hall, což je sídlo většiny administrativy (pro nás zejména OIA), a učí se tam některé humanitní předměty. Dasan hall je jedno ze sídel ekonomie a businessu, tam jsem fakt omylem.

Dále je tu několik menz, rychlých občerstvení a 4 koleje; z toho dvě pro kluky, jedna pro holky a jedna smíšená pro exchange studenty. Je přísně zakázáno navštívit budovu/patro opačného pohlaví. Při přistižení hrozí vyloučení z koleje.

Ajou má jako jedna z mála univezit v Koreji vlastní nemocnici a navíc je to jedna z 25 škol s právnickou fakultou. Samozřejmě je na to náležitě hrdá a do roku 2023 má velké plány dostat se do world top 100.

Samozřejmě jsou tu zařízení typu knihovna, studovna, tělocvična, pošta, banka, kadeřnictví…prostě všechno při ruce. V přízemí koleje máme obchod otevřený až do půlnoci, kde seženete všechno od snídaně až po prací prášek. V okolí školy, resp. v okolí ulice vedoucí přímo od brány, je nespočet 24hodin otevřených obchůdků, hospod, restaurací a klubů.

Pokusím se sepsat pár slov o našich školních stravovacích zařízeních. Jejich největší výhoda je blízkost; do nejbližší menzy to mám z pokoje asi tak 3 minuty cesty. Další výhoda je cena; klasické jídlo stojí 2500 wonů, to je v přepočtu cca 35,- Kč. Pokud vezmu v potaz i fakt, že mi tam jídlo opravdu chutná, je naše menza téměř ideální.

Ve všední dny je v nabídce cca 5 jídel, o víkendech jenom dvě až tři. Otevřeno je každý den do sedmi večer, takže se tam většinou minimálně jednou denně ukážu.

Bezva je nekonvenčnost servírování jídel 🙂 Už žádný mělký a hluboký talíř! Každé jídlo se podává jinak.

Evergreenem naší menzy je jídlo B, které je tam snad každý den a nejvíce se podobá evropskému. Je to jakási fritovaná placka masa s rejží, salátem a polívkou (něco na způsob hrachový). Podle mě to je zamýšlený jako jakýsi pevný bod ve vesmíru zkoušení nových chutí. Když máte všech pokusů pokrk, dáte si „Béčko“ a můžete začít testovat znovu. Podotýkám, že je to jídlo opravdu moc dobré!

S popisem dalších jídel to bude horší, snad někdy udělám fotky. Nikdy se mi ale nestalo, že by mi nechutnalo, vždycky jsem všechno sněd (bez komentáře, děkuji). Ke každému jídlu máte k dispozici „neomezeně“ kimči. Vezmete si mističku a dojdete si nabrat. Pro kompenzaci pálivosti se k tomu přidává nějaké žluté ovoce, ale praví milovníci kimči ho pochopitelně hrnou samotné. „Neomezeně“ proto, že zdaleka ne každý je schopný strávit víc jak jednu mističku.

Polívka je většinou dost pálivá voda s kousky pórku nebo podobné zeleniny. Některé se jí tak, že se do nich nasype rejže z druhé misky. Většinou se to pozná podle nádoby; nejoblíbenější je hliněná miska, která do poslední chvíle sedí přímo na ohni a když vám ji nasunou na tác, tak její obsah ještě dobrou minutu vaří. O tu už se spálili snad všichni. Obsahy hustopolívek jsou pro mě absolutně neidentifikovatelné.

Dalším jídlem je rizoto s chobotnicí. Docela ostré, ale fakt dobré. Po nějaké době si na mořské potvory zvyknete. Rizoto se posype sušenými řasami.

Nedávno jsem vyzkoušel další; to si každý nabere sám do předem vytvarovaných mističek v tácu. Hlavní součástí je pochopitelně miska rýže a pak miska s nudličkami masa obalenými v těstíčku. K tomu nějaké zelené výhonky a salát. A řídká polívka. Moc dobrý.

S hůlkama se člověk naučí docela rychle; největší problém mi dělá nabírání placatých věcí typu list salátu, kus kimči. Ale i sami Korejci si dost pomáhají lžící, takže žádné faux pas.

Postup vytvoření studijního plánu je jednoduchý.

Pár týdnů před odjezdem dostanete seznam předmětů vyučovaných v angličtině, ke kterým se marně snažíte nalézt ekvivalenty na FELu. Píšete kopy mailů, ale nikdo vám nechce podle názvu předmětu nic slíbit. Pár dní před odjezdem dostanete anotace a osnovy k předmětům, hurá! Většina je v angličtině, zbytek se přeloží google translatorem. Znovu obeslat všechny garanty předmětů.

