Díky vašemu mocnému hlasování je mi ctí vyhlásit výsledky Miss Korea!
Na 1. místě se s titulem Miss Korea umístila Hyeseon
Na 2. místě se s tituly 1. Vicemiss Korea umístily Ran a Emily
Na 3. místě se s titulem 2. Vicemiss Korea umístila Euijin
Naše kolejní správkyně se dost vyžívá v tisknutí cedulí, vyhlášek a zákazů. Pro ilustraci sem dávám ty zcela nejlepší včetně bodového ohodnocení jednotlivých přestupků.
Kdyby vás to zajímalo, tak ve sprše ani na střeše ani s nástěnkama jsem jmenovitě já opravdu nic nepatřičného nedělal 🙂
V pátek jsme k nám na pokoj propašovali Euijin a Juyeon; vzhledem k tomu, že se u nás najde i nějaký to soju, na sečtení trestných bodů by asi byla potřeba kalkulačka…
Během celých 4 měsíců jsem se snažil psát hlavně o věcech, který se mi tady líbily…chca nechca musím s takovým odstupem zhodnotit i ty negativní. Pojedete-li sem na týden na výlet, nejspíš vám tady bude připadat všechno super (a je to tak dobře). Rozhodně nevytrhujte tenhle článek z kontextu těch ostatních!
Vláďa sepsal podobný seznam (trochu sofistikovanější), najdete ho tady.
Cyworld, aneb korejský Facebook, je typická korejská stránka; tzn. plně funguje pouze v IE (nejenom kvůli pár ActiveX prvkům), je plná barevných a blikajících animací a je absolutně nepřehledná (a to nejenom protože je pouze v korejštině).
Stejně jako na všech ostatních korejských webech i tady platí, že se nikdo nemůže vydávat za nikoho jiného a všichni vystupují pod svým reálným jménem. Proto je při registraci potřeba vyplnit číslo sociálního pojištění, u cizinců číslo alien registration.
Celou registraci jsem dělal asi hodinu; nejdřív se teda ověří jméno s ID, pak se ověří e-mailová adresa a nakonec se ověřuje i telefonní číslo; napsal jsem tam číslo na kolej, kliknul na OK a v tu chvíli (ve 3 v noci) mi ten telefon zvoní. Korejsky mi nadiktovali pár čísel a ty jsem musel opsat do formuláře. Dalo to zabrat, ale zvládnul jsem to!
Jsou tam všichni; snad každý Korejec a každá Korejka si tam někdy i naprosto infantilně zdobí svůj profil nejen pečlivě vybranými fotkami.
Tak a teď se ukažte vy – kdo tam najde můj profil 🙂
Našel jsem článek Martina Vlnase o tom, proč nepracovat v Koreji (Tahle země není pro líný). Po získaných zkušenostech s ním musím zcela souhlasit.
Jak jsem už psal, od střední školy (ne-li dřív) se Korejci (a Korejky samozřejmě taky) prostě nezastaví. Ve škole jsou od rána (ne mýho rána, ale prostě od sedmi, osmi) do večera (deset, jedenáct). Pokud nemají vyučování, tak jsou naložený v knihovně, v doučovacích kroužcích, učí se anglicky apod. Středoškoláky v typických uniformách potkáte na ulici v naprosto jakoukoliv dobu, ve všední den i o víkendu.
Střední školy existují holčičí, klučičí a smíšené. Vybrat si nemůžete, jste přiřazeni náhodně v okruhu vašeho bydliště (aspoň tak mi to Hyeseon vysvětlila).
Přibližně 80% středoškoláků pokračuje na univerzitu. Hlásí se na víc škol na jednou, ale můžou studovat jenom jednu. Přípravou na přijímačky stráví klidně rok, dva. Undergraduate program tady trvá 4 roky (freshman, sophomore, junior, senior) a po něm (naštěstí) většina studentů se studiem končí. Průchod studiem je o něco snazší než na střední, většinu semestru mají poměrně dost času. To se ovšem mění cca 2 týdny před oběma zkouškovými týdny, kdy se téměř všichni prakticky nepřetržitě učí (nebo to alespoň předstírají).
