Konečně jsem se zúčastnil výletu s AITC! Program není moc jasný, ale chci někam jet za každou cenu a hlavně s holkama z AITC jsem ještě nikde nebyl!
Sobota 9:00. Chčije a chčije. Rozhlížím se na místě srazu a nikde nikdo. Čekám 5 minut, moknu, nic. Vracím se zpátky na kolej, kde potkávám výpravu ostatních foreign studentů. Čekáme ještě na Naomi a něco po čtvrt vyrážíme znova na sraz. Ha, konečně někdo. Abych to zkrátil, pořád se na někoho čeká a vyrážíme něco před desátou (korejská klasika). Jedeme směrem na východ a to jedním minibusem a jedním autem; celkem nás je cca 16 a všichni jsme jedničky.
Počasí pořád nic moc; zastavujeme na oběd, který si vezeme s sebou. Ta myšlenka normálního jídla v krabičce se mi obecně fakt líbí, ale tady v Koreji je to podle mě především šílenej zdroj odpadu; všechno je tam na jedno použití a po jídle se to nahází na jednu (po nás fakt velkou) hromadu a vyhodí.
Po nějaké době dorážíme do oblasti národního parku Sobaeksan; bohužel fakt nevim přesně kudy jsme jeli. Naším prvním cílem je jeskyně Kosu; po jistých zkušenostech nečekám moc, ale tohle mě opravdu velice mile překvapilo. Je fakt ohromná a moc pěkná! Jsou tam chodníčky, schody, pořád se chodí nahoru dolů, něco se podlejzá, přelejzá…zábava! A bacha, není to dělaný na velký pupky; některý místa jsou fakt úzký („claustrophobes and people in need of a diet might want to skip it as some tunnels are quite narrow“). Mám z toho plno videjí, ale bohužel už ne tolik času a výpočetních prostředků je teď sestříhat…
Z jeskyně jsme vyjeli kousek k řece; krajina je tady hodně kopcovitá a zelená. Nemůžu si pomoct, ale co se přírody týče to tady vypadá mnohem líp než na celým Jejudo! Tak se chvíli válíme na kameni v řece a vzájemně se máčíme. Jak malí!
V závěru dne se vydáváme do ještě pěknějších kopečků, kde nás čeká naše ubytování – bývalá základka přestavěná na rekreační středisko. Začínáme dělat BBQ, hrajeme badminton (bohužel ve čtyřhře Korea – ČR jsme nereprezentovali úplně nejlíp 🙁 ) a podobně náročný hry. Masa je teda hafo a už jsem fakt ugrilovanej. Večer ještě přijela Ran s někým, tak hrajeme tradiční i netradiční opíjecí hry. Spát jdem jak kdo umí klasicky v jedné místnosti na zemi.
V neděli ráno teda vypadáme! Program naštěstí není náročnej…jedeme se podívat k jezeru, po kterém se hodinu plavíme na vyhlídkové lodi. Nejdřív jsem přemejšlel, k čemu má vyhlídková loď v podpalubí diskotéku, ale po 10ti minutách jízdy, kdy byly břehy i voda pořád stejné, jsem pochopil… Akorát rozestavěný most stál za to.
A to je všechno…jedeme zase zpátky domů. Vázneme v zácpě, ale moc nám to nevadí; hrajeme v autě plno her.
Jo, fajn to bylo!
Fotky najdete v galerii Danyang. Víc informací o oblasti je třeba tady.
V týdnu 25. – 29. května 2009 se v Yonginském campusu Hankuk University of Foreign Studies (HUFS) bude konat výstava o Karlu Čapkovi. Ve středu 27. května 2009 bude od 15:30 oficiální zahájení za přítomnosti českého velvyslance Jaroslava Olši.
Tak jsem zpátky z výletu. Nic moc extra to nebylo, ale zkusím to popsat.
Sobota
Chčije a chčije. Tak nasedám okolo poledne na autobus do Gunsanu a doufám, že tam bude líp. Po třech hodinách jízdy vystupuju v totální řiti, samozřejmě pořád prší a je hnusně. Můj plán navštívit tu velkou hráz dostává trhliny a mezi aktuální priority patří najít místo na spaní a cestu na letiště. Po dlouhém bloumání poměrně ošklivým městem a neúspěšném hledání sauny nacházím za neustálého deště v malém parčíku altánek. Nikdo tam v tomhle počasí nechodí, tak se tam utábořím; vypadá to suše. Rychle usnu, ale v noci mě probudí zvedající se vítr a s ním déšť ze všech stran. Snažím se přikrejt 2x2m alumatkou z Tesca, ale stejně jsem ráno pěkně mokrej.
Neděle
Naštěstí už neprší! Do odletu mám pořád dost času a tak pokračuju v chůzi směr letiště. Podle mého odhadu to nemůže být daleko…ale bylo. Fakt jsem se s tou krosnou dost prošel a že bych cestou viděl něco extra říct nemůžu. Letiště v Gunsanu je fakt malinkatý; lítají tam dva vnitrostátní lety denně a má jenom jednu gate. Hodinu a půl před odletem jsme byli v hale 3, tak jsem čekal, že pro nás se svým strojem přiletí Rampa McKvák. Po chvíli se ale čekárna bohužel zaplnila a za chvíli dosedla, světe div se, 737ka, kterou jsme naplnili. Byl jsem jediný cizinec na palubě a dostal jsem místo v emergency row, takže ze mě byly letušky nervózní tuplem. Let proběhnul úplně bez problémů a za chvíli jsme dosedli na Jeju International Airport.
