Ztracen v Koreji

Šílený. Dost velká anarchie, ale kupodivu to docela funguje.

Semafory jsou, a teď pozor, až ZA křižovatkou. I tak nejsou směrodatný; když si řidič myslí, že to půjde, tak není problém jet na červenou. U semaforů jenom kvůli přechodům si to myslí vždycky. Chodec tu opravdu přednost nemá; nezbývá mu než čekat nechutně dlouho (u nás před školou průměrně 2 minuty) na zeleného panáčka a pak se při přecházení pořád rozhlížet a tipovat, odkud pojede ten, kdo si myslí, že to na červenou půjde. Tak jako tak jsme tu ještě neviděli žádnou nehodu.

Autobusy už jsem zmiňoval; jezdí jich tu fakt šíleně moc. Konečně jsem si koupil tu čipovou kartu!

Zajímavým dopravním prostředkem jsou ještě taxíky; ve víc lidech vyjdou levnějc a pochopitelně pohodlnějc a rychlejc než MHD. A teď pozor, v Čechách naprosto neuvěřitelná historka – koncem února jsme sem všichni přijížděli ze všech koutů světa; každý jak uměl, ale jeden z oficiálních návodů byl dojet Airport Busem k hotelu Castle a odtud si vzít taxíka. Je to asi tak 5 minut, ale první den v Koreji netušíte vůbec nic a jste rádi, že jste na místě. No a tak se na kolejní nástěnce objevil vzkaz od Dormitory Administration, že student, který zaplatil taxíka místo 5 000 wonů omylem 50 000 wonů, si má dojít pro ten přeplatek na vrátnici! Prostě neuvěřitelný.

S kolama je to teď, když je zima, docela slabý. Akorát je tady většinou používají na krátké vzdálenosti a nikam na výlety s nima moc nejezdí. Je tady podél chodníků něco jako cyklostezky; uvidíme, jak to bude vypadat v létě. Na silnici bych tady s kolem asi nevjel.

Ajou má celkem cca 14 tisíc studentek a studentů, ale jak mám mezi nima pořád poznávat ty, které bych znát měl?!

Na každém club meetingu nebo jiné akci se vždycky najde několik jedinců, kteří se se mnou chtějí seznámit…je to děsně super, ale na tohle fakt nemám kapacitu. Každej na mě vybalí jméno, věk, obor a kdovíco ještě…a přitom budu rád, když ji/ho druhej den poznám.

Už mi to fakt splývá…YHTC, FC, AITC, AGA, škola, kolej…všude takových lidí.

Holky se dají rozdělit podle barvy vlasů na černovlásky, černovlásky a černovlásky; podle délky vlasů na dlouhovlásky, dlouhovlásky a dlouhovlásky; podle postavy na hubené, hubené a hubené; podle vzrůstu na malé, malé a malé; konečně podle vzhledu na pěkné, pěknější a nejpěknější. Takže otagování je poměrně jednoduché, ale pak je poznat 🙁

U kluků je to jednodušší – buď mě pozná on nebo máme smůlu 🙂

No nic, dneska jela část lidí s FC do LotteWorldu (zábavní park), nic pro mě. Další část jela jen tak někam, protože nám dneska dezinfikovali koleje a varovali nás, že to může mít zvracecí účinky…nevim co s tim všichni nadělali, soju má ty samý. Večer bychom měli jet na víkendovej výlet s YHTC do hor…ale zatim se nám nějak neozvali, tak snad na nás nezapomněli. A nakonec příští víkend se jede s AITC do Ocean Worldu, taky nic pro mě; a navíc v tu sobotu! prej píšem nějakej test ze Signals and Systems. Potěš, to už by snad bylo lepší jít na ten nahrazovanej Embedded Software.

To to letí. No ale už můžu udělat drobné zhodnocení jednotlivých předmětů.

Signals and Systems – začíná to být čím dál tím větší hardcore. Budu se na to snad muset učit; psali jsme zatím dva kvízy a asi jsem moc nedopad. Jeden domácí úkol v Matlabu byl dost jednoduchý. Ve třídě jsem jediný zahraniční student, ale už tam znám jednoho kluka a pak ještě jednu slečnu z jiné paralelky.