Ve volném čase Korejci získávají certifikáty na angličtinu, na používání počítače, dělají dobrovolnickou práci a pečují o svůj vzhled. To všechno zejména proto, aby se kvalitně připravili na pracovní pohovory. U těch jsou totiž výše uvedené věci naprostým základem a bez nich tam snad ani nemá cenu chodit (beze srandy, i ten perfektní vzhled je důležitej). Největší důraz při pohovoru se pak klade na jméno vaší univerzity; můžu bejt tupej jak tágo, ale když budu ze SNU, tak mám velkou naději být přijat.
Obecně chtějí Korejci pracovat pro velké firmy, protože v nich vidí záruku sociálních jistot. Pracovní fluktuace tady moc není, za život moc zaměstnání nevystřídají. Největší je tady samozřejmě Samsung; bohužel čím větší firma, tím víc si může dovolit.
Pracuje se od rána do večera, 5 až 7 dní v týdnu. Korejci jsou na prvním místě na světě v době strávené v práci! Je-li náhodou státní svátek (a že jich moc neni), tak to ještě neznamená, že se nepracuje (případně se ten den nahradí o víkendu). Typická dovolená je 1 týden za rok! Platí nepsané pravidlo, že musíte být v práci dřív než váš šéf a taky později odcházet. Takže když šéf do noci brouzdá po Cyworldu, musíte holt taky.
Ve zbylém čase se prakticky akorát chlastá. Korea je největší konzument alkoholu na světě; na průměrného Korejce vychází 90 flašek soju na rok!
No a co mi říkal Doo, že okolo čtyřícítky padesátky se vás firma s největší pravděpodobností zbaví. To už vám pak nezbyde nic jinýho než to soju.
Většina lidí, co strávila nějakou dobu v zahraničí, procitla, a tahle představa se jim taky nelíbí. Ostatní bohužel ani netuší, že někde v Evropě máme dovolené celých 5 týdnů a k tomu volné večery a víkendy…nebo tuší, ale kolektivní hon za co nejvyšším HDP jim nedovoluje o tom přemýšlet…
Během mého předstírání studia jsem se setkal se souborem s příponou .hwp a světe div se, nevěděl jsem, co s tím. Je to textový dokument vytvořený v programu Hangul Word Processor a bohužel na něj (resp. na jeho poslední verze) nikdo neudělal filtry pro otevření v MS Office ani OpenOffice. Zřejmě jedinou cestou jak ho otevřít je nainstalovat si oficiální prohlížeč, který je zadarmo a umí soubor jenom zobrazit. Najít ho ale není snadný, proto ho dávám sem. Instalace je sice v korejštině, ale naštěstí spočívá v Next – Next – Finish.
A je to tady zas, opruz na devět. Musím se pochlubit, už jsem byl 2x v knihovně (resp. studovně). Bohužel ani jednou jsem se tam vůbec nic nenaučil; ostatně s tím jsem tam ani nešel 🙂
Dneska jsme prezentovali projekt pro Web Programming…na to, kolik jsme na tom zase strávili času, nic moc 🙁 To programování mě fakt ubíjí; zejména to, že logiku to nemá žádnou a člověk jenom dělá GUI, aby to nějak vypadalo a bylo klikatelný. Ještě nám zbejvá projekt na Embedded Software; tam je nejvtipnější, že ten génius po nás chce víc dokumentace než samotný práce…obávám se, že u nás neuspěje. Na Computer Network musíme zase udělat extrakt z nějakýho paperu, to taky neni nic pro mě.
A příští tejden mám 5 zkoušek, každej den jednu. Potěš. Navíc jsou tam nějaký nahrazovaný hodiny za státní svátek! V pátek je pak rozlučková párty a pak se to tady bude pomalu vylidňovat 🙁 Příští víkend se ještě koná poslední YHTC trip…ale fakt nevim, jestli na to budu mít v rámci příprav na odjezd čas.