Tak a jsem na Jeju, bájném to ostrově, který si všichni Korejci nemůžou vynachválit. První mě nemile překvapuje provoz a hlavně velikost Jeju city…je to ohromný město. Po drobném bloudění a procházení města nacházím autobus, který mě dováží na autobusák. Tam fasuju mapičku a pár základních informací. Zejména zjišťuju, že jediná možnost pro hike je v národním parku Hallasan, kde jsou všehovšudy DVĚ stezky a pochopitelně se tam nesmí nocovat. Dneska už tam fakt nemá cenu vyrážet, tak si prohlížím město, nacházím přístav a ověřuju cenu trajektu do Busanu. Večer se rozhodnu přenocovat v sauně; mám fakt radost, že jsem ji sám našel!
Pondělí
Vstávám na mě nezvykle brzo a vyrážím pěšky na autobusák. Je to fakt nechutná dálka, tak toho mám s krosnou docela dost. Daří se mi koupit nějakou jízdenku snad k začátku té turistické cesty; vyrazit pěšky přímo z Jeju city nehrozí, nic tam prostě nevede (kromě silnic pochopitelně). Po cca půlhodině jízdy mě autobus vyhazuje jako jediného v osmistech metrech u vstupu do národního parku. Naopak parkoviště tady žije; je tady plno zájezdových autobusů a taky autama sem samozřejmě lidi dojeli.
Před cestou ještě snídám a zase se mnou dává někdo do řeči; co mě vždycky překvapí je, jak všichni znají Ajou. Fakt to tady má asi jméno. Vstupný do parku prej platit nemusím, když tady neparkuju. Tak vzhůru! Cesta je to pěkná…ale taková moc umělá. Všude schody, zábradlí, podlaha. Kousek od cesty vede v lese taková kovová lišta, tak přemejšlím, k čemu tam je. Po nějaké době to zjišťuju, když se po ní řítí „vlak“ – dieslová lokomotiva i se strojvůdcem a tři nákladní vagónky. To by asi nosiči v Tatrách koukali, jak se dopravuje matroš na horskou chatu. Hlavně, že se tady nesmí snad ani prdět, ale tohle tady jezdit může.
Po cestě jinak nic zajímavýho, dosunul jsem se až nahoru (něco okolo 2000m, nejvyšší hora Jižní Koreje) a vydal jsem se zase dolů (narozdíl od většiny – těch co si chytře přivezli zadky autama – jinou cestou). Taky nic zajímavýho, snad jenom to, že cesta končila v jednom kempu vyloženě na parkovišti. Ani autobus sem nejezdil, tak jsem se vydal pěšky po krajnici směrem k silnici, po které jsem ráno jel. Samo od sebe mi zastavilo auto, ale zatím jsem odvoz s díky odmítnul. Stavil jsem se ještě v jednom klášteře, viděl „úžasnou“ atrakci Mysterious Road (díky optickýmu klamu není vidět, že silnice je v jednom úseku místo z kopce do kopce) a pak potkal Korejce, se kterým jsme došli až na zastávku busu. Konečně někdo normální; taky tady spí v saunách a 5 dní tu jezdil na kole. Tak zjišťuju, kde ho sehnal a jedem spolu zas to tý stejný sauny.
Úterý
Dneska to s vstáváním nepřeháním a něco po deváté si vyrážím půjčit to kolo. Opět je krásný slunečný den, to je dobře. S pánem v půjčovně se poměrně snadno domlouváme a za chvíli odjíždím na bajku s krosnou na nosiči. Bohužel neměli mou velikost a Máca by si na něm asi kolenama vymlátil zuby. Nechtěl ani zálohu, ani ID, nic. Prostě jsem zaplatil půjčovný na dva dny (v přepočtu tři stovky) a jel jsem. Můj plán byl vyrazit po pobřeží směrem na východ a pokud možno dojet až úplně na východ, kde měl bejt nějakej kráter z moře vystupující.
První problém byl vymotat se z města. Po těch xproudých silnicích plných aut a kamionů to nebylo snadný. Ale konečně jsem si užil silniční provoz jako účastník, sledoval semafory za křižovatkou a naučil se jezdit na červenou. Ten provoz byl ale fakt oser, trvalo mi fakt dlouho, než jsem konečně odbočil na jednu z pobřežních silniček. Ta ale nevede pořád a čas od času je potřeba se vrátit na tu hnusnou hlavní. Mají tam něco jako cyklopruh, ale dost často nepoužitelnej, např. protože na něm místní suší cibuli…
Dojel jsem až k tomu kráteru, kam jsem teda odmítnul vylézt po zjištění, že bych se akorát musel zafrontovat a poslušně vystoupat po jediné stezce nahoru, kouknout do díry zase dolů. Tak jsem si dal dole svačinu a zíral, jak na ohromné parkoviště přijíždí autobusy po desítkách. To je teda turistika. Zpátky na kolo a ještě kus popojedem směrem k jižnímu okraji. Cestou jsem míjel řepkový pole…a to se podržte, napadlo je to, postavili si tam budku, lavičku se srdcem a vybíraj za focení v řepkovým poli tisíc wonů. To je tvrdej business! Jedu co to jde, až to nejde. Kupuju si něco na večeři a zahejbám do vnitrozemí na silnici přecházející hory zpátky do Jeju city. Na nejbližším možném místě (jakože fakt daleko a prakticky potmě) ulehám do lesa.