Embedded Software – tragédie. Zatím jsme se vůbec nedostali k žádnému cross-programování ani konfiguraci Linuxu. Je to neskutečně zmatený; začali jsme kecama o Web 2.0, client-server technologii a teď jsme brali paměti včetně jejich vnitřních zapojení až na úroveň tranzistorů – no radost. Jak jsem už psal, slajdy jsou prakticky jenom v korejštině a vyučující každý druhý klíčový slovo hledá on-line na wiki. Fakt špatný. Měli jsme dva domácí úkoly spočívající v udělání nějaký rešerše z wiki…témata opět na hony vzdálený HW, tak jsem na to nějak zapomněl… Jsme tam s Ondrou tuším jenom dva zahraniční studenti. Tenhle týden nám hodiny odpadly, prej si je nahradíme příští sobotu. To asi upad.

Financial Management – v naší třídě jsme zbyli 3 zahraniční studenti. Začíná přituhovat; moje znalosti účetnictví nejsou nic moc, navíc v angličtině. Ale zdá se to zajímavý, akorát se na to asi fakt budu muset podívat i doma 🙁 Tu tlustou bichli si ale kupovat nehodlám!

Web Programming – tak nevim. Taky trochu zmatený, začalo se s HTML, JavaScriptem, minule se udělal úvod do Javy a dneska už jsme dělali vlákna. Pro toho, kdo to zná, nic novýho, pro toho, kdo to nezná, podle mě absolutně nezvládnutelnej přísun informací. Zahraničních je nás tam docela dost, domácí úkoly zatím zvládám…ne že by mě to teda bavilo.

Computer Network – paráda. Naprosto super předmět. Fakt mě to baví; o IPv6 jsem se konečně souvisle dověděl prakticky všechno. A další, lepší, témata nás teprv čekají. Zahraničních studentů je tam docela dost, ale já jsem tam asi jediný z exchange programu.

Tak jsem zatím vytvořil skromný seznam kvůli vízům – budou potřeba skoro všude a tvoří nezanedbatelnou položku v rozpočtu i v pasu. Zjistil jsem, že většinu víz vyjde levnějc (někdy až o hodně) vyřídit v Soulu než v Praze. Bohužel to bude znamenat cca 6 cest do Soulu…když to dobře naplánuju.

Čína – single entry (SE) tu vyjde na 35 000 wonů, multiple entry (ME) na 53 000 wonů.

Filipíny – do 21 dnů není vízum potřeba

Indie – tranzitní platí 15 dnů a stojí 41 570 wonů, turistické platí 6 měsíců a stojí 74 570 wonů.

Indonésie – tranzitní platí 7 dní a stojí $10, turistické platí 30 dnů a stojí $25. Víza se dají získat on-arrival.

Kambodža – na 30 dnů stojí $25, on-line žádost

Laos – vízum na 15 dnů stojí $30, on-arrival

Malajsie – do 90 dnů není vízum potřeba

Singapur – do 30 dnů není vízum potřeba

Thajsko – žádosti o vízum podané v období 5. března – 4. června 2009 jsou zadarmo! Vízum platí 30 dnů.

Vietnam – tranzitní SE stojí $25, měsíční ME $40

Informace o Pákistánu a Íránu mám poměrně skromné, ale Pákistánské vízum by mělo stát $31 a Íránské cca 1000,- Kč.

Není na škodu podotknout, že za tyhle informace neručím (ostatně jako za všechny tady). Poměrně rychle stárnou, tak se jima případně řiďte jenom orientačně.

Jasně, je trochu brzo, ale přecejenom je nejvhodnější doba začít reálně plánovat cestu z Koreje. Venku je tady zase pěkná kosa, tak můžu sedět na koleji a všechno pěkně nastudovat. Sice toho většinu do léta zase zapomenu, ale to hlavní si někam napíšu.

Takže můj současný plán je zhruba následující: užít si Koreu co nejvíc během semestru a co nejdřív po jeho skončení (cca 21. června) vyrazit trajektem do Číny.

Tam bych rád strávil 2-3 týdny. Chtěl bych vidět cca Peking, Hong Kong, Šanghaj, Xian, Lhasu,…nemyslím jenom města, ale pochopitelně hlavně přírodu a opravdovou Čínu. Bohužel mám zatím fakt problém s čínštinou. Čínsky jsem se naučil jenom „Ni hao“ (dobrý den), „Sije sije ni“ (děkuji), „Cej cijen“ (nashledanou), „Pi džu“ (pivo) a „Meňju ni chenpšijao lijan“ (jsi moc pěkná slečna).

Po Číně i z Číny se plánuju dostávat pozemsky, zejména vlakem. Chtěl bych pokračovat do JV Asie – Vietnamu, Laosu, Kambodže a Thajska. Kolik času tam strávit a co všechno vidět zatím netuším.