Navíc musím pro naše pařížské cyklisty konečně nastavit tu SMS bránu!
Soutěž s večeřema jsme rozšířili o obědy a skončí v pondělí 22. června; aktuálně má Ondra 3+1, Justus 2+1 a já jenom 2 (zejtra snad Justuse díky Yuně doženu!). Bonus body jsou, když slečna zaplatí za oba.
No tak jako tak…zbejvá mi tady slabých 10 dní 🙁
Na oficiálních stránkách čínské ambasády (bohužel pouze v čínštině nebo korejštině) se píše, že se individuální žádosti o víza nepřijímají a je potřeba požádat prostřednictvím cestovní kanceláře. Je tam seznam asi dvaceti oficiálních cestovek, které by si za vyřízení víza neměly účtovat víc než 20 tisíc wonů navíc. Zkoušel jsem najít přibližně 3, ale ani jednou jsem neuspěl.
Oficiální cena turistického single entry víza je 35 tisíc (platí 3 měsíce), double entry 53 tisíc (platí 6 měsíců). Doba zpracování ambasádou jsou 4 pracovní dny, ale dá se připlatit za urychlení.
Nakonec mi jako nejsnazší cesta přišlo požádat u nás ve školní cestovce, kde jsem za double entry (přece jenom se chci podívat i do Hong Kongu, případně Macaa) zaplatil celých 90 tisíc a mělo by to být do týdne.
Tak jsem v úterý vyzkoušel kvalitu korejského zdravotnictví, konkrétně v naší univerzitní nemocnici. Pro cestu po Asii jsem potřeboval předepsat antimalarika, tak jsem si o tom něco nastudoval a vyrazil na domluvenou hodinu.
Byl jsem objednán k „obyčejnému“ praktickému lékaři na čtvrtou, ale v 15:40 už jsem měl být v centru mezinárodní medicíny. Odtud mě teda akorát dovedli o pár pater výš, kde jsem poslušně čekal, až na mě přijde řada. Moje jméno svítilo na velkém displeji a trochu jim pochroumalo formátování 🙂 Lehce po čtvrté jsem teda vešel do ordinace a vysvětlil, co potřebuju. Bohužel pan doktor byl poměrně neschopnej, zvládnul mi akorát změřit tlak, zeptat se na aktuální zdravotní obtíže a začal mi předepisovat bez jakýhokoliv ptaní Lariam. Ten je sice nejlevnější, bere se jenom jednou tejdně, ale hodně lidí mělo během jeho užívání více či méně závažné psychické problémy a zejména nefunguje v Kambodži, kde je jiný kmen malárie.
Tak jsem to milému panu doktorovi říkal (resp. nejdřív jsem se ho musel zeptat, co mi to vlastně předepisuje) a on na to, že nojovlastně…tak se hluboce zamyslel a pak z něj vypadlo, že si holt budu v Kambodži dávat pozor na komáry! Někdy lituju, že nejsem víc konfliktní…
Za tohle velký vyšetření a fundovanou konzultaci (celkem přibližně 5 minut) jsem zaplatil 30 tisíc wonů; jako student Ajou jsem dostal 6 tisíc slevu. S předpisem jsem se vydal do lékárny, kde jsem za 13 tablet Lariamu zaplatil dalších 46 tisíc.
Celkem mě tak záruka parádní jízdy na kvalitním matroši přišla na 70 tisíc (něco přes tisícovku), což není tak moc, ale budu muset ještě vyřešit tu Kambodžu…
V pondělí 8. června se v Castle Praha konalo další české studentské setkání; tentokrát i za přítomnosti pana velvyslance Jaroslava Olši. Sešlo se nás snad dvacet, naprosto neuvěřitelný! A nemůžu se nepochlubit, že nemálo lidí shromáždil můj snadno vygůglitelný blog, na který je díky Vláďovi dokonce odkaz ze stránek ambasády (trochu trapas, přecejenom tady probírám akorát holky a jídlo…).