Středa
Ale jo, docela dobrý místo. Sice jsem se v noci trochu bál těch velkých brouků a sjížděl jsem z kopce, ale vyspal jsem se luxusně. Dneska mi zbývalo přejet hory zpátky do města. Na tom mým pidi kole to bylo sice utrpení, ale naštěstí to bylo docela kousek. Stavil jsem se u dalšího kráteru a protože parkoviště zelo prázdnotou, odhodlal jsem se zaplatit 3000 wonů a podívat se tam. No, díra v zemi jak kráva. Pěkný. Postavit k tomu management office, záchody, občerstvení, pokladnu a velký parkoviště a máme typickou korejskou atrakci. Tím rezignuju na všechny zbývající „Top 10 of Jejudo“ a směřuju přímo zpátky. Opět ani nevím jak jsem z cyklostezky na 8 proudový silnici, kterou zrovna opravujou…luxus opravdu.
Tak jsem si ještě projel jednou město, vrátil jsem kolo (pán měl ze mě radost a vyfotil si mě), koupil si něco k jídlu a vydal se do přístavu. Plavenku jsem měl rezervovanou a opravdu jsem platil jenom tu cenu, která byla uvedená v letáčku; žádnej přístavní ani palivovej poplatek. Zase byla prázdná čekárna a tak to vypadalo na pohodovou cestu prázdnou lodí…ale pak přijely 3 autobusy plný rachejtlí ála výlet ženských z ČHMÚ. Hned bylo v terminálu jak v kurníku! Měl jsem tu nejlevnější třídu, tj. místnost cca 10x5m s kobercem na podlaze pro cca 30 lidí. Cestovaly tam se mnou vesměs nějaký vyšeptaný fuchtle s domalovaným obočím (holky to je fakt děs, radim neškubat). Nějak se na trajektu objevila i velká skupina nějakých středoškolaček či co a tak měly díky mně o zábavu postaráno.
Čtvrtek
Fuj, 6 ráno, připlutí do Busanu. Nejenže ty holky dělaly bordel kdoví dokdy, ale fuchtle začly pro změnu dělat bordel už od pěti (domalovat znova obočí dá práci), takže jsem se moc nevyspal. Každopádně chčije a chčije. Tak sháním mapu Busanu a vyrážím pěšky směrem, kde tuším nádraží. Úspěšně ho nacházím, ověřuju jak často to jezdí domů a pak bojuju s úschovní skříňkou na otisk prstu. Samozřejmě je to jenom v korejštině a tak nerozumím tý chybový hlášce; no nakonec zkouším jinej prst a je to. Prší fakt dost, ale jsem odhodlán vidět co nejvíc.
Začínám v chinatown; akorát většina nápisů je v ruštině. Pak šplhám na kopec k pagodě padlým hrdinům, to už jsem pěkně mokrej. No a když mám zrovna radost ze suchých stehen, projede okolo mně auto a důkladně mě ošplouchne. Tak klesám z kopce na druhou stranu a hledám metro…no konečně! Funguje tady moje T-Card, ale nedá se nabít. To je teda chytrý. Další plán je trochu oschnout v metru a dojet až na konečnou, kde má bejt nějakej klášter a kousek od něj nějaký zdi. Na konečný pro změnu leje jako z konve a klášter je prej 3 kiláky…tak na to kašlu a jedu zpátky. Koukám řeka se rozvodnila a zaplavila stezku podél. Už mě fakt neba někde moknout a tak se vracím na nádraží. Snažím se otevřít úschovní skříňku snad všema prstama, ale nic. No naštěstí mi to vytisklo papírek s kódem, na ten to funguje. Kupuju jízdenku na KTX a v jednu odjíždím sedíc na igeliťáku.
V Daejeonu přestup do obyč vlaku a okolo půl pátý konečně Suwon! Tady taky prší, ale co už. Doma je doma.
Další Korean Movie Night bude v úterý; na tu dobu už máme sice naplánované setkání s naší host family, ale ani mi to nevadí, protože se bude dávat film JSA: Joint Security Area. Ten už jsem si dávno stáhnul a několikrát viděl.
Můžu ho jenom doporučit, je fakt dost impresivní, smutný a opravdový. V kostce jde o to, že v severokorejském JSA checkpointu byli jedné noci zastřeleni dva severokorejci a je na nezávislém vyšetřovacím týmu, aby zjistil, jak a proč k tomu došlo a zároveň uklidnil už tak napjaté vztahy mezi Jižní a Severní Koreou.
Od počátku jsou k dispozici dvě verze výpovědí – jihokorejec tvrdí, že byl severokorejci unesen přes Bridge of no return do jejich checkpointu, kde se mu povedlo osvobodit a prostřílet se ven. Severokorejská verze jediného přeživšího je, že jihokorejec k nim zničehonic vpadl a začal bezhlavě střílet. Obě výpovědi jsou z hlediska zúčastněných očividně jediné možné a tak za nimi obě strany stojí.
Pravda je ale někde jinde a všichni ji střeží i za cenu sebevraždy – není akceptovatelná ani jednou stranou. Osádky checkpointů na obou stranách Bridge of no return se totiž spřátelily a v noci se tajně scházely. Z nepřátel na nejostřeji střežené hranici světa se stali kamarádi na život a na smrt. Jednou je ale přistihl pohromadě severokorejský důstojník a nebyla šance cokoliv vysvětlovat…
Abyste si nemysleli, že tady akorát jezdím na výlety, cpu se a koukám po holkách, připojuji výsledky zkoušek z půlky semestru.