No a nakonec Malajsije, Indonésie, případně Filipíny. Někde tam bych každopádně rád sehnal workcamp. Dál už se asi z finančních ani časových důvodů nedostanu a tak bude na čase vyrazit směrem do Evropy.

Z Kuala Lumpur lítá AirAsia do jižní Indie (Tiruchirappalli) za cca 2000,- Kč, takže toho využiju. V Indii bych rád strávil aspoň 14 dnů – ono to tak nějak vyjde na přejetí z jihu na sever.

Zbývá cesta (opět vesměs vlakem) přes Pákistán do Íránu a pak Orient Expresem do Istanbulu. Odtud už je to do Prahy co by kamenem dohodil. Plánuju tam dorazit začátkem září.

Tak dejte vědět, kdo se kde připojíte 🙂

Tak po všech drobných změnách mám finální rozvrh.

V úterý večer se konají pravidelné meetingy YHTC, ve čtvrtek FC a v pátek AITC.

Achjo. Sice bylo bezva, že to celý platila škola, ale že by mi ta investice za odhadem čtvrt mega přišla rozumná, to teda vůbec.

Gyeongju je prakticky na druhé straně Koreje, takže jsme tam autobusem jeli cca 5 hodin. Na každém srazu se na někoho/něco čekalo, nikdy jsme neodjížděli včas. Většinu míst jsme nacházeli až na druhý pokus a pěšky jsme celkem neušli snad ani kilák.

V Bulgok temple jsme strávili v sobotu hodinu, pak jsme se přesunuli do hotelu, kde byla večeře a po ní jsme jeli opět autobusem na noční projížďku. Viděli jsme jednu hromadu šutrů s označením hvězdárna a pak jeden super palác. A zase honem zpátky do hotelu. Cestou se z našich autobusů staly karaoke autobusy, což bylo docela povedený překvapení. Po zbytek večera/noci se v hotelu konala „small beer party“, což znamenalo, že se všichni zase ožrali jak prasata.

Na nedělní ranní snídani se tak neprobíralo nic jiného než kdo s kým, kdo kde, kdo kam, kdo v kolik a kde kdo nechal boty. Bezva. Pak jsme vyrazili k jezeru Bomun, což je letní letovisko se zábavním parkem. Dalo se tam akorát půjčit si Donalda a šlapat po jezeře, což bylo docela fajn. Taky se daly půjčit kola, skůtry a různé čtyřkolky, ale jezdit s tím po místní návsi je na mě asi moc dobrodružný. Posledním navštíveným místem byla vesnice Yangdong, což mělo být něco jako původní dochované osídlení. Pěkný, ale na Ukrajině takhle vypadá každá. Půl hodiny.

A zase zpátky přes celou Koreu.

AITC plánuje na první dubnový víkend cestu do nějakého akvaparku; jak tak na to koukam, náplní bude dojet tam, válet si šunky ve vodě, ožrat se, lehce vystřízlivět a zase vyrazit domů. Tak mojí poslední nadějí je YHTC a pak můj nový buddy z FC. Jinak si holt začnu plánovat výlety sám, protože tohle mi zatím nějak nesedí 🙁

Pár tragicky přepálených fotek je v galerii Gyeongju Field Trip.

No tak tohle nemělo chybu! Vyrazili jsme (tj. ušli jsme asi 300m po pártystreet) do korejských lázní. Za 6 000 wonů (90,- Kč) můžete strávit celý den nebo noc! ve třech patrech, kde najdete sauny, bazénky, vířivky, potírny, chladírny, fitko, hromadu dalších zařízení a pak spoustu místa na společenské aktivity, odpočinek a spaní.

Až za mnou někdo přijedete, hádejte, kde vás ubytuju 😉

Juch to byla zase akce! S Friends Clubem jsme se učili korejské kolektivní opíjecí hry. Kdyby vás to zajímalo, tak tady jich pár je:

• Baskin Robbins (31) – v kruhu lidí se postupně říkají čísla 1 až 31; každý může říct jedno, dvě nebo tři. Na koho vyjde 31, prohrál.
• Game of Death – v jeden okamžik každý na někoho ukáže; jeden začne a řekne číslo (treshold). Pak řekne 1 a dál se říkají čísla postupně podle toho, na koho se ukazuje. Na koho vyjde treshold, prohrál.
• 3, 6, 9 – v kruhu se postupně říkají čísla od 1; místo každého čísla obsahujícího 3, 6 nebo 9 se musí tlesknout; obsahuje-li jich víc, musí se tlesknout tolikrát (každopádně jsem to zažil dohrát k třicítce snad jenom jednou).
• Random Game – říkají se postupně čísla od 1 do počtu lidí u stolu. Na koho vyjde poslední číslo nebo když dva lidi řeknou najednou stejné číslo, prohrávají.
• (název nevim) – klasická elektrika, ale s třískáním panákem do stolu. 2x znamená změna směru, 3x přeskočení dalšího.