Jakmile všichni napíšou „OK, to by šlo uznat“, vyrazit s formulářem na výlet po katedrách a nechat si to předběžné uznání podepsat. Se všemi podpisy dorazit na studijní a získat podpis poslední a nejdůležitější, pedagogické proděkanky. Vzhledem k počtu předuznaných kreditů už s tím nebyl problém.

Seznam v tuto chvíli vypadal takto:

Signals and Systems – Signály a systémy
Web Programming – Tvorba webových aplikací I.
Embedded Software – Struktury vestavěných počítačů
Marketing Management – Marketing
Financial Management – Finanční management
(práce na projektu) – Projekt individuální
Bowling – Tělesná výchova
Current Issues in Korean Society – (neuznatelné)

S potvrzeným studijním plánem v den odjezdu hurá na rektorát podepsat finanční dohodu. A znovu zpátky na studijní doložit, že opravdu odjíždím. Jak na palici, ale prozatím konec papírování.

Po příjezdu do Ajou je samozřejmě všechno jinak; některé předměty se neotevřou, někam se nevejdete, něco se vám nehodí apod. Měl jsem štěstí, že jsem byl zapsán v úplně všech předmětech, které jsem si vybral. Akorát jsem to trochu zvrtal a dva předměty se mi časově kryly. Tak jsem se jednoho zbavil (Marketing) a přidal si jiný z nabídky Graduate school, kterou jsme před tím neměli k dispozici (Computer Network). S tím se mi zase kryl Bowling, tak jsem se ho taky zbavil.

Po pár dnech jsem zjistil, že toho mám nějak moc; rozhodl jsem se zbavit i Current Issues, protože mi to stejně neuznají a kromě tématu Severní Koreje mě to vůbec nezaujalo. Můj finální studijní plán vypadá takto:

Signals and Systems – Signály a systémy
Web Programming – Tvorba webových aplikací I.
Embedded Software – Struktury vestavěných počítačů
Financial Management – Finanční management
Computer Network – Komunikace v datových sítích
(práce na projektu) – Projekt individuální

Změna zase znamená poslat maily na studijní a na rektorát, uf.

Jak jsme se dověděli při Orientation days, Korejci mají silnou potřebu patřit do kolektivu. Proto vytvářejí skupinky a kluby jak jen to jde. Názorným příkladem jsou školní kluby. Při Ajou je odhadem 30 různých zájmových klubů, od sportovních, přes hudební, literární až k náboženským. Scházejí se většinou jednou týdně a následně se často jdou kolektivně opít. Více o kultuře pití viz. Soju.

Já jsem si vybral Youth Hostel Travel Club (YHTC), jehož činností mělo být cestování. Pak Friends Club, kde jsou snad všichni exchange studenti a korejští studenti musí projít konkurzem, když do něj chtějí vstoupit. Cílem je mít poměr korejský:exchange student 1:1. Náplní Friends clubu je „kulturní výměna“ – vysvětlím dále. Nakonec jsem vstoupil do jednoho z mála technicky zaměřených klubů – Computer Clubu.

Všechny kluby se na začátku semestru účastní veletrhu, kdy jsou po celém campusu rozmístěné jejich stánky lákající nové členy. Bohužel zdaleka ne všechny kluby jsou uzpůsobeny na zahraniční studenty, takže je docela sranda je obcházet a dolovat z nich, co vlastně dělají. Nakonec vám dají přihlášku, kam napíšete e-mail a pak vám budou posílat informace o plánovaných akcích.

Členem YHTC se ukázal být i můj AGA (nevím přesně význam zkratky, ale je to skupina korejských studentů, která nám tu pomáhá přežít; každý z nich má na starosti skupinku cca 5 zahraničních studentů) buddy Min, takže jsem měl přístup k informacím o dost jednodušší.

Vyrazili jsme s Ondrou na první meeting klubu. Jak jsme rychle zjistili, byli jsme tam jediní cizinci. Přednáška se pochopitelně konala v korejštině, ale byla to docela sranda. Představovaly se jednotlivé funkce klubu typu prezident, finanční oddělení, oddělení lidských zdrojů, vítali se nováčci, plánovaly se výlety… Po cca půlhodině jsme se vydali před budovu udělat kruh, chytnout se za ruce a ukončit oficiální část klubovou hymnou. Pak jsme se vypravili do Ajou pártystreet, kde setkání pokračovalo až do kdovíkdy.