Web Programming – 94/100; max: 94, avg: 61
Computer Network – 80/100; max: 80, avg: 45
Financial Management – 13/40; dali jsme tomu na řiť, budem to psát znova
Signals & Systems – 31/100, 10/100; to není vůbec dobrý
Embedded Software – zatím se neobtěžoval to opravit…
Sice bych měl dělat asi milion věcí do školy, účastnit se FC akce, lovit body na večeřích s holkama…ale rozhod jsem se vyrazit na jih Koreje a cca tejden tam pobejt.
Můj aktuální plán vypadá cca takhle: zejtra dojet do Gunsanu; je to na západním pobřeží od nás tak dvě tři hodiny autobusem. Má tam být mimojiné nejdelší hráz (snad na světě, ale neručim za to), která udělala z kusu moře velkou nádrž sladké vody. Někde tam přespim a na neděli mám koupenou letenku od EAStarJet…na ostrov Jeju!
Koupit ji fakt nebylo lehký; jejich web je nejenže v korejštině, ale navíc má všechny texty v obrázkách, takže když je člověk chce přeložit, musí je přepsat. No tak jako tak jsem skončil na tom, že tam nepasovalo číslo mojí alien registrace a tak jsem jim dneska zavolal 🙂 Po třech hovorech se sympatickou slečnou mi konečně oznámila, že letenku na neděli opravdu mám! Tak jsem fakt zvědavej a těšim se.
Na Jeju zůstanu jak dlouho mě to bude bavit – plánuju mj. zdolat ten nejvyšší vrchol Koreje; pak seženu trajekt nejspíš do Busanu, ten okouknu a vydám se pomalu (cestou snad ještě něco vymetu) zpátky do Suwonu.
A příští víkend je hned AITC trip do Dan Yang (zatim moc netušim kde to je a co tam je); s těma jsem ještě nikde nebyl, tak jim tu hroznou újmu musím vynahradit. Z hlediska cestování bych to ani trip nenazýval, ale určitě to bude fajn.
Na dnešním AITC meetingu jsem byl jedinej foreigner…kde skončili ostatní moc netušim, ale když už jsme u 소주, tak se mi už fakt dělá blbě jenom slyšim otvírat flašku 🙁 Zítra se tu mají konat International Olympics…no jsem docela rád, že o to přijdu.
Jo a na včerejším FC meetingu…tragédie fakt…jsme dvě hodiny řešili nějakou úplnou kravinu (musím znova vyzdvihnout YHTC, který fakt funguje; meeting začíná přesně v šest, je v něm systém a všechno se během dvaceti minut v klidu vyřeší…o tom by si ostatní kluby mohly nechat zdát). Nějak z toho ale vyplynulo, že Temple Stay, jedna z mála rozumných akcí FC, se odsouvá na neurčito…
Tak tohle bylo jednoduchý. Thajská ambasáda se nachází zhruba mezi stanicema Itaewon a Hannam a konzuálrní oddělení má otevřeno každý den od 9:00 do 12:00. Stačí přijít, vyplnit jednoduchý formulář, odevzdat jednu fotku a je to. Vízum platí 3 měsíce ode dne vydání s tím, že maximální doba pobytu na jeden vstup je 30 dnů. V rámci snahy o zpřístupnění Thajska turistům jsou víza do 4. června zadarmo a hotové bude v pondělí! Paráda!
Pákistánská ambasáda se nachází kousíček od stanice metra Itaewon. Hledá se ale poměrně blbě, má vchod z takové malé uličky, kam se leze po schodech. Dokumenty přijímají denně dopoledne vydávají odpoledne. Tak jsem tam dneska ráno vyrazil.
No hned to na mě dejchlo Orientem! Mají tam nástěnku, kde se o vízech psalo akorát, že stojí 55 000 wonů a platí 3 měsíce. Tak jsem si nafasoval formulář, poctivě ho vyplnil a když mi došlo, že tady frontu nevedou, vecpal jsem se k okýnku. Konzulárnímu úředníkovi, který se tam doteď vřele zdravil se starými známými, jsem se evidentně nelíbil. Tak jsem si akorát vyslech, co všechno ode mě ještě chce – potvrzení o studiu z Ajou (proboha proč?), rezervaci hotelu, rezervaci jízdenky, kopii pasu a alien registrace (a to má kopírku za zadkem) a podrobný itinerář cesty.
Tak jsem sklopil uši a šel dneska radši požádat o thajský vízum…
Už něco přes měsíc jsem spokojeným majitelem kompaktu Canon A590IS, který mi poradil koupit Skot a rozhodně toho za tu cenu nelituju. Seznam všech fíčur a parametrů najdete třeba tady.
Super je výdrž baterek. Stará Minolta DImage S414 žrala tužkový po čtyřech a většinou jsem jich s sebou nosil 3 sady. Pro Canon tak teď mám sad 5 (jednu dvojici jsem někde vytratil) a stejně tam jedna sada vydrží dýl než v Minoltě. Taky je to menší, hezčí, má to větší displej, nezapne se to samo v brašně a naopak připravený k focení to je sekundu po zapnutí. Manuální mód se tak bezva ovládá, že už nebudete chtít fotit jinak.
Nedávno jsem na internetu našel projekt CHDK, který z tohoto (a mnoha dalších od Canonu) kompaktu zadarmo udělá drobnou softwarovou úpravou o třídu lepší zařízení.