Pak se ještě „hrajou“ další věci typu domino – sklenice piva v řadě a na jejich okrajích stojí panáky so-ju. Do krajního se cvrkne a mělo by to spadnout všechno. Nám se to povedlo!

Jinak jak jsem psal o rozdělení do skupin a 1:1 přiřazení korejky/ce, tak jsem dostal kluka 🙁 Ale vypadá to dobře; není to žádná lemra líná, takže prej vezmem ještě další schopný a budem chodit na výlety do hor! Hurá!

Zase se se mnou seznámila spousta bezva slečen; akorát zkuste si pamatovat jména typu Tasul, Jimin, Heyjin, Yuna a k nim ještě pokud možno odpovídající tváře. Některé tvrdily, že jsou členky i YHTC, tak se uvidíme i v úterý. Ale vysvětlily mi, že obecně se FC a YHTC nemaj mezi sebou rádi, tak nemám na meetingu jednoho klubu mluvit o tom druhém. Taky je tu plno počítačově zaměřených holek; zrovna ty dvě včerejší jsou z oboru Digital Media a programujou ve Visual Studiu hry. Hustý.

Blbý je, že všechny moje společný fotky má ve foťáku někdo jinej a nějak se nemá k tomu mi je poslat, takže vzorky bohužel nemám. Zatim se můžete kouknout na bezva klip, kterej tady na našem patře fakt letí 😀

Jak jsem se už zmiňoval, jsme tu nepřehlédnutelní. Nikde tu nevidíte evropské turisty; jenom hafo korejek, korejců a nás pár exchange studentů. Takže si stačí vyjít na výlet do Hwaseong Fortress nebo kamkoliv jinam a určitě se s váma dá někdo do řeči. Po zkušenostech např. z Turecka, kde se za „Hello!“ skrývala většinou nabídka nějakého super zboží nebo služeb; z Ukrajiny, kde na nás děti občas volaly „Ahoj, dej bonbon!“ je to tady příjemná změna.

Prostě vás pozdraví, protože vám chtějí popřát pěkný den, něco o vás zjistit, poradit s mapou, procvičit si mluvenou angličtinu, atd. Je to děsně fajn. Samozřejmě se nezapomenou zeptat, odkud jste; je fakt, že to se docela omrzí na to pořád odpovídat. Ale jakmile odpovíte „Čéko“, dostane se vám uznalého pokývání hlavou, „Pracha“ a jmen několika českých fotbalistů (určitě víc než jich znám já). Někdo tam už byl, někdo tam určitě plánuje jet. Paráda. U nás by v průzkumu počítám skončila Korea asi jako provincie Vietnamu někde u hranic s USA.

Zatím jsem to detailně nepočítal, ale žije se tady opravdu levně. Můj původní rozpočet počítal na Koreu s cca 20 000 wony (300,- Kč) na den včetně všeho. Naštěstí jsem si nemusel kupovat knížky ani jiný kraviny do školy, jako chudáci kolegové na ekonomických a business předmětech. Moje náklady jsou tak jenom jídlo, pití, doprava a sem tam něco.

Za jídlo v menze dám 2 500 wonů, za průměrnou párty 10 000 wonů. Doprava do Soulu a zpátky vyjde na 5 000 wonů. Jedno praní a sušení stojí 2 000 wonů.

Mým cílem je snížit náklady na 15 000 wonů na den, resp. 100 000 wonů na týden. A pokud možno ještě na míň. Tak pak dám vědět, jak to jde. S metodou pařit, pařit a pak napsat rodičům o peníze bych asi doma nepochodil, ale je to tady mezi exchange studenty docela běžnej postup.

Tenhle týden pondělí 6 350, úterý 22 900, středa 7 700, čtvrtek 16 900, pátek 10 000, sobota 10 000, neděle 11 100. Celkem 84 950, to je průměrně 12 100/den. Super!