S Vláďou a Petrem jsme zase probírali naši cestu po Asii; zatím to vypadá, že všichni tři vyrazíme 23. června do Číny, Petr se po cca dvou týdnech odpojí a pojede zpátky do Soulu na let do Prahy. S Vláďou máme poměrně stejný plán cesty, ještě ladíme další postup z Indie. Ondra zůstává v Suwonu na Ajou Summer School.
Ještě si dovolím přidat odkaz na vynikající počin našeho MZV – systém pro dobrovolnou registraci občanů v zahraničí (DROZD): http://drozd.mzv.cz/.
Další 3 fotky jsou v galerii České setkání v Soulu.
Moc pěkná a klidná íránská ambasáda se nachází poblíž několika dalších (Německo, apod.) kousek pod Itaewonem, poblíž hotelu Capital. Pozor, na některých mapách (hádejte 2x jakou mám já) je jako ambasáda blbě označená rezidence velvyslance.
Jsou tam denně 9:30 – 11:30, ale předem říkám, že tam na první pokus moc nepochodíte. Do Íránu je totiž potřeba oficiální pozvání potvrzené íránským ministerstvem zahraničí. Pozvání dostanete nejspíš od cestovky, ale jedete-li individuálně, jedna z mála možností je http://iranianvisa.com/. Funguje to podobně jako pozvání do Ruska, ale trvá to mnohem dýl. Vyplnit formulář není těžký, je potřeba naskenovat pas a počkat na odpověď. Cena je 35€ (stránky sice uvádějí 30€, ale už se nikde nepíše o transakčním poplatku) a jediným rozumným způsobem platby je MoneyBookers (obdoba PayPalu, která Íránu se sankcemi ze strany USA ještě pořád funguje). Doba vyřízení žádosti se ale značně liší od uvedených 7 pracovních dnů…u mě to má být 20. Po potvrzení zašlou potvrzovací kód na zvolenou ambasádu a tam si můžete jít teprv požádat o vízum. Doba zpracování žádosti o vízum a jeho cena jsou další poměrně neznámé veličiny.
Zatím vzhledem k jistým plánovaným změnám ve svém itinenáři nevím, jestli to vízum vůbec chci…tak jako tak bych si ho musel dělat někde po cestě, protože tady už to nestíhááám…
Získat víza do Kambodže je jednoduchý. Úplně nejjednodušší je vyplnit on-line žádost za 25$, ale s takovým vízem se bohužel nedá vstoupit všemi přechody. Další možností jsou víza on-arrival, o kterých bohužel nejsou úplně přesné informace, kde všude se vydávají. A protože chci do Kambodže vstoupit z Vietnamu přes Mekong (podle všeho poměrně divoký přechod Vinh Xuong/Kaam Samnor), rozhodl jsem se radši zařídit si vízum předem.
Kambodžská ambasáda se nachází kousíček od thajský, tj. mezi stanicema Itaewon a Hannam. Jsou tam denně 10-12, tak jsem tam v deset dorazil a paní mi oznámila, že pan konzul tu zrovna není a mám přijít jindy. Tak jsem se jí snažil vnutit žádost a pas, ale ona ne, že by to ztratila a nechce za to nést odpovědnost. Odpustil jsem si otázku, k čemu tam teda je, a dověděl jsem se, že mi to konzul udělá za příplatek 10000 wonů i na počkání. Cena samotného turistického víza je 20$, tj. cca 26000 wonů, takže i tak je to za 36 tisíc jenom s jednou cestou do Soulu dost výhodný. Vízum platí 3 měsíce od data vydání a umožňuje pobyt po dobu jednoho měsíce.
Konečně! Po víc jak třech měsících mého pobytu v Koreji se nám konečně povedlo domluvit se s Dooem na setkání a následně ho i zrealizovat! Naposledy jsme se viděli v létě 2007, to je něco.