Stačí z webu http://mighty-hoernsche.de/ stáhnout build pro váš model a verzi firmware a rozbalit ji do kořene paměťové karty. Pak zapnout foťák v módu Play a v menu by měla přibýt položka Firm Update… Podotýkám, že se nejedná o upgrade firmware; pouze se aplikace z karty spustí. Tuhle proceduru je tím pádem potřeba dělat při každém zapnutí; dá se to ale vyřešit nastavením „automatického bootování“ (bohužel aktuálně funguje pouze na kartách s FAT16). Po spuštění aplikace se na tlačítko Direct print namapuje ALT mód – aneb při jeho zmáčknutí se dole na displeji ukáže <ALT>. Opětovným zmáčknutím Direct print se zase deaktivuje. V ALT módu se tlačítkem Menu dostanete ke spoustě nových věcí a můžete:
– ukládat fotky do RAWu
– dělat sekvence pro HDR (nastavitelný krok expozice, clony nebo ISa)
– používat analogový zoom u videa
– sledovat live RGB histogram a zebru (zvýraznění přeexponovaných míst)
– psát skripty
– zobrazovat různé ukazatele na displeji
– ovládat foťák z PC
– hrát hry a spoustu dalšího
Hodně funkcí má vlastní klávesové zkratky a když se s tím naučíte, je to fakt bezva věc.
Takže protože už se nás našlo v Koreji docela dost – zejména díky strýčkovi Google – rozhodli jsme se uspořádat malé české setkání. Pokud se budete v danou dobu nacházet poblíž, určitě se stavte!
Kdy: středa 13. května 2009 od 19:00 Kde: Soul, Castle Praha (Hongik University, Line 2)
Účast zatím potvrdili: Martin, Michal, 강세림, Jana, Petr, Vláďa, Petr s manželkou, Ondra a já
Ráno odjel Justus na tejden do Číny, takže než se v neděli vrátí Martin z JV Asie, budu tady na pokoji zase jenom s Luisem, aneb sám.
Ve středu jsme se konečně sešli s těma holkama a díky tomu jsme se dověděli, že se ten večer koná YHTC meeting. Tak jsem tam zašel, zhodnotili jsme víkendový trip a pak se holky a kluci vydali zvlášť cvičit na dnešní vystoupení.
Mělo to začít ve 12, tak jsem rozumně vstal, zašel na oběd a vyrazil na Teletubbies loučku, kde se to mělo konat. Ha, našel jsem to. Dostal jsem žlutý tričko a…oběd. No co, nějak to naštosuju. Pak jsme hráli různý hry, pekli maso, hráli jiný hry, vítali staré členy a tak. Koukal jsem na ročenku; fakt pěkná. A navíc je v ní i moje zpráva z prvního tripu, wau! A taky nějaký fotky…no to je něco. 유나 bohužel nedorazila, ale jinak tam bylo holek habaděj.
K večeru se část kluků rozhodla hrát fotbal; my jsme mezitím přenesli věci do jídelny, kde se měla konat večerní část s představením a večeří. A taky že jo – přibližně v sedum to začlo. Večeři si klasicky vařil každý stůl sám na plynovém vařiči – byla to velká pánev, kam se hodily ingredience z pytlíku (takhle na začátku vypadaly poměrně dobře – nějaký maso, zelenina a tak), zalilo se to nějakým nálevem z druhýho pytlíku a vařilo. Takže z toho vznikla zase taková ta klasická korejská pálivá hustopolívka. Ale co no. A k tomu se pilo 소주. Pak bylo to představení. Nejdřív měli kluci song Sorry Sorry od skupiny Super Junior:
a pak holky klasicky Gee Gee song:
Vypadalo to fakt moc dobře, taky to nacvičovali snad dva tejdny několik hodin denně. Obojí jsem natáčel na video, bohužel holčičí vystoupení mi pak někdo spolu s pár fotkama smazal…stalo se mi to už podruhý a pořád si nepamatuju, že nemám dávat foťák z ruky 🙁 A nemůžu nezmínit, že mě to fakt naštvalo.
No nic, okolo desátý jsme se přesunuli do jednoho z našich oblíbených podniků, kde probíhalo zhodnocování předchozího zhodnocení. Z toho si už moc podstatnýho nepamatuju 🙂
Big Bang. Každej normální člověk si pod tím představí úterý a seriál Big Bang Theory. Tady v Koreji je to ale především hodně populární chlapecká skupina složená z pěti fešáků (víc informací třeba na wiki). No tak jsme na ně vyrazili koukat po holkách.
Koncert byl zadarmo jako součást nějaké akce sousední Kyung Hee University. Škola je to veliká; jenom na území jejich campusu jsou asi tři autobusové zastávky, hlavní brána vypadá jak vítězný oblouk a dojít od ní k amfiteátru zabere cca 20 minut. Dorazili jsme něco po sedmé, nafasovali si podprdelníky a usadili se do horních řad s bezva výhledem. Vystoupení střídalo vystoupení, lidi pořád proudili a proudili.
Byla to teda megaakce; Big Bang vystoupil až úplně na konci s tuším třema kouskama…celej plnej amfiteátr naprosto šílel, všichni si stoupli a zpívali s nima. A překvapivě – bylo to docela poslouchatelný. Jak rychle přijeli, tak rychle zase zmizeli a s nima i většina publika. Tak jsme se pomalu vytratili i my, zašli s holkama indonézskýma ještě na nějaký kuřecí kousky a pak domů…
Jednoduše neschopnost. Na můj první dotaz, proč mi nejde z Twistového čísla z Koreje uskutečnit odchozí hovor odepsali po čtyřech dnech dopis ze šablony, že u nich chybu nenašli a ať vyzkouším jiný mobil. A to jsem jim výslovně napsal, že ve stejným mobilu mi tarifní SIMka pro odchozí hovory funguje.