Moje současná adresa je úplně jednoduchá:

#5521, Hwahong Hall
Ajou University
San 5, Woncheon-dong, Yeongtong-gu
443-749 Suwon
Republic of Korea

GPS: 37°17’05.5“N 127°02’47.4“E

E-mail: dzavy(에)dzavy.net

Web: http://dzavy.net/

Telefon: +82-31-210-9459

Mobil: +420 731 381 350 nebo +420 739 772 478

Včera jsme měli zase meeting s YHTC. Potom jsme se šli najíst a napít. Večeře ve více lidech se jí téměř výhradně sharováním z jedné nebo víc pánví, každý má vlastní misku rejže. Přímo na váš stůl postaví plynový vařič a některé typy jídla si vaříte prakticky sami.

No v naší části stolu přistála velká pánev plná polívky z mořských potvor. Docela hustý, tu chobotnice, tu mušle, tu cojesakratodle. Je to ale jenom o zvyku, protože to bylo fakt dobrý!

Pak jsme se přesunuli do podniku vedle (korejský zvyk je vystřídat za večer víc podniků, průměrně 2 hodiny na jeden) a tam jsme dostali hrnec plný mušlí. Už jsem věděl jak na to, i když hůlkama se mušle tahaj fakt blbě.

Co jsem se tak ptal okolo, někdo to má rád, někdo ne, někdo to jed prvně jako já. Takže nic zvláštního. Když se to nehejbe, tak s tím problém nemám 🙂

Sejra tady prostě nevedou 🙁

Dá se sehnat jenom takovej ten polotavenej hnus balenej každej plátek zvlášť; v Tescu měli asi ještě dva druhy, ale nic extra a navíc pěkně drahý. Holt je to malá země, hodně lidí, hodně rejže a na krávy místo nezbylo 🙁

Dneska jsem měl v menze další místní specialitu, nudlovou polívku se sejrem. Paní kuchařka to dělá celý před váma; do rendlíku hodit sušený nudle, zeleninu, zalejt vodou a hodit na oheň. Po cca minutě přidat vejce a právě ten jeden plátek sejra. Celej rendlík šup na tác a k tomu misku rejže. Zase moc dobrý.

Tak teď krátce o tom, co tady zrovna nefunguje.

Bankomatů je všude plno, na každém rohu snad na nějaký narazíte. Problém je, že sice jsou extrémně sofistikované, ale většinou pouze v korejštině. Pokud narazíte na bankomat v angličtině, zdaleka to neznamená, že máte vyhráno. Aby vám v něm fungovala vaše česká karta, musí být označen jako Global Service ATM, resp. musí mít v menu na výběr mezi Domestic a Foreign (Overseas) card.

Najít takový v neděli v Sokču byla opravdu zábava 🙂

Směnárny tu prakticky vůbec nejsou; jenom na letišti a někde fakt hodně v centru Soulu. Peníze se tak dají vyměnit jenom v bankách; berou určitě dolary, eura, libry a pak tuším ty japonský nebo čínský frfně.

S mobilama to je ještě větší zábava. Na to jak to je technologicky vyspělá země, si můžete nechat zdát o tom, že si koupíte twistovou (resp. jinou prepaid) SIMku, strčíte do mobilu a je to. Předně tady nebude fungovat naprostá většina evropských mobilů; nemají tady GSM, ale nějakou verzi CDMA (teď nevim přesně a není to tak důležitý).

Takže si budete muset koupit asi i mobila; k tomu potřebujete alien registration! Aktivace prepaid/tarifu je pak další sranda, ale asi mě to čeká, tak poreferuju potom.

Ještě se to nějak rozlišuje na SIMkové a bezSIMkové mobily; pro volání do zahraničí se používají nějaké šílené předvolby a co jsme zkoušeli, tak se nám zaboha nepovedlo odeslat z českého čísla na korejské SMSku.

Fakt šílený.

Když jsem dorazil ze Sokča do Soulu a byl jsem postaven před úkol dostat se na stanici metra Hyehwa, vypadalo to jako fakt problém. Z autobusáku na stanici metra jsem se dostal asi jenom díky splynutí s davem. Nikde žádné šipky v angličtině, žádná mapka.

Na stanici jsem se upřeně zadíval na schéma metra čítající asi 12 linek a několik set stanic. Aspoň že tady byly stanice napsané i anglicky, tak jsem poměrně rychle našel svůj cíl cesty. Horší bylo zjistit, kde jsem právě teď.

Člověk ani nemusí vypadat úplně zoufale; evropan s krosnou zírající na schéma metra je tu absolutně nepřehlédnutelný. Tak se mě ujala nějaká milá slečna a ochotně mi vysvětlila, jak to metro funguje a zejména mi ukázala, kde právě jsem a jak se nejlíp dostanu kam potřebuju. Takže teď můžu machrovat, když to vim, ale bez ní bych byl asi v řiti. Na druhou stranu je téměř jisté, že se vás někdo ujme a rád vám cokoliv vysvětlí; korejky/ci jsou ohromně vstřícní a milí a rádi si s vámi procvičují jejich mluvenou angličtinu.