Dohodli jsme se, že za ním přijedu do Incheonu, kde teď bydlí a pracuje. Díky 란, která mi našla super spojení, jsem tam byl cobydup. Měli jsme se sejít přímo na autobusáku – bohužel jsem neměl nejmenší tušení jak vlastně vypadá, tak jsem sázel na to, že tam budu jediný nekorejec, navíc v tričku Ajou University. A vyšlo to, něco po dvanácté mě našel!
Hned jsme vyrazili na oběd; na Justusovo doporučení jsem navrhnul šabu-šabu – hodně tenké (1 mm) plátky masa, které se na pár sekund ponoří do vařící vody a pak se hned jí. Bylo to fakt dobrý a pořádně jsme se nacpali. Měli jsme toho spoustu k probrání; Doo momentálně pracuje jako inspektor požární ochrany, bydlí s kamarádem, má auto a tuším říkal i něco o přítelkyni.
Incheon je poměrně hodně hnusný typicky korejský město. V podstatě nic zajímavýho jsme tam nepotkali; sám Doo to tam taky moc nezná. Tak mi ukázal mj. jeho bývalou univerzitu (Inha) a taekwondo klub.
Jedno z nejzajímavějších témat, který jsme probírali, byl (hned po holkách) život v Koreji…konkrétně jestli je normální, že typický korejec od střední studuje od rána do noci, platí plno peněz za univerzitu a certifikace, aby pak dostal práci, kde bude od rána do večera, o víkendech, s jedním týdnem dovolené ročně a ve 40-50ti letech se ho firma s velkou pravděpodobností zbaví. O tom snad ještě napíšu, protože konečně jsem se od něj dověděl fakt zajímavý a konkrétní věci. A je to fakt šílený a pro nás dost nepředstavitelný.
No abychom dali diskuzi nějaký reálný podklady, od šesti musel Doo do kanceláře dodělat nějakou práci (byla neděle). Tak jsme se v pět na autobusáku rozloučili a jel jsem zase domů. Fajn to bylo!
Zbytek fotek v galerii Meeting with Doo.
Zbývají poslední tři týdny 🙁 Teď už se moc akcí neúčastním, vytrvale jezdím do Soulu pro víza, plánuju cestu a sem tam dělám něco do školy. Včera jsme psali od osmi do deseti večer předposlední test ze Signals & Systems…snad jsem ho moc nezvrtal. 15. – 19. června je oficiální zkouškový týden, v pátek večer je rozlučková párty a do 23.6. máme vypadnout z kolejí.
Dneska se koná poslední meeting YHTC. AITC už se nejspíš ani nesejde a FC byl ke konci fakt tragickej. O víkendu se bude konat Temple Stay, ale nakonec jsem se rozhodl nezúčastnit – zejména proto, že toho budu mít už fakt hodně a chci se konečně potkat s Dooem.
Všechny tři kluby se tady pokusím stručně zhodnotit:
YHTC – je to klub s třicetiletou tradicí, který díky systému předávání know-how opravdu funguje. Pokud je meeting v 6, tak v 6 opravdu začne. Během semestru se konají cca 4 výlety, jeden MT (chlastací akce) a některé další akce (Olympiáda pro staré členy, účast na školním festivalu, atd.). Největším problémem je bohužel komunikace – hodně by se hodilo umět korejsky. Samozřejmě je tam dost lidí, kteří umí anglicky a dobře; ale přece jenom to není nejlepší řešení zvlášť, když je nás tam cizinců hodně málo. I tak můžu jenom doporučit – minimálně první meetingy a první trip si určitě užijete!
FC – velký klub, který je téměř povinností pro všechny zahraniční studenty. Bohužel tenhle semestr fakt zklamal; většina slibovaných akcí byla spíš o kolektivním chlastání a organizace byla zvlášť v druhé polovině semestru opravdu tragická (začít meeting hodinu po jeho plánovaném začátku a navíc tam nic nevyřešit, je fakt moc). Díky tomu z něj plno fajn lidí odešlo. Abych jenom nekritizoval, vaření korejských jídel a tradiční korejská hudba byly fajn akce. S jazykem taky problém není, protože korejští členové musejí do klubu dělat dokonce vstupní pohovory s jazykovou zkouškou… Pokud se v organizaci nedělají zásadní změny, nemůžu klub doporučit.