Tak jsem jim po nějaký době napsal znova a už to jsou dva dny (pracovní dny podotýkám) a pořád nic. Navíc jsem se zeptal i k tarifní SIMce, proč mi najednou nefunguje suspendace, resp. v t-zones vidím -2 zbývajících dní strávitelných v suspendaci. To už jsou taky dva dny a nic. Doručenky samozřejmě přišly.
No a nemůžu nezmínit záležitost z roku 2007, kdy jsem vyjel s novým tarifem do Německa a celou dobu jsem se nemohl přihlásit do žádné sítě, i když roaming jsem aktivní měl a na podpoře vytrvale tvrdili, že u nich je všechno v pořádku…no teprv po mém návratu do ČR to opravili. To samý s hlasovou schránkou, kterou jsem měl i když jsem ji neměl.
Jo a zkuste si sami dobít kredit ze zahraničí, když zrovna nemáte funkční číslo pro autorizaci v Servis24…
Turistická víza do Indie se v Soulu vydávají pouze prostřednictvím agentury TT Service. Postup žádosti o vízum na jejich webu je bohužel trochu zmatený, tak se ho pokusím shrnout do nejzákladnějších bodů.
Pro turistické vízum jako občani ČR potřebujete pas, dvě fotky, vyplněnou žádost a 89750,- wonů (a po mně chtěli ještě kopii alien registration card). Formulář se dá stáhnout tady, nebo se dá tady přímo on-line vyplnit. Vízum platí 6 měsíců od data vydání a je vícevstupové.
TT Service se nachází přímo naproti indické ambasádě, takže nemusíte nic hledat. Žádosti se přijímají denně od 9:00 do 15:30 s polední pauzou 12:00 – 13:00. Nejjednodušší je dojet metrem na stanici Hannam; je tam i pěkná mapička a jenom jeden východ. Prakticky půjdete pořád rovně až narazíte na velkou křižovatku s mostem. Kousek za ní je po pravé straně nenápadná Korean Exchange Bank (KEB), kde musíte na přepážce složit ten poplatek na účet TT Service (630-005805-964). Mají tam na to už předvyplněné složenky, takže akorát dopíšete částku a jméno a je to.
No a s potvrzením z banky se vydáte podat žádost. To už je v pohodě a po týdnu jsem dostal zpátky pas i s vízem.
Nejlepší systém na hledání spojení je na http://www.gbus.co.kr/. Bohužel nezahrnuje všechny autobusové terminály, ale Soulský Dongseoul a Suwon tam jsou; a odtud mi to najde spojení prakticky kamkoliv. Autobusy tady fungujou fakt dobře.
Vlaky
Oproti autobusům je nalezení spojení podstatně těžší a to i když je celej systém v angličtině.
Noční doprava
Neexistuje. Nechápu. O půlnoci jste v Soulu v řiti a domů se prostě nedostanete, pokud nejste ochotni zaplatit si taxíka. Ani vlaky po půlnoci nikam nejedou.
Dneska jsem dostal opravenou písemku ze Signals & Systems…10 bodů ze sta. To je vostuda. Na náladě mi samozřejmě nepřidala hodina Embedded Software, kde jsme se zase dověděli velký kulový (už druhej tejden probíráme jakým směrem se kreslí šipky v komponentovém diagramu mezi interfacy). Dostali jsme dokonce dva domácí úkoly! Jeden klasicky copy/paste z wiki, na ten klasicky kašlu, a pak druhej, pozor fakt náročnej, nainstalovat TinyOS (apt-get install tinyos), zbuildovat nějaký ukázkový příklad (make mika2) a poslat screenshot toho shellu (PrintScreen, Ctrl+V, Ctrl+S) 😀 Už jsme tak nějak vymysleli téma projektů – spojíme Embedded Software a Web Programming a uděláme docházkovej systém s (snad) RFID čtečkou a webovou administrací.
No a po škole hurá na AITC BBQ párty! Od čtyř se schází náš přípravný tým, nosíme stoly a házíme si tenisákem…dost náročný tyjo. Máme dva dvacetilitrový kanystry se sangrií a hromadu masa. V šest to začíná; konečně mám možnost potkat se zas s 란, tu prej odteď učím česky, a 지현, s tou domlouváme druhou verzi středečního srazu.
Akce to byla moc povedená, fotky najdete v galerii AITC BBQ Party. Zejtra je státní svátek (Children’s Day), takže škola není!
Začátek neměl chybu. Jako vždy jsem měl do poslední chvíle jenom velmi kusé informace, ale i přes to se mi povedlo na trip zlanařit Ondru a Erica. Co jsem pochopil, měli jsme cestovat po skupinkách a sejít se někde na západním pobřeží. Po návratu z DMZ jsem konečně dostal e-mail od Mina. Moje skupina má sraz v 6:00 ráno u hlavní brány, Erikova v půl osmý na koleji a Ondrova v 9 na Suwon Station. To jsem to zase vyhrál 🙁 doufám, že budu mít aspoň fajn členky v týmu!