Takže základem je najít na mapě, kde jste. Bývá to místo úplně vydřené od ukazování nebo ho každopádně najdete někde ve středu oblasti čísel 1000. Každá stanice totiž má nejen svoje ID, ale i cenu, jakou stojí jízda tam odtud (znamená to, že v každé stanici je mapička jiná, resp. jinak ohodnocená). Základní cena je právě těch 1000 wonů a za ni se dostanete v centru cca 6 stanic daleko. Je úplně jedno kudy tam pojedete; důležité je kde vlezete do turniketů a kde vylezete.

Když zjistíte cenu cílové stanice, koupíte si jízdenku. Buď v automatu, kde se přímo zvolí cena nebo u okýnka, kde můžete zkusit říct korejsky cenu, jméno cílové stanice nebo nasypete přesně odpočítané peníze; nic těžkýho.

S jízdenkou projdete turniketem (turniket vám ji vrátí, tak si ji nezapomenout zase vzít) a hurá do metra. Korejci obecně nezvládají plynule organizovaný nástup/výstup z metra, takže ve špičce si s krosnou užijete určitě hodně zábavy! Ve vlaku se hlásí zastávky korejsky i anglicky, takže se dá docela zorientovat. Rozhodně se vyplatí si někde nafasovat kapesní mapičku metra a průběžně s ní konzultovat další postup.

Při přestupech z linky na linku se placený prostor neopouští! Teprv v cílové stanici projdete znovu turniketem a ten už vám jízdenku nevrátí. Existuje taky možnost, stejně jako u autobusů, koupit si čipovou kartu a jezdit na ni (zase je to o 100 wonů levnější).

Ve stanici, když tam není moc lidí a máte možnost se tam rozhlédnout, je několik fajn vychytávek. Zejména záchody zadarmo! Pak mapička okolí stanice s očíslovanými východy a poměrně jasně vyznačeným místa vaší aktuální pozice (aniž byste si museli ukroutit hlavu ve snaze zorientovat mapičku podle lišejníků). Očíslované východy jsou bezva pro přesnou navigaci např. k hostelu. Ulice tady totiž moc pojmenované nejsou. Poslední velkou vychytávkou jsou úschovní skříňky. Bohužel ovládání je pouze v korejštině, ale dá se to! Platí se vším možným, pro nás připadá v úvahu asi jenom platební karta. Stojí to cca 2000 wonů na den a skříňku otevřete zase tou samou platební kartou.

Soulské metro je prostě fascinující. A to nejen tím, že např. linka 1 má délku pár set kilometrů!

Konečně! Začíná se oteplovat a tak můžem někam vyrazit; už mám toho města (tj. sezení na koleji nebo juchání v pártystreet) docela dost.

První akce se bude konat teď o víkendu 21. – 22. března a je to výlet organizovaný a zejména financovaný OIA. Pojedeme do Gyeongju! Zatím jsem to moc nezkoumal, ale měl by tam být mj. Boolkook temple zapsaný v UNESCO. Určitě poreferuju.

A hurá, konečně nějaká akce s mým oblíbeným YHTC! Včera jsme měli zase meeting, bylo to zase náročný, ale to hlavní, že o víkendu 28. – 29. března pojedeme někam do hor, jsem si zapamatoval. Už se nemůžu dočkat.

Ten samý víkend sice Friends Club plánuje výlet do zábavního parku Everland, ale hory u mě jasně vedou.

Když jsme u toho Friends Clubu, tak tam nás rozdělili do menších skupinek (jsem samozřejmě skupina číslo 1 🙂 ) a navíc nás spárovali do dvojic korejský:foreign student. To jsem zvědavej, koho jsem dostal!

Typický předmět se skládá ze dvou vyučovacích hodin (75 minut) týdně. Nerozlišuje se tu přednáška a cvičení, obojí vypadá stejně. Vyučující posouvá powerpoint a něco čmárá na tabuli a studenti to z tabule tiše obkreslují do předem vytištěných prezentací. Interakce v té mé korejské hodině (Signals and Systems) je nulová; v anglických hodinách se vyučující sice občas na něco zeptá, ale kloudnou odpověď v angličtině dostane převážně jenom od zahraničních studentů. Korejští studenti se buď stydí nebo neumí dost dobře anglicky nebo obojí; vyučující pro ně často shrnují nejdůležitější myšlenky i v korejštině a dovolují jim korejštinu používat. Na druhou stranu bych se vsadil, že úplně stejně to vypadá na anglicky vyučovaných předmětech na FELu.