Friends Club měl první meeting v podobném duchu, akorát poměr místní:zahraniční student byl mnohem vyrovnanější. Mezi nejzajímavější akce plánované Friends Clubem patří vaření korejských jídel, výlet do zábavního parku Everland a víkendový pobyt v klášteře. Samozřejmě hojně prokládané kulturní výměnou v pártystreet.

V pátek jsme se ještě vypravili na setkání Ajou International Travel Clubu (AITC), který sliboval podobný program jako YHTC, tak proč ne. Poměr byl tentokrát úplně obráceně, byli jsme tam skoro jenom zahraniční studenti. Ale snad se to srovná.

S Computer Clubem to úplně nevyšlo; zjistil jsem, že tam prakticky jenom učí nováčky základy Céčka a to není nic pro mě.

Každopádně členství v klubech znamená, že se tu rozhodně nenudíte.

Druhý školní den je podobně jako ten první ve znamení pohodového vstávání na hodinu od 10:30. První hodina tady tak jako tak začíná až v 9:00, takže žádný masakr typu 7:30. Večer se končí v naprosté většině případů nejpozději v 17:45. Juchů!

Venku sněží, paráda. První hodina, Financial Management. Vyučující se díky sněhové kalamitě někde zasek, tak čekáme psaním vstupního testu, který nám rozdal asistent. Většinu věcí jsem v životě neslyšel, ale protože je ekonomie pořád o tom samém, kreslím pár křivek, co si pamatuju z prváku, k tomu nějakou derivaci, rozpočtový omezení, kombinovanou pravděpodobnost a víc fakt netušim. Doráží profesor a vysvětluje nám, že pokud se nám test nelíbil, nemáme tady co dělat. Aha. No co, to říkali všichni a vždycky jsem to nějak doklepal. Jsem odhodlán zůstat, i když jsem nikdy neměl pořádně něco jako mikroekonomiku, účetnictví ani statistiku, což jsou všechno požadované prerekvizity. No uvidíme, nemůže to bejt tak těžký.

První hodina je jinak úplně o ničem, klasika. Po hodině s ostatními konzultujeme další postup a většina se tváří na strategický ústup.

Teď hodina pauza, tak na oběd a dořešit nějaké další administrativní blbosti.

Od 13:30 začíná Web Programming. Těším se, že se konečně dovím něco nového; kurz ale začíná klasicky tragicky zmateně s HTML a CSS a tak mám dojem usínám. Zív.

15:00, 10. patro Paldal hall. Tolik schodů, ale naprosto super výhled! Čeká mě předmět z nabídky graduate school, Computer Network. Vyšší level je hned znát, energická vyučující se s ničím nezdržuje a bez zaváhání vykládá sítě z pohledu, z jakého je zrovna moc neznám, bezva! Zaujala mě zejména VAN (Vehicle Area Network) nebo meziplanetární síť 🙂 Hlavně velmi progresivní pohled, žádný opakování OSI modelu, ale naopak seznámení se s návrhy náhrad vrstvené architektury. Cítím se obohacen.

A to je pro dnešek všechno.

Tak a je to. První školní den. První hodina. Signals and Systems. Vzhledem k počtu exchange studentů z oborů computer science/electrical engineering (cca 4) nečekám velkou účast. Úspěšně nacházím budovu s názvem Woncheon hall i místnost 509, před kterou už stojí skupinka korejců.

Po chvíli se z místnosti vyhrne osazenstvo předchozí hodiny a my se pro změnu nahrneme dovnitř. Z toho vzduchu jsem málem hodil šavli, ale všichni ostatní se tvářili úplně normálně.

10:30, začínáme. Docházka. Samá korejská jména, marně se snažím zaslechnout jakkoliv zkomolenou variantu mého jména. Na konci se učitel korejsky ptá, jestli někoho nečet…tak se přihlásím a nadiktuju jméno. Napíše si mě a ptá se, jestli umím korejsky. Říkám, že ani slovo. A on na to, že tohle je předmět v korejštině, že došlo k nějaké změně. Aha, bezva. Kolega z Mexika je taky nemile překvapen, všichni ostatní (Korejci) se tváří v pohodě. No co, tak jednu hodinu přežiju a pak se uvidí. Slajdy má v angličtině, super. Docela se chytám, tak mám radost.