Půl šestý, zív, vstávám. To je hnus tohleto. U brány a na zastávce se potkáváme s většinou, ha tak zatím jedna holka, 은진. Jedeme na nádraží, kde se připojuje zbytek a 형진, která v úterý říkala, že nepojede! Takže máme holky dvě, v sedum sedáme na vlak směrem na jih a tradičně kempujeme u záchodů na chodbě (ty vlaky jsou tady plný fakt v každou denní dobu). Cestou se bavíme mj. tím, že pěkně korejsky hrajeme kostky (tj. „házíme“ kostkama na mobilu s akceleračním snímačem) a kdo prohraje, tak musí dělat nějakou pakárnu mezi ostatníma cestujícíma. Jedna z nich je projít uličkou pozpátku, já jsem schytal povinnost dojít do půlky, tam otevřít úchylnej deštník s fialovýma puntíkama a dojít zpátky. Nejlepší byl asi model s fotografkou; museli nafotit 5 fotek v různých polohách mezi lidma.
Po poměrně dlouhé době vystupujeme v Daecheonu (neplést s Daejeonem, liší se jenom o jednu čárečku mezi ㅊ a ㅈ). Konečně je mi jakž takž vysvětlen náš plán – hodláme jet trajektem na nějaký ostrov! Tak sedáme na bus do přístavu, kde nás ale bohužel čeká zklamání v podobě vyprodaného trajektu 🙁 Tím se hroutí základní část programu. Tak vyrážíme do města a hledáme místo, kde uvaříme nudle. Kempujeme u nějaký školy, vaříme, houpeme se na houpačkách a tak. Další program omezujeme už jenom na dojití na místo srazu s ostatními…
Po nějaké době tedy vyrážíme na pláž. Počasí se zhoršuje, vypadá to na pršení každou chvíli. Pláž vypadá docela klasicky, i moře bylo tuším mokrý a slaný. Docela dost lidí, ale kromě pár navzájem se máčejících pošuků se nikdo nekoupe.
Dorážíme ke středisku péče o pleť; tady si nemůžu odpustit zmínit jedno z tajemství, proč korejský holky vypadají tak dobře. 30% z nich prý prodělalo nějaký druh plastické operace a navíc o sebe pečujou tak, že to musí po nějaký době lízt fakt na nervy. Jakmile potkají jakoukoliv plochu odrážející jejich obličej, tak se okamžitě kontrolují. Jsou schopný se i vyfotit mobilem a pak zkontrolovat fotku! Kluci nejsou o nic pozadu; jeden s sebou na tenhle víkendový trip táhnul žehličku na vlasy. No já starý prase, který ráno pokusně ověří, že neděsí lidi, sem prostě nepatřím. Taky věta, kterou tu pořád slyším „You are handsome“ je tady prostě defaultní a mám skoro podezření, že ji holky říkají proto, aby pak od nás na oplátku slyšely, že jsou 예뿌다 aneb pretty. No nic konec odbočky.
Pak dorážíme k poli s něčím žlutým, předpokládám řepkou, ale kdo ví. No a tohle jste taky neviděli. U silnice parkuje v příkopu řada aut a jejich posádky se v poli…fotí! It’s so cute! Mě jebne; jako pochopil jsem Cherry Blossoms, ale řepkový pole fakt ne. Chudáci děti. No tak se fotíme taky.
A hurá na silnici. Plánujeme stopovat; koukám nikdo není moc vybavenej na velký chození. Dva kluci jdou od rána v plážových pantoflích, většina nemá batoh, ale nějakou šílenou kabelku a v ruce vláčíme igelitky s jídlem. Achjo. No tak jdeme po krajnici a začíná pršet. Není to tak zlý a tak jdem a jdem, za chvíli se dostáváme na dlouhou hráz. Cca v půlce začíná pršet fakt brutálně, takže i já vytahuju, pozor, deštník! Na konci hráze už jsme pěkně zmoklí a tak si domlouváme odvoz s majitelkou penzionu, kde plánujeme spát. Za chvíli přijíždí a za další chvíli jsme na místě. Máme pro sebe celý horní patro; jsou to dvě velký místnosti a kuchyňský kout. Paráda!
Po nějaké době doráží další skupiny; všichni zmoklí jak slepice a se zážitky se stopováním. Prakticky asi všichni zažili víc než my i když nevstávali tak brzo 🙁 Tak nějak pospáváme a pak začínáme vařit večeři. Ta se naší skupině obzvlášť povedla, protože tam bylo fakt hodně masa. Po večeři se tradičně vedou skupinové diskuze a nacvičují se scénky. Diskuze šla trochu mimo mě; scénka představovala příběh našeho prezidenta, který jednou strávil noc v knihovně čekajíc ve frontě na místenky pro 6 holek. Bohužel nevyhrála.
Pak jsme hráli další hry a okolo půlnoci šli ven udělat zase obřad se svíčkama. Některé skupiny potom ještě vařily a tak jsme pochopitelně ochutnávali…trochu se to protáhlo a spát jsem šel ve tři. Nevim jak ostatní, mám pocit, že někdo nespal vůbec, ale budíček v 7 byl teda moc. Tak zase vařit snídani; my měli nějakou šílenou rybí polívku. Pak se uklízelo, hrály se další hry, např. tahle:
Nakonec se zase psaly vzkazy do deníčků a okolo poledne jsme běželi na autobus. Tím na nádraží v Ungcheonu, kde bylo oficiální ukončení akce, a vlakem domů. Zase u záchodů na zemi, ale to prostě nemá chybu.
Bohužel kvůli počasí a tomu, že jsme se nevešli na ten trajekt, tenhle trip za moc nestál. Ale i tak jsem si to docela užil!