Na začátku každé hodiny se dělá docházka nebo, je-li na to učebna uzpůsobena, si každý student registruje účast kartou. Povoleno je maximálně 6 absencí (globální nařízení), takže žádná flákárna jako na FELu.

Během semestru jsou dvě týden trvající zkoušková období – mid-term a final. Výsledná známka se ještě skládá z domácích úkolů (odevzdávají se vesměs pouze elektronicky), quizů apod.

Ještě bych měl podotknout, že běžní studenti platí na Ajou školné, asi $4000/rok nebo semestr, teď nevim. Univerzita je to poměrně prestižní, ale když se na ni dostanete, s velkou pravděpodobností ji také dokončíte (ono aby ne, to si každý rozmyslí zahodit rok, dva, tj. x-krát $4000); není možné studovat víc univerzit najednou. S tím souvisí i neuvěřitelný tlak na studenty už od základní školy; např. během střední školy je naprosto běžné být ve škole od 8 ráno do 10 večer. Bohužel ne všichni ten nápor s cílem být úspěšný a splnit očekávání rodičů vydrží a tak se každoročně vyskytne několik případů sebevražd. Navíc tu funguje dvouletá vojenská služba, na kterou musí jít všichni kluci a to v době, která jim je určena (první nebo klidně poslední rok univerzity). Asi si dovedete představit jak se podepíše dvouletá pauza na vašem studiu.

Dneska jsem to vstávání zase úplně nezvlád, každopádně jsem se z postele vypotácel před polednem, tj. dřív než většina ostatních. Do noci jsem se snažil najít nějaký fajn výlet na víkend, našel jsem si národní park i spojení do něj, už jsem skoro objednával jízdenky, když jsem zjistil, že zrovna od 1. do 31. března je zavřený.

Bylo ale krásně, tak jsem vzal foťák a vyrazil do centra Suwonu s cílem vidět znovu Worldcup Stadium, Hwaseong Fortress a nakonec nádraží.

Worldcup Stadium je od naší školy kousíček, asi čtvrt hodiny pěšky. Vypadá to docela impozantně a atmosféra při zápasu prý stojí za to, tak zvažuju, že po cca 18ti letech znovu zajdu na fotbal nebo co to tam budou hrát. V okolí stadionu je golfový trenažer, plavecký stadion, squash a další možnosti sportovního vyžití. Přímo na chodníku v parku jsou různé posilovací a protahovací nástroje i s návody, takže tam určitě zajdem, až bude teplejc. Asi je na místě podotknout, že vandalismus tu prakticky neexistuje; nic není zničené ani počmárané.

K Hwaseong Fortress je to dalších cca 15 minut. V praxi se jedná o hradební systém s branami a věžemi, který se rozkládá na poměrně velkém území – přejít to napříč trvá asi půl hodiny. Uvnitř pevnosti je město stejně jako mimo ni; jezdí tam autobusy, jsou tam domy, školy, atd. Vstupné stojí 1000 wonů na celý den, dále je tam možnost se za 1500 wonů svézt vyhlídkovým vláčkem. Procházka po hradbách je ale super a výhled nemá chybu. Může se prakticky všude (do věží a hlásek), nikde není nic zničené ani počmárané.

Kousek pod konečnou vláčku se rozkládá palác Hwaseong Haenggung; vstupné je tam dalších 1500 wonů, ale fakt to stojí za to. Je to přesně takový ten palác s mnoha přízemními domky různě propojený uličkami a brankami, který vás baví procházet a pořád objevovat nová zákoutí.

Naopak nad konečnou vláčku je asi nejvyšší bod celého opevnění, celé město je odtud jak na dlani. Dál jsem se vydal k bráně Paldalmun, která ústí směrem k nádraží.

Nádraží jsem úspěšně našel; v jeho okolí je ohromná spousta restaurací i pajzlů, navíc samotné nádraží je jedno obchodní centrum. Jezdí zde metro i vlaky. Byly už asi 3 odpoledne, tak nemělo cenu jezdit někam daleko; vybral jsem si nebližší velké město na lince metra směrem na jih, Pyengtaek. Doufal jsem, že cestou uvidím nějaké neobydlenou přírodu, bohužel asi tam to metro nejezdí jen tak pro nic za nic. Je to prakticky souvislá zástavba táhnoucí se až ze Soulu.