Po hodině probíráme s Mexičanem další postup. Říká, že na tohle asi kašle; já mám přesto chuť to v korejštině zkusit. No uvidíme.

Další hodina je Embedded Software. Na tu jsem se fakt těšil. Počet zahraničních studentů je o něco vyšší, přednáška je opravdu v angličtině, i když s občasným shrnutím v korejštině pro korejskou většinu, která má s angličtinou místy problémy. Bohužel úvodní hodina mě nenadchla; slajdy v korejštině nahrazuje přednášející on-line vyhledáváním každého klíčového slova na wiki. Zatím jsme na hony vzdáleni cpaní linuxu do nějakého pidiARM PC.

To je pro dnešek všechna škola. Hurá na oběd! Po obědě honem za Minty/Minhee na OIA (Office of International Affairs) vyřešit problém s předmětem v korejštině. Aha, tak prý fakt má být v korejštině, asi jsem byl jediný přihlášený. Nabízejí mi jiné předměty typu Teorie pole (fuj), tak se ptám, jestli to můžu zkusit v korejštině. Asi jo. Aha. Tak píšu e-mail vyučujícímu, jestli tam můžu chodit a jestli mi dá písemku v angličtině. OK, slíbil mi to. Paráda.

Synku,synku,co nějaké další info??Babičky vyžadují každodenní informace,jinak jsou nervozní!! :-))

První setkání s typicky korejským jídlem mě čekalo v Soulu. Dost jsem se bál zajít sám do restaurace; neuměl jsem ani slovo, netušil jsem nic o kultuře stolování, prostě ztracen. Cestou na Seoul Tower jsem potkal stánek s jídlem s sebou. Měli tam obrázky a fajn ceny, tak jsem se rozhodl koupit si večeři tam a poprat se s ní sám v soukromí hostelového pokoje. Vybral jsem si to nejdražší za 5000 wonů (asi 75,- Kč) a po pár minutách už jsem si odnášel igelitku do metra. Strašně to vonělo, nemoh jsem se dočkat.

Stanice Hyehwa, konečně „doma“! Začal jsem vybalovat igelitku. Ha, plastová lžíce, hůlky. Zatím si obojí schovám a použiju svou hliníkovou lžíci; měl jsem příliš velký hlad na to začít se seznamovat s hůlkama. Takže polívka – prakticky voda s pórkem. Ale fakt dobrý. Teď ta velká krabice, tam toho je! Spousta malých pestrých hromádek. Aha, rejže, to je jistota. A nějaký maso, super. Něco je fritovaný, něco vařený, ale všechno tak dobrý. Kousek omelety, krabí tyčka, nějaký řasy, cojávimcojetohle. Kimči – korejská specialita, kořeněné naložené čínské zelí; fuj to pálí. Zajíst ananasem. No všechno jsem to vyzkoumal a prakticky všechno bylo stravitelný a hlavně dobrý.

Tak bezva, odteď se nebudu bát.

Dneska se mi nechtělo zrovna vstávat a courání po Soulu jsem měl docela dost, tak jsem se rozhodl vyrazit si někam vlakem. Resp. nejdřív zjistit orientační ceny vlaků a pak případně vyrazit.

Metrem jsem dojel na mně už známou stanici Seoul Station, kde je hlavní nádraží, mimochodem moc pěkné. Nákup jízdenek se provádí zejména samoobslužnými automaty, kde se dá platit kartou (no ale asi ne tou mojí) i v hotovosti. Stejně dobře se dají jízdenky objednat přes internet (tam už mi karta fungovala). Tak jsem jako správný vidlák rozložil velikou mapu Koreje a zkoumal, kam se vydat. Ne úplně náhodou jsem zvolil směr na sever, zajímalo mě, jak nejblíž KLDR se dá dojet. V mapě trať končila ve městě Munsan, tak jsem ho naklikal v automatu a hle, cena 1400 wonů (20,- Kč). Tak proč ne, říkám si. Koukám na tabuli odjezdů a vlak s mým číslem tam má destinaci Imjingang. Tak zkuším na automat Imjingang a hle, je to ještě dál než Munsan a cena stejná. Jezdí to každou hodinu tam i zpátky. Rozhodnuto – dojdu se podívat na Seoul Tower a pak hurá na vlak.

Od nádraží je to na kopec uprostřed města kousíček, ale je to pěknej krpál teda. Pro línější turisty jezdí nahoru lanovka. Nahoře stojí Seoul Tower, vysílač s rozhlednou v jednom. Ale je odtud tak super výhled, že se bez výstupu na věž obejdu. Okolo je plot, kam zamilované páry věší zámky na znamení jejich vztahu. Výhled fakt nemá chybu!