AITC – menší klub také zaměřený na zahraniční studenty a doplňující FC. Za semestr dělá dva výlety a jedno BBQ. Organizace nebyla dokonalá, ale o dost lepší než v FC. I atmosféra byla mnohem přátelštější a s jazykem taky není problém. Můžu určitě doporučit.
Teď ještě trochu lituju, že jsem nezkusil klub tradiční korejské hudby Samulnori; myslim, že bych to i já zvládnul a může to být dost zábava i bez znalosti korejštiny.
Taky se do finále pomalu blíží naše (Justus, Ondra a já) pár týdnů trvající tajná soutěž o co nejvíc večeří s korejskýma slečnama. Pravidla jsou jednoduchá – 1 bod za každou slečnu (tzn. víc večeří s jednou se nepočítá), se kterou půjdete sami na večeři mimo campus. Ono se to může zdát dost jednoduchý – ale opravdu neni. Pokud se slečnou nechodíte (což je level, kterýho tady dosáh zatim snad jenom Mirko), tak často souhlasí pouze s večeří (minimálně) ve čtyřech – a taková se nepočítá.
Ondra má tuším 3 body, já jeden a Justus pořád nic 🙂
Dneska jsem se byl objednat do Ajou University Hospital na předepsání antimalarik; tak uvidíme. Pak už mi snad nic zásadního v cestě překážet nebude…
Velvyslanec České republiky v Korejské republice, Jaroslav Olša, jr., pořádá v Castle Praha 8. června ve 20:00 setkání české studentské komunity v Korejské republice. Všichni jste srdečně zváni, svoji účast potvrzovat nemusíte. Domluva je taková, že pan velvyslanec uhradí nějaký snack a nápoje, další si pak podle Vašeho přání musíte objednat ve vlastní režii.
Těšíme se na vás!
(z e-mailu od Vládi)
Je to ten nejlepší pokoj ze všech. Vzorně uklizeno a přátelská atmosféra za všech okolností. Justus, Marcin, Luis, Jan a plakáty čtyř koček; to jsme my. Najdete nás ve 4. patře Hwahong Hall úplně na východním konci.
Kluci dík, včera jste mě fakt dostali 🙂
Justusovy fotky z naší roommates party jsou zde.
Na druhý pokus už jsem se co nejvíc připravil. Udělal jsem kopie pasu, alien registrace, sehnal si potvrzení o studiu z Ajou a splácal jednoduchý plán cesty s dostatečnou časovou rezervou. Na shánění jízdenek a ubytování předem jsem rezignoval a byl jsem odhodlán si za tím tvrdě stát.
Situace na ambasádě se opakovala; vřelé vítání s krajany…a pak já. Naskládal jsem mu tam do okýnka všechny papíry, pas, ID, 2 fotky. Znova se na mě nedůvěřivě podíval, znova se mě zeptal, co dělám v Koreji a co chci dělat v Pákistánu. Tak jsem mu to nějak vysvětlil, vzal si pas a někam na 10 minut zmizel. Evidentně zburcoval celou ambasádu, protože se tam seběhlo plno lidí. Když se vrátil, tak se pořád tvářil stejně nepřístupně, ale mluvil úplně jinak. Podotýkám, že s pákistánskou angličtinou mám fakt problém, navíc přes to blbý sklo se třema dírkama… Ale tak jsem pochopil, že mi vízum určitě dá, akorát mají jenom turistické s platností 3 měsíce od data vydání. To by končilo 31. srpna, což jsem měl na žádosti jako datum opuštění země a on se bál, aby mi to stačilo. Ujistil jsem ho, že mi to stačí. Tak mi řek, že bude hotové v pondělí (tj. jeden pracovní den) a že mi ho dá zadarmo (standarní cena je 55 000 wonů)! Luxus 🙂
Po tom, co mi napsali na účtenku Check Republic, jsem si nemoh nevzpomenout na tenhle článek…možná i proto jsem to dostal zadarmo. Jsem zvědavej, jak uspěje Vláďa.