Tak jsem zase o něco zkušenější. Po nevýrazných zážitcích s vařenýma, smaženýma a jinak připravovanýma mořskýma potvorama, jsme se vydali na jejich syrové varianty. Na tácu byla nakrájená nějaká růžovo-fialová chobotnička/oliheň či co…jo to bylo zejména se solí nebo wasabi fakt dobrý. Na druhým tácu to bylo o poznání horší; hrál všema barvama od oranžový po zelenou a skoro bych řek, že to na mě mrkalo. Ale tak co, opatlat to wasabi nebo omáčkou a sníst. Jo většina se dala; co jsem tak pochopil, tak to byly škeble a pak kdoví co…občas něco křuplo, něco bylo tužší na žvejkání, něco bylo fakt hnusný, ale vydržel jsem. Nakonec jsme dostali syrovou rybku; podává se na syrový cibuli a je to takový nějaký bez chuti…takže máčet do omáček a je to moc dobrý.
Level 3 je snězení živý chobotnice; do toho fakt jít neplánuju.
I když jsem se ke hranicím s KLDR vypravil už dvakrát, nikdy jsem se nedostal až do JSA, resp. na samotnou hranici. Tak jsme se s Justusem dohodli, že objednáme trip od USO, který se zdál být nejlepší v poměru cena/obsah. Finální cena byla 63 tisíc za výlet plus deset za oběd.
Podle harmonogramu na webu měl být odjezd ze Soulu někdy okolo sedmé ranní…už jenom z představy toho humus vstávání jsem usnul. Nakonec nám napsali, že naše skupina odjede v 11, super! Justus trávil týden s Charlotte a tak jsme si dali sraz až na místě.
Před devátou jsme se srazili se Stefanem a vyrazili na Sadang a pak metrem na stanici Samgakji. Ta je ve čtvrti Yongsan, kde se kromě ohromného počítačového nákupního komplexu nachází několik základen US army. Z jedné z nich, z Campu Kim, se odjíždělo. Sešli jsme se tam ještě s Justusovo kamarádkama z Německa a jejich kamarádkama a pak spoustou dalších turistů, vesměs z USA.
V 11 jsme vyráželi ve dvou autobusech směrem k severu. Náš korejský průvodce uměl dobře anglicky a celou cestu do nás něco hučel; bohužel to mělo poměrně propagandistický ráz ve stylu neustálého opakování „v Severní Koreji se mají hrozně, my se máme dobře“. Naštěstí se to dalo dobře odfiltrovat a za hodinku a něco už jsme přejížděli Unification bridge.
První zastávka byla na Dora observatory. Tam už jsem byl, takže nic novýho. Akorát byla tentokrát řidší mlha, takže bylo vidět trochu líp. A konečně jsem pochopil, že fotit se může až od žlutý čáry, která je asi pět metrů od zábradlí. Opět jsme si vyslechli, jak je Jižní Korea lepší, a naložili se zpátky do autobusu. Co jsem se dověděl novýho bylo, že kousek za hranicema má být nějaká vysokovýkonná a širokopásmová rušička, která má zamezit šíření jakýchkoliv radiových vln z jihu; aby severokorejci žijící u hranic nezjistili, jak se mají na jihu dobře.
Další zastávkou bylo Dorasanské nádraží; tam už jsem taky byl. A tentokrát jsem si i orazítkoval pas. Dál jsme se vydali na oběd do nedaleké korejské restaurace; mohli jsme si dát buď bulgogi (masa kus) nebo kibimbab (zeleniny kus). Po obědě jsme mohli tak akorát navštívit krám se severokorejským a DMZ zbožím…samozřejmě za DMZ ceny. No severokorejské 소주 už mám, tak jsem nic nenakoupil.
A hurá do 3. tunelu. Tam už jsem byl taky podruhý. Tentokrát jsme nejeli vláčkem, ale šli jsme pěkně po svých. V tunelu se od mojí poslední návštěvy překvapivě nic nezměnilo.
Posledním a pro mě nejzajímavějším bodem programu byl Camp Bonifas a JSA. Tam jsme nejdřív absolvovali briefing, kde jsme se dověděli něco o historii DMZ/JSA. Taky jsme podepsali, že do oblasti vstupujeme dobrovolně, a souhlasíme se všema podmínkama pobytu. Pak jsme vyměnili autobusy, řidiče i průvodce; dál nás prováděli dva američtí vojáci, kteří mluvili jak tataři a neamerická část autobusu jim vesměs vůbec nerozuměla.
Dojeli jsme až na hranici; k těm profláklým modrým barákům, které stojí přesně na hranici a obě strany se v nich čas od času sejdou k politickým jednáním. Ve skutečnosti je to poměrně malý a klidný plácek; u baráků stáli jenom dva tři vojáci zírajícíc přes velké sluneční brýle v nehybné pozici podél zdi směrem na sever. Co bylo zajímavý, že severokorejští vojáci chyběli. Nikde nikdo. V modrým baráku byli další dva vojáci, z nichž jeden hlídal dveře na sever. Tak jsme aspoň obešli stůl a stanuli tak na pár minut fakticky na severokorejském území. Pak zas honem zpátky do autobusu.
Dojeli jsme na UN checkpoint s výhledem na severokorejskou potěmkinovskou vesnici Kijong-dong, Bridge of no return a místo Axe murder incidentu z roku 1976. Pak jsme projeli okolo jediné jihokorejské vesnice v DMZ Taeseong-dong a to byl prakticky konec naší cesty. Tak jsme zase přesedlali autobusy a vyrazili zpátky do Soulu.