V Pyengtaeku není vůbec nic, aspoň jsem tam nic nenašel. Tak jsem si ho prošel sem a tam a narazil alespoň na úplně super místní trh, kde nejvíce letěly potvory z moře vytažený. Neříkám, že by to úplně vonělo, ale rozhodně to bylo fajn procházet, ty malinkaté zastřešené uličky narvané stánky.

Po hodině jsem nased zase na metro a vydal se domů; tentokrát jsem jel z nádraží ke škole autobusem.

Pár fotek najdete tady.

Tenhle dobře fungující chaos určitě doporučuju k vyzkoušení! Už jenom proto, že největší piráti silnic jsou v Koreji právě řidiči autobusů. Při cestě ze Sokča do Soulu jsem se fakt připoutal a jenom koukal, jak tu jedeme na červenou, vecpat se sem, předjet tohle; 100metrová fronta aut na dálnici před semaforem? moc velký zdržení, sjedeme, objedeme ji vesnicí a zase najedeme – samozřejmě dálniční rychlostí. Přišel jsem si jako v Need For Speed 🙂

V podstatě se autobusová doprava dělí na městskou, meziměstskou a dálkovou.

Dálkové autobusy mají vlastní terminál, kde jsou vyvěšeny jízdní řády a kupují se jízdenky. Názvy stanic jsou většinou přepsané i anglicky, takže jakmile přijdete na drobné nuance, např. že město Dongseoul je vlastně jedno z autobusových nádraží v Soulu, máte celkem vyhráno, koupíte si jízdenku a jedete…teda až najdete autobus. Číslo na jízdence je číslo místa v autobuse, ne číslo odjezdového nástupiště! Při hledání odjezdového stanoviště vřele doporučuju někomu ukázat vaši jízdenku a on vás snad pošle správně. Autobusy jsou to pěkné, hlavně mají hodně místa na nohy. Po cestě řidič udělá přestávku někde u dalničního motorestu; délku přestávky samozřejmě řekne jenom korejsky, ale bývá to cca 15 minut. Hlavně si zapamatujte, který autobus je ten váš 😉

Pro cenovou představu – jízdenka ze Sokča do Soulu, tj. 3 hodiny jízdy přes prakticky celou šířku Koreje, stála 20 tisíc wonů, tj. asi 300,- Kč.

Možnost koupit jízdenky přes internet jsem ještě nevykoumal; nějaké jízdní řády jsem našel na http://www.kobus.co.kr/web/eng/, ale určitě tam nejsou všechny.

Městské a meziměstské autobusy se od sebe liší jenom trochu; městské bývají zelené vejtřasky a meziměstské jsou červené a o něco pohodlnější. „Jízdenky“ se kupují až v autobuse vhozením příslušné částky do kasičky 🙂 Jak to přesně funguje jsem ještě nezjistil; ale hodně to je založené i na ohromné poctivosti Korejců. Každopádně jízda ze Suwon Station k nám ke škole (cca 15 minut jízdy) oficiálně vyjde na 1000 wonů (15,- Kč). Nic jako denní, týdenní, x-denní jízdenka neexistuje; místo toho je možné koupit si čipovou kartu, dobíjet si jí a platit s ní (je to pak o 100 wonů levnější).

Co se orientace týče, bez korejštiny máte celkem smůlu 🙂 Když už najdete zastávku, tak maximálně zjistíte, jaká čísla linek tam zastavují a za kolik minut asi přijede další spoj (zobrazuje se to v minutách na displeji; nic jako vylepený jízdní řád není). Mapička trasy, která tam někdy je, je jenom v korejštině. Ani v autobusech to není lepší; mapička vůbec žádná, pouze hlášení v korejštině. V číslech autobusů je taky dost bordel, např. od Suwon Station k nám jezdí 720, 720-2, ale 720-1 už ne.

Silnice tu jsou plné autobusů. Když mu to nevyjde, zastaví klidně dva pruhy od zastávky; když nikdo nechce vystupovat (pro výstup je v autobuse tlačítko) a řidič nevidí na zastávce nikoho na něj vzhlížet, tak ji projede. Jakmile jste druhou nohou v autobuse, jede se. Lidi na stojáka lítaj sem tam jak nudle v bandě. Místa k sezení se žlutou opěrkou jsou určena pro důchodce!

Abych to shrnul, musíte si zjistit kam jedete, co tam jede, pak musíte zvládnout nastoupit, koupit si jízdenku a pak ještě správně najít cílovou zastávku a zvládnout vystoupit. Tak hodně štěstí!