Vylezete východem 2 na stanici Anguk a tam je hned mapička se zakreslenou ambasádou – podotýkám není to zrovna blízko. Ambasáda je taková zaplivaná kůlnička s čekárnou a přijímací místností. Mají tam vtipně vyvolávací systém, ale tím se nezdržujte. Vlezete bez čekání do přijímací místnosti k pánovi za stolem hned vpravo. Ten vám dá jednoduchý formulář, vyplníte ho, necháte mu pas, jednu fotku a do cca čtyř pracovních dnů to bude. Turistické single entry vízum platí měsíc (platnost si zvolíte) a stojí 48 000 wonů…já jsem k tomu platil ještě nějakej záhadnej poplatek 30 000, takže celkem to vyšlo na 78 000 a platí se to při vyzvednutí.
Hehe no nemoh jsem si to odpustit 🙂
Pokusil jsem se udělat ze svých a jiných fotek výběr deseti korejských koček. Seřazené jsou náhodně a hlasovat můžete posláním komentáře s příslušným jménem. Výsledky budou vyhodnoceny než odjedu z Koreje!
Konečně se nám povedlo dohodnout se s naší milou sestřičkou 희경 na návštěvě v naší adoptivní korejské rodině! Sešli jsme se v 6 u brány a jeli taxíkem. Cestou jsme se poměrně neúspěšně snažili pochopit její vztah k bývalému korejskému prezidentovi (ten o víkendu podle všeho spáchal sebevraždu a celý národ pro něj truchlí) a o poznání úspěšněji role členů její rodiny.
Tatínek pracuje v oboru životního prostředí a nosí domů peníze; maminka je z generace, kdy pro ženy nebylo obvyklé pracovat, a tak je doma, stará se o domov, tancuje a dělá všemožné aktivity. Sama 희경 je naopak zastánkyně názoru, že by chtěla mít chlapa doma a pracovala by jenom ona (určitě se s ní nějak dohodnu); každopádně současná korejská společnost tak nějak konverguje k rovnoprávnosti… Sourozence nemá a tak žijí ve vysokém věžáku v bytě, který se od toho našeho panelákového nijak zásadně neliší, ve třech. Žádný zviřátko nemají.
No co, dostali jsme velikou večeři; korejská pálivá hustopolívka s tofu (to je věc, která mě vžycky zmate, že vypadá jak sejra…ale přitom je to takovej patlavej hnus bez chuti), k tomu nějaký samgapsa (nevim přesně jak se to píše, ale znamená to maso tří (sam) vrstev – je to opečený vepřový), nějaký mořský potvory, nějaká zelenina, nějaká placka ala kimči žon a tak…všechno to bylo moc dobrý (a nemyslim to jenom jako aby se neřeklo).
Po večeři jsme dostali melouna (po dlouhý době nějaký ovoce!) a zapili jsme to čakí (taky nevim, jak se to píše, ale je to nějakej sladkej rejžovej nálev; celkem hnus a dycky zírám, co z tý rejže ještě dokážou udělat). Tatínek uměl trochu anglicky, tak jsme se snažili o zdvořilostní konverzaci a i to docela šlo. S maminkou byla sranda i tak 🙂
Pak nám 희경 ukázala svůj pokoj a museli jsme jí věřit, že růžová ji bavila naposled vloni. Je to prakticky profesionální hudebnice; jezdí hrát se skupinou Bossa Dabang, kde zpívá hlavní vokál. Získala plno ocenění! V pokoji má tak plno hudebních nástrojů a taky plyšáků 🙂
Nakonec se fotíme snad na všechny možné způsoby a okolo desáté nás odváží tatínek zpátky na kolej. Moc fajn to bylo!
Další fotky najdete v albu Host Family Evening.
« Previous Entries Next Entries »