OK, stačilo, honem z kopce na vlak. Stíhám ho jen tak tak a vydávám se na cca 80minutovou jízdu příměstskou soupravou plnou lidí. Jízdenky u vlaků této kategorie (Commuter train) se kontrolují na nádražích při vstupu/opuštění placeného prostoru.

Jsme čím dál tím více severněji, míjíme velkou továrnu LG. Lidí ve vlaku postupně ubývá. Munsan; přemýšlím, jestli nevystoupit, protože Munsan je podle cedulí na silnici určitě na správné cestě směrem k DMZ, o Imjingangu nic nevím. Zůstavám ve vlaku spolu s pár lidmi a za chvíli je tu konečná, Imjingang.

Jsem tu správně! Tohle je ta trať do KLDR! Na nádraží je kilometrovník udávající počet km do Soulu a do Pchjonjangu. Hned za nádražím je trať oplocená a to až k mostu přes řeku, kde začíná střežená hranice DMZ. Imjingang je poslední místo, kde se lze svobodně pohybovat. Samozřejmě koukám na jízdní řád a vidím vlak, který sem přijede a pokračuje dál! Dorasan! Jezdí jenom jednou denně přes řeku do DMZ, do opravdu úplně poslední stanice na této trati. Ale jak hlásá nápis na ní, není to poslední stanice od jihu, ale první stanice na sever. Aneb se tu dost doufá v znovusjednocení obou Korejí. Pro odjezd do Dorasanu musíte projít bezpečnostní a pasovou kontrolou; navíc se odtud prakticky nikam nedá svobodně dostat.

Ten vlak a i všechny organizované akce odjíždějí ráno/dopoledne, takže dneska už se nikam nedostanu. Ale aspoň to okouknu tady, určitě to bude taky zajímavý.

Je tu několik památníků, most naděje a vyhlídková terasa, odkud máte pěkný pohled na řeku. Ke té se ale nedostanete, protože už je za hranicí DMZ. Takže vidíte ostnaté dráty a strážní budky, střežený železniční most a kousek od něj zbytky druhého mostu. Dá se dojít až na most naděje, který končí bránou s ostnatým drátem a polepenou spoustou vzkazů rozdělených rodin a lidí přejících si mír mezi oběma zeměmi. Dá se ještě projít okolo parčíkem míru, hodně impozantní místo to je.

Před pátou si kupuju jízdenku zpátky do Soulu, stojí opět 1400 wonů. Stejná souprava, stejná cesta. Večer si ještě zaskočím pro jídlo a hurá domů.

Pár fotek je v galerii Imjingang DMZ Trip.

Proč by nefungoval? Je to přece civilizovaná země, ne? :-)) Už jedeš za Duem do Inčonu?

Tak všechny zdravím ze Soulu! Úspěšně jsem připlul do Sokčo, přijel do Soulu a s menší pomocí se zorientoval v metru a teď jsem v hostelu. Mobil mi tady nechápu proč funguje.

Gratuluju k zvladnuti cesty a tesim se na nejaky poradny povypraveni. A ne vsechny kocky jsou fiktivni;-) Maca

Tak šťastnou plavbu a žádné setkání s ruskou ponorkou….!! :-))

Ve vlaku ses na postel nevešel?A tam ti deka přimrzala k oknu?Ty brdo, jaks to ten týden vydržel? :-))

Pani a sprcha a netureckej zachod a vejdu se na postel a neprimrza mi deka k oknu! Queen Elisabeth hadr. No uz to vypada, ze plujeme smer Sokco, tak zatim!

Pustili me z Ruska!Uz jsem na trajektu,je to parada,spime v takovych kojich po 5 na zemi (economy class se slevou na ISICa:),nikomu nerozumim a vsichni se smejou.Je tady I knihovna.Tak to okouknu a pak asi usnu.Diky moc za vsechny vzkazy.V Koreji neni GSM

Kluci tak uz tech vzkazu od fiktivnich kocek bylo myslim dost;) Noc byla zcela v bezdomoveckem koloritu,ale ziju ani me neokradli.Ted uz cekam na odbaveni lodi.

Vymyslim jak zvysime index drsnosti na Sumave ale na tebe nemame!Dobrodruzstvi a tobe zdar a mej se dobre!Jana

Zdraví do Korei Eliška: fesgghgghdččšššě eeeeeeeeeeeeeliška